Balkán lehokolmo 2015 5.část – Kosovo a Makedonie

IMG_5990

Út 23.6. Daciči – Pirane

Probouzí nás stádo krav, které ženou na pastvu asi 50 m za naším stanem. Po chladnější noci se prohříváme v paprscích ranního slunce. Na černohorskou celnici jedeme necelou hodinku, chlapíci z nás mají opět haló.

kosovo_makedonie2

Kraví squater

Kraví squater

Mezi celnicemi je poměrně dlouhý kus s přejezdem sedla pod Žlebem. U sedla nás pobaví krávy usídlené v opuštěném baráku. Za prvním hupem se před námi naplno objevuje kosovská placka a je jasné, že to bude famózní sjezd. Na kosovskou celnici přijíždíme až po době, je v polovině sjezdu. Pádíme dál, dáváme pár slalomů mezi krávama, vedle silnice občas leží mrtvý pes a mršiny děsně smrdí. Za chvíli už jsme v placce, která leží v 500 metrech.

Pohled z Rugova do kosovské placky

Pohled z Rugova do kosovské placky

Paří sluníčko a po několika dnech se vracíme do výhně. Teplotní skok je opravdu velký a jdeme ho rozdejchat do restaurace na kafíčko, salát a tarator. Jídlu dáváme palec nahoru. Pak přijíždíme po hlavní silnici do Péče, je tu neuvěřitelný šrumec, ale řidiči jsou naprosto ohleduplní a my se proto cítíme naprosto bezpečně. Nikde nejsou cedule, tak jedeme po hlavní a občas se pro ujištění zeptáme. Struktura města je velmi jednoduchá, takže se stačí držet hlavní třídy a je vyhráno. Jedeme ještě kousek za Péč, vedro už ale nabylo na intenzitě a tak dáváme pro jistotu 2 hodinovou pauzu v kavárničce.

Hory na Pečí

Hory na Pečí

Když jsme pak opět vyjeli, zjistili jsme po 10 km, že to pořád není teplota pro provoz a tak se v Decani stavujeme, pro změnu, na čevapi. Pak už za snesitelných podmínek valíme na Dakovici, tady kupujeme zeleninu a dopouštíme vodu u krámku vedle silnice. Majitel umí francouzsky a tak s Marci dlouho vykecává, dojde i na zkoušení kol. Celou dobu jedeme provozem a je to tu hodně zastavěné. Tady už nám mávají snad opravdu všichni a večer jsme z toho ruchu a zdravení docela vyčerpaní.

Zvědavý prodavač zeleniny v Dakovici

Zvědavý prodavač zeleniny v Dakovici

Zástavba se nám jeví jako problém při hledání místa na stan, všude jsou buď baráky, nebo otevřená pole. Až kousek před Prizrenem je jakýsi lesík za skládkou, tak k němu odbočujeme. Odbočka je vedle nějaké fabriky, kde štěkají psi. Celou dobu jsem si myslel, že jsou v pohodě za plotem, ale to byl omyl. Majitel zapomněl otevřenou bránu a psi se pustili za námi. Až na odbočce čumím, že se za náma ženou 4 rafani. Trochu jsme si popoběhli, 3 to otočili zpátky a jeden nás ještě docela dlouho vyštěkával. Abychom měli klid, tak jsme vylezli skrz skládku na schovaný kopec a se soumrakem postavili svoje bydlení.

St 24.6. Pirane – Štrpce

Nábřeží a pevnost v Prizrenu

Nábřeží a pevnost v Prizrenu

Ráno balíme a za minimálního provozu se přesouváme do Prizrenu. Centrum trefujeme na pohodu, opět tu je jedna hlavní třída a všechno důležité kolem ní. Prizren je za dlouhou dobu nejhezčí město, které jsme potkali, tak si říkáme, že by byla škoda hned zmizet. Usídlili jsme se v kavárně na nábřeží, ulovili wi-fi a na střídačku si město prolezli. Kolem nábřeží bylo několik mešit a na kopci na vše dohlížela stará pevnost. Během toho nám číšník donesl výborný čevap. Měli tu šikovnej systém – v ulici byla jedna žrádelna a z ní roznášeli jídlo po kavárnách okolo. Stavilo se u nás i pár žebráků, zdatně je odháněl personál. Občas jsme měli problém poznat, jestli k nám jdou děti žebrat nebo se zajímají o kola.

