Balkán lehokolmo 2015 1.část – K moři, chorvatské ostrovy

IMG_5123

Pá 5.6 Vysoké Mýto – Kalsdorf

Pro ušetření času se chceme posunout RailJetem do konečné stanice, tedy do Grazu. Lístky máme na 12:18 z České Třebové. Jelikož jsme nestačili pořádně potrénovat a ještě nám jaksi chybí odhad, jak rychle pojedeme, tak si dáváme fóra a z VM vyrážíme už v 9. Cesta je na pohodu, všechno klape na pašáka. V ČT se celkem peru s přenášením kol s bagáží po shodech a rozhodli jsme se, že příště bagáž sundáme. Nakládka do vlaku proběhla celkem dobře, jen průvodčí nám vymlouval, že se kola nevejdou na háky. Ze zkušeností už ale víme, že to o pár centimetrů vychází a tak jsme ho brzy přesvědčili, že máme pravdu. Jízda trvala něco přes 5 hodin, jediná chmura byla, že v RJ jsou hrozně nepohodlné sedačky a docela nás z toho bolely záda.

Krk_rab2

Naše místečko v Railjetu

Naše místečko v Railjetu

V Grazu měli na perónech prostorné výtahy, takže jsme se před nádražní budovu dostali velmi elegantně bez přenášení. Z plánku jsme vykoukali, kudy se dostat k řece, provoz nebyl nijak extra hustý, tak jsme tam za chvíli dojeli a pak už si nás táhla cyklostezka R2 směr Maribor. Předchozí dny nám dali pěkně pod nohy, tak jsme měli jedinou myšlenku – najít co nejrychleji místo na stan a pořádně se dospat. Plácek jsme našli luxusní, hned jak jsme vyjeli z aglomerace, u vesnice Kalsdorf, cca 25 km od nádraží.

So 6.6 Kalsdorf – Hoči

1. nocleh hned za Grazem

1. nocleh hned za Grazem

Noc byla tropická a počasí tak předznamenalo, co nás čeká příští týden. Přestože je teprve začátek června, jsou přes den teploty vysoko nad 30°C. Dospávali jsme dlouho a netakticky vyrazili až v 10. Po Rakousku jsme se drželi cyklostezky podél Muru. Řeku jsme kopírovali i ve Spielfeldu, pže jsme se zalekli toho, že bychom jeli po hlavní silnici. Asi to bylo zbytečné, moc provoz tam zřejmě nebyl. Nicméně my to nasypali do Murecku a hranici překročili na přívozu.

Čekání na přívoz

Čekání na přívoz

Sice to byla zajížďka, nicméně stínem a se zážitkem navíc. Do Slovinska jsme připluli chvíli po poledni. Chtěli jsme do siesty ještě něco urvat, což byla asi chyba. Přivítaly nás prudké kopečky místní vysočiny. Na jedné křížovatce jsme chtěli jet zkratkou – to se ale nevyplatilo. Po 1 km 15% stoupání zjišťujeme, že se stejně musíme obrátit. Během toho jsme se na sluníčku úplně zatavili a tak dáváme nouzovou pauzu v busové zastávce. Když jsme se vzpamatovali z nejhoršího, tak jsme popojeli do hospody v Šentilji a dali si na osvěžení luxusní salát. Tak se přečkal největší pařák a kolem 5 jsme vyráželi po silnici vedle dálnice k Mariboru. Sypalo to fajně až ke křížení dálnic v Dolnje Pečehově. Nevíme kudy měla cesta pokračovat, objeli jsme to 2x a zřejmě to asi bylo myšlený vpravo, jenže tam byl zákaz vjezdu kol a my na začátku dovolený byly ještě přesvědčení, že se budeme moct všem punkovým akcím vyhnout. Dopadlo to tak, že nás silnice odvedla podél dálnice ve směru na Maďarsko. Celou dobu jsme věděli, že jedeme blbě, ale prostě to nebylo kudy prošťouchnout. Ať žijí dálnice!

