Balkán lehokolmo 2015 4.část – Černá hora

IMG_5627

Pá 19.6. Brod – Pivsko jezero

Někdy se vyplatí si o cestě nezjišťovat zbytečně moc dopředu, člověk pak někdy čumí s otevřenou pusou. Přesně to se nám dnes stalo. Prijížděli jsme údolím Driny a Pivy, čekali jsme hezké kaňony, ale realita výrazně předčila očekávání. Z Brodu vyrážíme po silnici různé kvality, máme tu nové úseky, ale většina je rozkopaná a asfalt je v lepším případě v jednom pruhu. V jednom rozkopaném místě, kde se musí protijedoucí auta pouštět, u nás zastavují Slovenští vojáci a dávají se do řeči. cerna_hora

Brod

Brod

Přes různé houpáky přijíždíme až k Černohorské hranici (ta je na soutoku Pivy a Tary), provoz je tu minimální a užíváme si klídek a pohledy na okolní hory. Při čekání na celnici (z Bosenské strany) jsme způsobili rozruch. Když viděli celníci, že tam jedeme na lehokolech, tak všichni, kdo nekontrolovali, vylezli z budek a postavili se kolem nás a docela vtipně komentovali naše kola, hrozně se jim líbily hadičky atd. Čekající řidiči pak vylezli taky a přidali se ke komentování, nakonec to vypadalo tak, že vždycky někdo něco zahlásil a celou frontou projela salva smíchu. I na celnici může být pohoda.

Před celnicí v Humu

Před celnicí v Humu

Na černohorské straně pak byla atmosféra vážnější, naši frontu odstavili, přijelo auto se sekuriťákama a ti pak střežili průjezd nějakého papaláše. Černohorský celník pak co nejvíc prodlužoval kontrolu pasů a pořád si prohlížel kola. Nakonec to nevydržel a říkal, že je cyklista a že se nás musí zeptat na pár věcí. Chvíli jsme kecali o kolech, ale pak už nás pustil, aby fronta nevázla. Za hranicí jsme se stavili v na jídlo, ale výjimečně jsme nezvolili dobrej lokál, tentokrát jsme byli s jídlem nespokojení.

Kaňon Pivy

Kaňon Pivy

Od hranic vedla hlaďoučká asfaltka, kvalitou silně kontrastující s tou na bosenské straně. Stoupáme k Pivsku jezeru. Kaňon je hodně zařízlý a skalnatý, silničáři si často při stavbě pomohli neosvětlenými tunely bez ostění. Nejdřív jich bylo pár krátkých, ale hlavně potom přišli i dlouhé, kolem jezera byly pasáže, kdy jsme jeli více v tunelu, než mimo. Prvních pár jsme si užívali, ale postupně se pro nás stali spíš únavné. Vevnitř byla zima, foukalo a jízda s čelovkou v provozu taky není naše oblíbená disciplína. Nicméně zážitek to byl ohromný, tolik tmavých tunelů už asi nikdy neprojedeme:-)

Hráz Pivsko Jezera

Hráz Pivského jezera

Tento úsek měl 2 špičky – přejezd přes neuvěřitelný most napříč údolím a příjezd k hrázi Pivsko jezera. Ta je vysoká 220 metrů a při pohledu dolů na nás skoro šla závrať. Hlavně jsme nechápali miniaturní římsy pro údržbu v převislých částech – tam bych asi nevlezl ani za zlatý prase. Za hrází nás čeká skoro 20 kochacích km (pokud nejsme zrovna v tunelu). Marci šla a záchod a před ní se z křoví odplazil had. Když vyjíždíme z jednoho tunelu, vidím u krajnice týpka, který drží ztrouchnivělý klacek a něco s ním šťouchá dolů. V první chvíli mě napadlo, že tam něco loví. Marci se ho ptá, jestli nepotřebuje pomoct. On, že jo, tak rychle parkujeme kola a běžíme za ním. Pod silnicí na skále visí holka a on se jí snaží tím klackem pomoct, během toho ho ale zlomil. Marci popoběhne po silnici dál, aby varovala projíždějící auta, a já běžím sehnat lepší klacek. Za chvíli jsem zpátky, holka se s pomocí klacku dostane na římsu pod silnicí a odtud jí už vytahujeme ručně. Vyptávali jsme se, co tam dělali. Byl to pár z Kalifornie a napadlo je, že se půjdou vykoupat (tady v těch skalách skutečně debilní nápad). Kluk ještě vylezl, ale přitom utrhl cestu a po nově vymyšlený ta holka nevylezla. Naštěstí byly jen trochu poškrábaná, tak jsme ji škrábance vydezinfikovali. Šok měla ale pořádnej, celá se klepala.

