Balkán lehokolmo 2015 2.část – Zbytek Chorvatska

IMG_5259

Čt 11.6. Banjol – Gorica

Z kempu mizíme v 8. Chceme hodit očko do přístavu Rab a zjistit, jestli se na Pag dostaneme dřív než v 7 večer trajektem. Už cestou nás odchytávají lodní taxikáři, , jednotná taxa je tu 250 kun do Lunu. Chladíme je, tágo si můžeme vzít vždycky. Městečko je hezké, ale je tu hrozně nepříjemnej ruch, na náš vkus moc, moc turistů. Nakupujeme a dáváme sváču v parčíku. Pak chceme objet zbytek přístavu a u náměstí vidíme íčka. Jdeme se tam zeptat na možnosti přepravy a hodně ochotný pán nás za ruku dotáhnul před kancelář, aby nám ukázal lodičku před náměstím, která pravidelně odjíždí v poledne. Paráda. Máme hodinu, tak si u něj ještě nabíjíme tablet a vedle dáváme kafíčko. pag_imotski1

Nakládání v Rabu

Nakládání v Rabu

V poledne jdeme na věc. Poplujeme malou bárkou, max tak pro 10 lidí. S kolama nemá týpek problém, radši je přenáším se sundanou bagáží, jinak by to byl opruz. Lodička stojí bokem k molu a tak to jde snadno. Šofér nás stáhnul o 140 kun a my se pak nechali hodinu ovívat čerstvým mořským vzduchem. Výsadek v malinkém přístavu Tovarnele už tak hladký nebyl. Kapitán přistál přídí k molu a my museli vytáhnout bagáž po úzké římse kolem kabiny.

A vykládání v Tovarlje

A vykládání v Tovarnele

Nic moc – nebylo se tam čeho chytnout a docela to v tretrách s nášlapama klouzalo. Chytnul jsem kolo a přemýšlel, jak to provedu, když se kapitán nabídl, že mě pomůže. Moc se s tím nesral, čapnul kolo za šlapky, já za lavici. Kolo jsme nesli nad mořem, jak to klouzalo, tak jsem se přiržoval, kde to šlo. Takhle jsme vylodili všechen vercajk, dalo to docela zabrat, ale byl to zážitek. Řekli jsme si, že dáme siestu až v Novalje a tak jsme dali trochu ovoce a vyrazili.

Páteřní silnice Pagu

Páteřní silnice Pagu

Od Moře nás čekal poctivej krpál, v poledním pařáku to byla přímo potní lázeň. Kolem se otevírala hodně exotická, vyprahlá krajina. Všude kamenné ohrady, sem tam ovce a spousta prastarých olivovníku. A naprostej klídek, nikde nikdo. Kousek za muzeem olivového oleje stál u silničky stánkař, koupili jsme od něj lahodný olej a sušené fiky, oboje padlo do příštího dne 🙂 Konečně jsme se vyškrábali na kopec a s rychlejší jízdou začalo profukovat. S poledním odjezdem jsme se trochu unáhlili, bylo fakt Palermo, dost nás to vyšťavilo. Po cestě nebylo kde se schovat tak jsme to dohrnuli až do Novalji. Tam klídek skončil, přímé spojení trajektem sem nasypalo spoustu turistů. U moře byl nepříjemný šrumec, tak jsme popojeli kousek nahoru a dali pauzu a burek před místní školou.

Makadamová zkratka

Makadamová zkratka

Po 5 hodině jsme vyrazili dál. Za 15 kilometrů jsme z hlavní odbočili doleva a nad plážemi vnitřní strany Pagu se přes Bošanu blížili po makadamové cestě k městu Pag. Krajina tu vypadá neuvěřitelně, všechno vyschlé, občas jsme si připadali jak na Sahaře. Projížděli jsme kolem polorozpadlé ruiny, vyběhnul ke mě týpek, že nikdy neviděl takové kolo a že by si ho hrozně rád zkusil. Oči mu svítili jak malýmu klukovi, tak jsem ho pustil na lavici. Málem se rozsekal, tak mě to radši předal zpátky. K večeru přijíždíme do Pagu, hned jedeme ke krásnému nábřeží se starým mostem a vybíráme si restauraci. Dáváme 3 saláty a grilované papriky, v tom vedru nemáme chuť na nic jinýho. Všechno bylo luxusní. Se soumrakem popojíždíme cca 6 km za město a stavíme stan na posekané louce uprostřed rákosí za vesnicí Gorica.

Pá 12.6. Gorica – Novigrad

Idylka u Novigradského moře

Idylka u Novigradského moře

Včera jsme se docela přismahli. Už ráno cítíme, že to nebude nic moc, navíc je už v 6 pekelný vedro. Balíme a vyrážíme, přetrvávají neuvěřitelné scenérie vyprahlého Pagu. Zanedlouho přejíždíme Paški most a pak přichází stoupání od moře. Tady jsme se definitivně zavařili, asi máme úpal a chytli jsme pořádnou krizi. Přemýšlíme, co s tím – tušíme, že před námi chvíli žádné místo na zevlení nebude, tak strhneme kormidlo doprava k moři do městečka Ražanac. Přijíždíme k přístavu, flákneme sebou do stínu a dlooouho odpočíváme. Nakonec jsme tu až do 6 do večera. Marci se loupe a má úžeh, takže nemá cenu nic hrotit. Během pauzy pozorujeme rybáře v přístavu. Kecají ve stínu, najednou jeden chytnul jakési vidle, rozhlídnul se po molu, hodil vidle do vody a ulovil s nima sépii. Měl z ní ohromnou radost, všem se ta dobu chlubil a pak ji v moři vykuchal. My si dáváme jídlo v restauraci, mješane maso – nic moc. K večeru se přesouváme k Novigradskému moři a stavíme stan na břehu nad útesem. Večer tu vyráží na rybolov děda s 2 klukama, hodinku pod náma loví a mávají na nás.