Vinice nad Mariborem

Vinice nad Mariborem

V Pernici jsme konečně Dálnici podjeli a vydali se po 2. straně zpátky. Podařilo se nám podjet i dálnici na Lublaň, jenže pak se naše cesta obracela zpátky. Zkusili jsme proto nenápadnou odbočku do vinic mezi Dálnicí na Lublaň a silnicí pro motorová vozidla do Mariboru. Už to byla spíš trochu zoufalost. Stoupání převyšovalo 15 %,  tak jsme většinou tlačili. Nakonec se z toho vyklubala pěkná varianta a i přes ty krpály celkem stravitelná přístupovka k městu. Do Mariboru přijíždíme v 8, takže ani není čas na prohlídku. V rychlosti Nakupujeme a jedeme z města, abychom tu nezatměly. Průjezd byl naprosto hladký, cyklostezka vedla vedle hlavního tahu, takže tady už jsme se nemotali. Cestou vedle hlavní jedeme do Hoči, tam uhýbáme do lesíka a asi po 1km na makadamové (štěrkové) spojce do lesa stavíme stan a travnatém plácku.

Zámek na kolo

Zámek na kolo

Ne 7.6 Hoči  – Boštanj

Siesta v Celje

Siesta v Celje

Ráno se vracíme na hlavní a jedeme pohodovou cestou na Slovenskou Bystricu. Sem tam přijde nějaký 15% stoupání, ale vždycky poměrně krátký. Dál na Slovenské Konjice, tady dáváme velký nákup. Pak přes Frankolovo do Celje. Celou dobu po luxusním asfaltu. Při průjezdu průmyslovou zónou Celje začal zase nesnesitelný pařák, navíc už bylo po poledni, tak jsme se rozhodli najít park a dát generální pauzu. Po 4 hodinách zevlení, žraní a netu v kavárně na nábřeží začínalo být rozumně a tak jsme to poslali dál.  Brali jsme kaňon Savinji. Vyhlídková trasa vedla i přes Lázeňské městečko Laško s proslulým pivovarem. K večeru jsme dorazili k soutoku se Sávou a pokračovali vlevo po Hlavní silnici. Jelikož byl večer, tak tu byla mizivá průtočnost aut a navíc hlaďoučký povrch. Co by dup jsme se zjevili v Boštanji a odbočili do údolí Mirny. Stmívalo se a za chvíli jsme našli voňavé místo na spaní na čerstvě posekané louce.

Po 8.6. Boštanj – Štalcerji

Krajinka u Mokronogu

Krajinka u Mokronogu

Kvůli pařákům jsme dali budík na 5. Vstát se podařilo, ale probudit se pořádně ne. Za ranního chládku dojíždíme přes Mokronog až do Trebinje. Tady dáváme nákup a jídlo. Pak pokračujeme vysočinou do Žužumberku, kde se rozvalujeme k siestě na krásném plácku pod Hradem vedle řeky Krka. Oázu klidu ale naruší po 20 minutách technické služby, které sem naběhli se sekačkama a svářečkama (opravují prolejzačky). Do háje! Zrovna jsme měli zálusk na koupačku a siesta by tu byla přímo labužnická.

Hrad v Žužumbergu.  Tady nám siestu překazili technické služby sekáním trávy

Hrad v Žužumbergu. Tady nám siestu překazili technické služby sekáním trávy

No nic, popojíždíme, jediný další místo u řeky je vedle mostu ve Dvoru. No je tu stoleček, ale chodí sem lidi z vedlejší fabriky. Je tu celkem provoz, a když si chci lehnout, tak si tu připadám spíš jako vágus než jako cestovatel. Nijak extra jsme si neodpočnuli a pařák nám stejně umožnil pokračovat až v 5. Aspoň jsme navázali kontakt s místňákama a došlo na první zkoušení lehokola. Siesta skončila a do cestovatelské reality nás vrátilo prudké stoupání na Lašče.