Odbočka na Žabljak

Odbočka na Žabljak

Před 6 se dosáváme k odbočce na Žabljak. Je to jen tunel do skály, nad námi je několikasetmetrová stěna, vůbec netušíme, kudy cesta povede. Po svačině zapínáme čelovky a jdeme na věc. Tunel brzo končí a my s údivem zjišťujeme, že silnice skutečně šplhá tou stěnou! Vypadá to zhruba tak, že je tunel do otáčky, pak cca 200m stoupáku, pak tunel s otáčkou na druhou stranu atd. Často tlačíme, pže je to moc prudký. Po hodince stoupání začíná krápat. Na jednom ostrohu je turistické posezení, s malým pláckem. Rozhodujeme se tu zůstat na noc. Vypadá to na déšť a my netušíme, kdy bychom sehnali další plácek.

So 20.6 Pivsko jezero – Motičky Gaj

Staěna od Pivského jezera

Stěna od Pivského jezera

Přejezd Durmitoru a prochcaný den. Ráno je zataženo, ale neprší, tak vyrážíme. Ještě nás čeká pár serpentýn stěnou a pak už jen obyčejné stoupání. Půl hodiny po startu začíná déšť, není se kam schovat, tak pokračujeme. Jedeme v tom něco přes hodinu. Pak přijíždíme do vesničky Boričje a tam vidíme na kraji Chatku, která vypadá, jak hospoda. Je v ní starší paní, hned nás vítá a zve dovnitř. My už jsme dost prochladlí a chceme usušit věci, takže neváháme. Hned pro každého objednáme 2 čaje. Bohužel tu byl jen elektrický přímotop a elektrika zrovna nešla, takže s teplem jsme utřeli. No nic, aspoň ty čaje. Paní byla hrozně příjemná a za chvíli se zeptala, jestli nemáme hlad. Skočila domů pro celý plech pity (tradiční černohorské jídlo – rolky z těsta s hodně vejci a sýrem). Půlku jsme zhltli hned a druhou půlku si koupili na cestu, žvanec to byl epesní.