So 13.6. Novigrad – Obruč

Sedlo za Medviďou

Sedlo za Medviďou

Dnes už je nám líp. Vedra sice trvají, ale už nejsou tak zničující. Marsi od teď jede v dlouhém rukávu i nohavicích, aby se chránila před slunkem. Stoupáme od Moře do Brušky, tam dáváme dlouhou siestu v sadu a trháme třešně. Kolem lítá sposta podivných zelených brouků. Po pauze jedeme na Medviďu a chceme se podívat k řece Zrmanje. Nevím proč, ale mysleli jsme si, že její kaňon vede až sem, brzy jsme ale zjistili, že tady už žádný Kaňon nebude. Cesta nás protáhla sedlem nad Medviďou. Tam končil asfalt a začínal pěkně výživný bořivý makadam. Sjezd k Zrmanje byl hodně technicky, Marci 4x položila kolo (její malá kola se vždycky někde zapíchla). Většinu jsme jeli v sedě a odráželi se nohama, protože se to fakt hodně bořilo. Tak jsme se dopachtili do Kaštelu Žagarski, pokecali s chlapíkama u stánku a doplnili vodu. Pokračování vedlo, opět po makadamu, do Erveniku a za ním jsme dali potřebnou koupačku v Zrmanje. V Erveniku byla uzavřená silnice a tak jsme museli opět zabočit na jih směr Biovčino Selo a Kistanje. Stan stavíme na plácku uprostřed křoví za vesnicí Obruč.

Ne 14.6. Obruč – Maljkovo

Dinara

Dinara

Dopoledne projíždíme rozsáhlé pláně kolem kaňonu Krky, do kterého krátce nakoukneme. V poledne jsme už v Kninu, dáváme burek, zeleninu a velký nákup. Konečně po týdnu přišli i nějaké mraky, pár přeháněk bereme jako balzám. Odpoledne stoupáme do sedla Polača a tam se na nás otevírá pohled na Dinaru. Natrháme si tu moruše a pak sjíždíme do Vrliky. Tam stavíme v útulné kavárničce a trestáme net. Panaoramatická cesta pokračuje kolem Peručko jezera. Se soumrakem stavíme stan v křoví kousek od hlavní silnice.

Po 15.6. Maljkovo -Gornji Vinalje

V tělocvičně u Frana - bývalého maséra Grasshopers Zurich

V tělocvičně u Frana – bývalého maséra Grasshopers Zurich

Hned po zabalení stanu mizíme do Sinje. Na hlavní je docela provoz a ten ještě dost houstne po příjezdu do města. Mají tu zrovna pouť a všude je takovej divnej bordel a zvláštní lidi (jak už to tak při poutích bývá). Dosud jsme se setkávali jen s dobrými reakcemi, ale tady to neplatí, pár skupinek se nám vysmívá, šel jsem si koupit čevap, u stánku ze mě dělala prodavačka před bandou puberťáků debila, že nerozumím chorvatsky. Tak jsem ji místo poděkování fláknul s penězma, poslal do prdele a šel pryč. Celí rozladění jsme se chtěli co nejrychleji dostat pryč. I u výjezdu z města byl děsnej blázinec a nepříjemnej provoz. Vše se uklidnilo za odbočkou na Trilj. Jak jsme jeli, tak před náma zastavil atleticky vypadající týpek, byl nadšenej z kol, hned se vyptával a dal nám na cestu pytel čerstvě natrhaných třešní. Koukali jsme na to jak puci, po Sinji to byl opravdu high contrast. Za moment jsme projížděli okolo parkoviště a týpek na nás už čekal. Zastavili jsme, a on hned říkal, že je tělocvikář v Trilji a jestli se tam nechceme zastavit, že bychom si u nich mohli dát pauzu. My mu poděkovali a odmítli to s tím, že chceme pokračovat. Během cesty jsme si to ale rozmysleli, v Trilji našli tělocvičnu, on byl venku, tak nás hned přivítal. Schovali jsme kola do posilky, a v chládku dali pauzu a pirošky, které nám nakoupil. Čekali jsme, až mu skončí hodina, pak přiběhnul, neměl moc času na povídání, ale nabídnul nám, že nás namasíruje. To jsme neodmítli. Namasíroval nám záda a krk, vůbec se s tím nemazlil a parádně nás narovnal. Pak z něj vypadlo, že dělal 2 roky fyzioterapeuta u fotbalistů Grasshopers Zurich 🙂

Imotski

Imotski

Po pauze jsme vyrazili po hlavní směr Imotski. Silnice byla povětšinou rovná a trestala nás táhlýma stoupákama. V Čisto Provo jsme dali osvěžující kafe a stoupali dál. Před Imotski jsme pak všechno sjeli. Už za soumraku jsme projížděli Imotski polje a bylo naprosto jasné, že místo na spaní seženeme až za městem. Průjezd nebyl vůbec zadarmo, Město je v dost prudký stěně, silnice ho naštěstí lehce podjíždí, stejně nás ale čekaly 4 kilometry pěknýho prďáku. Zařadili jsme kašpárka a dupali až do tmy. Hned, jak se terén narovnal, tak jsme našli plácek na louce kousek před bosenskou hranicí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Lehokolo se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
21 − 6 =