A tady už se zadařilo. První akcička s místníma v brodu

A tady už se zadařilo. První akcička s místníma v Dvoru

Nekonečnými lesy jsme se prodrali do Kočevje. Zajeli jsme do centra a vstřebávání místního klídku jsme vylepšili prvním burkem.  Pokračovali jsme do sedla na Zajčje polje. Nam bylo v plánu najít nocleh, ale Marci říkala, že má pocit, že tu někde musí být medvědi, tak jsme jeli dál. Pokračovalo se zase hlubokým lesem, který byl přerušený jen vesnicí Štalcerji. Hned za ní (ca 100m) byl opuštěný lom, tak jsme postavili stan tady. Když jsme si šli před spaním vyčistit zuby, koukáme, že je tu v blátě čerstvá stopa medvěda. Ups. No, snad jen procházel. Nemáme žádné salámy ani nic, co by ho mohlo nalákat, tak v klidu usínáme. Z klidu nás několikrát probudilo zvíře, které nám běhalo za stanem a štěkalo. Pes to nebyl, podle vysokého zvuku to tipuju na šakala. No, nedospali jsme se ani v poledne a ani v noci, takže budík posouváme až na 7. Ranní vstávačka se moc neosvědčila.

Stopa médi za stanem

Stopa médi za stanem

Út 9.6 Štalcerji – ostrov Krk

Celnice v Brodě na Kupi

Celnice v Brodě na Kupi

Konec Slovinska je celý v lesích, krajina se otevře až před sjezdem k hraniční řece Kolpa. Doteď byla krajina podobná té naší, ale tady na nás poprvé pořádně dýchla jižanská scenérie – všude vápence, během sjezdu vodopády. Paráda. Přechod hranic s celnicí (ani jsme nevěděli, že Chorvatsko ještě není v Schengenu) a naše první putování Chorvatskem začíná. A začíná ranní kávičkou. Od řeky se táhne celkem svinské stoupání na Delnici, museli jsme dát jednu větší pauzu, pže jsme se zavařili. Dnes jsme si řekli, že vyzkoušíme novou strategii spočívající v tom, že nebudeme dávat jednu velkou polední pauzu, ale míň menších. Ve výsledku to bylo jedno, stejně jsme se zapařili jako prase. První pauza přišla v Delnici. Koupili jsme spoustu zeleniny, meloun a burek. Během debužírování jsme se seznámili se 3 bosenskými cyklocestovateli, kteří projížděli k moři.

Omladinsko jezero

Omladinsko jezero

Z Delnice jsme popojeli k Omladinsku Jezeru. Bohužel tu nebyl pořádný plácek a tak jsme se před sluníčkem schovali dost nouzově pod stromy vedle laviček. Koupačka ale proběhla a byla mrtě příjemná. Od nádrže vedla na hlavní malá spojovačka, tu jsme museli vytlačit, jinak ten krpál dát nešel. Pak jsme podjížděli NP Risnjak. Chtěli jsme odbočit v Gornje Jelenje, podle mapy to mělo být městečko. U odbočky byla ale jen cedule sedlo (880 m) tak jsme pokračovali dál do města. To ale žádné nebylo, tak nám až zpětně došlo, že to byla jen chyba v mapě a že se skutečně mělo odbočit v sedle. Nicméně jsme si spíš pomohli. Sice to byla zajížďka, zato ale velice panoramatická. Za chvíli se před námi objevilo moře a my byli v rauši. Celý sjezd až před Rijeku byl naprosto pohádkový. Až do Rijeky jsme se naštěstí nedostali, i na předměstí byl provoz dost hustý. Z Čavle jsme to vzali zadem na Mavrinci a vyloupli se u Bakaru. Abychom se nemuseli složitě vymotávat, vzali jsme to přímo na Jadranskou magistrálu.

Bakarská zátoka

Bakarská zátoka

Měl jsem velký strach z provozu, ale nějakým způsobem jsme to celé vychytali. Už bylo po 7 a při příjezdu nebylo na magiastrále ani auto! Vychutnávali jsme si ten zvláštní a majestátní pocit, když jsme se sami na kolech motali pod ohromnými dopravními stavbami a krouceninami z dálnice. Pak už sem tam něco projelo, ale celkově byl průjezd naprosto hladký. Byl to jeden z top okamžiků celé dovolené. Jednak jsme na sebe byli pyšní, že jsme dojeli k moři a jednak to byla úžasná kochačka podpořená teplým večerním světlem. Sjeli jsme až do malého přístavu Bakarač a vše vstřebávali u zaslouženého kafíčka.