Domácí Pita v Boriče

Domácí Pita v Boričje

Za hodinku se mraky zlehka prosvětlili, tak se zvedáme a jedeme dál. Paní nás od cesty odrazuje, nabízí nám i nocleh. Určitě by to bylo příjemnější, jenže to bychom tu, podle předpovědi, pár dní zakufrovali. Naopak kolem Mojkovace má být líp. Bez deště nám to vydrží sotva půl hodiny, pak to postupně houstne a houstne. Nezbývá nám nic jiného, než to prostě projet. Už jsme v mracích, nejezdí tu nikdo, jen se občas vyloupne český motorkář. Do kopce to docela jde, protože se zahřejeme, ale když je chvíli rovinka nebo nedej bože sjezd, tak je kosa úplně šílená. No jo, cca 5°C a déšť, to je blbá kombinace. Projíždíme několika stády ovcí. U jednoho se k nám přidalo jehně, asi ztratilo mámu. Pořád se nám motá pod kola, tak musíme zastavit, abychom ho nepřejeli. Ujet mu nejde. Chvíli mě ožužlává stojánek. Ten ale nepodojí. Chvíli kvůli němu tlačíme. Když zkoušíme nasednout, tak se paličatě zastaví před kolem. Po chvíli tlačení míjíme ovce, jehně se na chvíli opozdí, tak mu ujíždíme. Beztak je v tom stádě jeho máma. Mysleli jsme, že nás čeká jen stoupání do sedla a pak sjezd. Silnice se ale docela dlouho motá nahoře. Celou dobu není žádné místo na schování. Před sedlem (1907 m) chytáme krizi. Já mám úplně odkrvený nohy, od kolen dolů je necítím. Napadlo nás tlačit kolo – je to namáhavější a člověk se přitom víc prohřeje, navíc se prokrví nohy. Paráda, funguje to. V sedle do sebe kopneme slivovici na prohřátí a valíme dolů. Naštěstí po 10 minutách sjezdu narážíme na horskou chatu. Vtrhneme dovnitř jako vodníci. Po 4 hodinách intenzivního deště na nás není snad nic suchého. Mají tu kamna, tak se převlíkáme a sušíme. Krevní oběh stabilizuje dvojitá dávka čaje a rakije. V chatě je pár, místňák a ženská z Bělehradu, oba kolem 60. Oni tu celý den v dešti popíjejí, tak se na 3 hodinky přidáváme, dobře si rozumíme. Chytá nás hlad, tak se zeptáme, jestli si s náma dají pitu, oni z toho mají radost a týpek na oplátku vytahuje vepřovou kotletu. Takže tu z toho celkem obstojná odpolední párty. Před 6 přestává pršet, tak vyrážíme. Ženská jede s náma, s tím, že nám bude dělat v mlze traséra. Proč ne. Sice má v sobě nemálo rakije, ale za volantem to zvládá. Jedeme za ní až před odbočku na hlavní, tam se loučíme, ona pokračuje do dalšího baru.

Apartmánek v Motičky Gaj a sušení věcí

Apartmánek v Motičky Gaj a sušení věcí

My jedeme do Žabljaku. Zastavujeme v centru, Marci jde nakupovat. Chceme sehnat ubytko a pořádně vše usušit. Spát venku promočení a v týhle kose se nám nechce. Kolem jezdí spousta nahaněčů na ubytování. První nabízí něco za 20 euro na osobu, tak ho posílám pryč. Ale hned druhý říká o apartmánu za 15 euro pro oba. Pohoda, čekali jsme to horší. Přeci jenom je ještě před sezónou, navíc je jasný, že tohle půjde klukům do kapsy. Je to pár km zpátky ve vesnici Motičky Gaj. Říkám mu, že tam dorazíme později, že tu nejdřív v klidu nakoupíme. Zhruba mě popsal cestu. Jméno vesnice jsem samozřejmě do příchodu Marci zapomněl a pak jsme odbočili o křižovatku dřív, takže jsme se nakonec museli nahánět po telefonu:-) Vše dopadlo dobře, ubytování naprosto parádní – teplo, Wi-fi, spousta místa. Co víc si přát.

Ne 21.6  Motičky Gaj – Poda

Marci v moji XL pláštěnce

Marci v moji XL pláštěnce

Ráno chceme vyrážet brzo, jenže leje. Čekáme do 9, a když to neustává, tak ladíme předpověď. U Mojkovace má být o nělo líp, ale nějaký déšť tam je taky. Rozhodujeme se to prošťouchnout. Hned na sebe navalujeme všechny voděodolné věci. Neprší moc intenzivně a tak to celkem ustály. Až k příjezdu do kaňonu Tary jedeme v mraku, pak se ale před námi otevře úžasná scenérie. Tohle nejde popsat slovy, Tara je prostě pecka. V kaňonu déšť ustal a my si cestu pořádně užíváme.

Kaňon Tary

Kaňon Tary

Pěkně nám to odsejpá a kolem 4 už přijíždíme do Mojkovace. Dáváme pozdní oběd. Klasika, čevapi a 3 saláty (Šopský, Srbský a Řecký). Až tady nám došlo, že Grčka je řecký salát. Za Mojkovačem nás čeká pěkně svinský sedlo. Není dlouhý, ale zato prudký a na hlavní silnici s hustým provozem. Největším ohrožením byli policajti, kteří v protisměru předjížděli kaminon přes dvojitou čáru. Za sedlem (cca 1000mnm) pokračujeme příjemným sjezdíkem. Objíždíme celou Bjelasicu a jede to parádně. Na kousku probíhali práce na silnici, jelo se po jemným bahýnku a totálně jsme si od něj zašvihali kola. Večer jsme je pak skoro hodinu čistili, byl to fakt humus. V Ribarevine odbočujeme proti proudu řeky Lim, jedeme ještě hodinu a pak stavíme stan na louce pod silnicí.