Krčski most

Krčski most

Dál nás čekal kousek po magistrále a se soumrakem už vjíždíme na krčský most. Paní u mýtnice málem vypadly oči z důlků, když viděla, co jí tam jede za vehikly. Mosty na Krk jsou vlastně 2, protože je úžina přerušená ostrůvkem Sveti Marko a stavby to jsou monstrózní. Byli jsme hodně rádi, že jsme se vyhnuli návalu a celý nepříjemný úsek projeli v klidu, prakticky bez aut. Je tma a my hned na první odbočce bereme levou a hledáme místo na spaní. Nechce se nám tam moc motat a tak si cca po 500m vybíráme plácek před vjezdem do ohrady, tak abychom se nikomu nepletli a byli krytí od silnice. Postavíme stan a ještě kontemplujeme při pohledu na osvětlenou pevninu. Najednou za sebou slyším kroky a čumím, že sem jde týpek v maskáčích. A hergot. Celý je to bizár, pže na mě mluví děsně potichu, zjevně má něco s hlasivkama a vysvětluje mě, že se tu nesmí kempovat. Bylo jasný, že to smrdí pokutou, tak jsem neodporoval a říkal, že jsme jen nemohli najít kemp a že se klidně přesuneme. To by se nám samozřejmě hodně nechtělo, ale lepší než platit flastr. Když už jsme začali balit věci, tak se ptá, do kdy tu chceme zůstat, tak říkám, že jen do rána, tak nad tím mávnul rukou, ať se na to vysereme a zůstaneme tu. Pravděpodobně to byl hlídač letiště, které bylo hned za náma.

St 10.6. Krk – Banjol

Trajekt z Valbišky

Trajekt z Valbišky

Vypadli jsme brzo ráno, aby nás nikdo nevyprudil. Po hlavní jsme to mastili skrz Krk do přístavu Valbiška. Cesta nic moc, hodně aut a žádné výhledy. Přijeli jsme do Valbišky hodinu a 1/2 před odjezdem trajektu, k našemu překvapení tu nebylo nic mimo přístavu, tak jsme si aspoň sedli na kafe a wi-fi. Při příjezdu na loď jsme samozřejmě vyvolali zvědavost všech okolo, každý si nás prohlížel a námořníci se vyptávali. Do pruhu před nás zaparkoval německý motorkář veterán, malý chlapík, který tu motorku vůbec nezvládal, při parkování mu musel pomáhat kamarád a kdybychom se neuhnuli, tak nám zboří kola. Cesta fajn, foukalo, pozorovali jsme ostrovy okolo a pak vytuhli na palubě. Za 1 a 1/2 hod jsme přistáli v Loparu na ostrově Rab. Kolem přístavu byl jakžtakž klid, dali jsme sváču, proměnili kuny, a zapadli do restaurace, kde jsme se totálně přežrali epesními mořskými plody. V tom pařáku to nebylo úplně taktický.

Mořské potvory - restaurace v Loparu

Mořské potvory – restaurace v Loparu

Chtěli jsme se tu na 1 den zdržet a odpočnout si. Na íčkách jsme zjistili, že u přístavu má být malý kemp. Ten jsme ale nenašli a tak se jeli kouknout na druhou stranu k velkýmu. Tam byl naprostej humus, debilní turisti, všude mrak lidí, kravál, žádnej stín. Tak tady se nám fakt spát nechtělo. Řekli jsme si, že se hecneme a dojedeme na trajekt na Pag, který měl jet v 7. Měli jsme to dost na knop, tak jsme pěkně valili. V tom spěchu si Marci nevšimla cedule na přístav a tak jsme to přejeli. Než jsme na to přišli, tak jsme ujeli pěknej flák. Bylo jasný, že tu zkejsnem, zkusili jsme se proto poptat na nějaký to Sobe, ale ceny byly naprosto neakceptovatelný, tak jsme se jali shánět kemp. Spaní venku by tu totiž moc nešlo, všude to bylo zastavěný. Doptali jsme se na kemp v Banjolu. Když jsme míjeli plot, tak na nás mávali nějaký český babči a že tam je od cestovky celý český křídlo a že nás nějak vezmou mezi sebe. S kolama jsme se tam promotali, zastavili v český části. Kemp vypadal příjemně. Postavili jsme tam stan, a když nikdo nepřišel, tak jsme to prostě neřešili a spali tam gratis. Pokecali jsme s českýma rekreantama, vyprali si smradlavý hadry a šli na kutě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Lehokolo, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
26 ⁄ 13 =