Po 22.6 Poda – Daciči

Berane

Berane

Ani nevíme proč, ale vstávalo se nám tak nějak ztěžka. Vyrazili jsme v 8 a už v 9 jsme seděli na kávičce ještě před Berane. Zakecal se tam s námi jeden řidič a za chvíli přijeli jeho kamarádi. Dali jsme jim pohledy, oni nám zaplatili kafe a ještě pozvali na rakii. Pak jsme dojeli do Berane, město vyhlíželo dost průmyslově, tak jsme ho jen projeli. Na jeho konci jsme po dlouhé době potkali obchoďák, Marci šla nakoupit věci, které v malých krámcích neměli. Kola jsme zaparkovali do stínu v rohu obchoďáku. Hned se na mě nalepilo pár cigáňat, pořád si chtěli zkoušet kola a prostě se o tu atrakci zajímaly. To mně nevadilo. Ani nevím jak, ale dali echo i několika starým a najednou jich kolem mě bylo snad 15 a dost dotírali. Předstírali zájem o kola, ale bylo jasný, že nás chtějí okrást. Naštěstí jsme zaparkovali dobře a mohl jsem stát mezi davem a koly. Navíc vše bylo dobře zabaleno a tak z kol nečumělo nic, po čem by si mohli hrábnout. Takhle dotírali přes čtvrt hodiny, pak se konečně vrátila Marci, zabalili jsme stylem, že jeden hlídal a druhej ládoval banány (topbagy jsme nechali zavřený, tam jsme měli i nějaký cennosti). Když viděli, že si dáváme pozor, tak zmizeli jak pára nad hrncem. Rychle jsme popojeli dál a najedli jsme se až v klídku na silničním odpočívadle.

Před sedlem Lokve. V pozadí Zekova glava v Bjelasici

Před sedlem Lokve. V pozadí Zekova glava v Bjelasici

Dál jsme měli před sebou 600 výškových metrů až pod sedlo Lokve, kde byl tunel. Za ním jsme projížděli příjemným údolím, ve kterém bylo pár zimních středisek, sem tam hotel u cesty, velká část z nich teprve ve výstavbě. U jedné restaurace jsme dali naše klasické meníčko (čevap a 2 saláty – tentokrát zelný a srbský) a mazali do Rožaje. To je krásné horské muslimské město. Zajeli jsme do centra vybrat v bankomatu, zastavil nás tam cca 20letý kluk a mluvil na nás česky. Říkal, že hrál rok fotbal z a Ústí nad Labem a že se asi vrátí, protože mu ještě platí vízum.

Dacici

Daciči

Výjezd z Rožaje byl neuvěřitelný. Jeli jsme asi 1 km do 12% stoupání. Bylo kolem 5 a všichni se stahovali k mešitám, všude bylo hrozně rušno. Jak jsme jeli pomalu do kopce, tak vedle nás šel průvod lidí a všichni se chtěli vybavovat, někteří za námi popobíhali. Nebo aspoň mávali a zdravili. Nemohli jsme ani popadnout dech, natožpak se vybavovat v cizím jazyce 🙂 Jim vůbec nedocházelo, že máme co dělat sami se sebou a pořád vykecávali. Za městem jsme museli dát pauzu na vydejchání. K večeru se krásně vyčasilo, bylo bezvětří a nádherné světlo. Výjezd k sedlu do Kosova (1790m) byl naprosto za odměnu. Nevěděli jsme, jak to bude vypadat v Kosovu a taky jsme chtěli spát ještě v horách tak jsme postavili stan kolem 8 hodiny ještě před hranicí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Lehokolo se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
30 ⁄ 10 =