Před sedlem Prevalac

Před sedlem Prevalac

Po osvěžující pauze se opět vydáváme do hor, tentokrát je na řadě naše oblíbená Šar planina. K sedlu Prevalac (1510 m) vedla cesta užasným kaňonem Bistrice.  Velmi nás potěšilo, že podél řeky byl chládek a často i stín. Kolem 4 se nám obloha úplně zatáhla a přišla bouřka. Zrovna jsme projížděli kolem hotelu Sharri a tak jsme dali opět gastro vsuvku. Tady už jsme si naprosto zvykli na luxus 2 jídel v restauraci denně. Popravdě, při místních cenách to skutečně nebyl problém. Papriku zapékanou se sýrem a kajmakem a 2 saláty jsme zhltli jako nic, déšť přešel a tak jsme zamířili nahoru.

Večerní kontemplace

Večerní kontemplace

Udělal se krásný večer a dlouhé stíny umocňovaly plastický vjem hor. V údolí pod sedlem byla krásně posazená vesnice s mešitama, a nám dlouho vrtalo hlavou, po kterých kopcích jsme se vloni toulali. Připadali jsme si trochu jak v ráji, tyhle hory jsou pro nás srdcovka. V sedle měli zrovna pouť, takže tam bylo rušno a my opět způsobili u místňáků poprask. Z vrchu jsme mířili do vesnice Štrpce, k našemu překvapení plné srbů. Tady jsme něco pokoupili, dali burek a zmizeli spát na čerstvě posekanou louku.

Čt 25.6. Štrpce – Slatino

Hlavní náměstí v Tetovu - ohromná půjčovna všech možných vozítek

Hlavní náměstí v Tetovu – ohromná půjčovna všech možných vozítek

Konečně přišel den, na který jsme se dlouho těšili. Už včera bylo jasné, že bychom dnes měli dojet do Tetova a tak jsem hned psal našim známým z minula, Gzimovi a Lirimovi. Do Tetova zbývá cca 70 km, stačí přejet sedlo pod Ljubotenem a budeme tam. Na odbočku do Makedonie jsme dorazili rychle, se sedlem to bylo o něco horší. V mapě jsme u něj měli kótu 780m, ale my pořád a pořád stoupali. Výjezd byl o dost tužší, než jsme očekávali a až doma jsem se dopídil, že jeho skutečná výška byla 1100 m. Celkem unavení ze stoupání a protivětru dáváme v sedle jídlo vedle pomníku UCK s báječným výhledem na Ljuboten. Kosovo je tu vykrojené dost na jih a tak nás k přechodu v Jažinče čekal docela dlouhý sjezdík. Makedónští celníci byli vysmátí jak sluníčka a my po hlavní sjížděli na Tetovo a kochali se Šar planinou z druhé strany.

Joker ve slatinské kavárničce

Joker ve slatinské kavárničce

V Tetovu jsme poměrně rychle našli hlavní třídu a hned to napálili na tržnici do kavárničky za Gzimem. Většina podniků byla zavřená, protože zrovna probíhal ramazan a místní drželi půst. Taky zrovna probíhaly trhy (v Tetovu se tak děje každý čtvrtek), takže ruch na ulici byl ještě o hodně větší než normálně. Promotat se tím blázincem s lehokolama byl docela kumšt a na tržnici jsme si celkem oddechli. Za chvíli přišli kluci, bylo to parádní setkání. Lirim si dokonce kvůli nám prohodil směny. Chvíli jsme pokecali, opět jsme dostali královské pohoštění, šli jsme na prohlídku města atd. Spaní jsme domluvili u Gzima, takže večer kolem 6 jsme jeli asi 13 km zpátky, do jeho vesnice Slatino. Večer s jeho rodinou byl parádní, v komunikaci nám dost pomohlo, že jeho děti umí anglicky. Všemu dodalo exotiku a kouzlo, že byl ramazan, takže drželi až do večera půst a pak byla slavnostní hostina. Po jídle jsme zašli do kavárny, zahráli jsme joker a šli k nim domů. Oni čekali na poslední jídlo před zítřejším půstem (to bylo někdy ve 3 ráno). My chvíli s nima, ale po půlnoci jsme začali usínat a omluvili se. Mě se stejně nepodařilo usnout hned – to byl důsledek kávové smrště během večera.

Pá 26.6. Slatino – Mavrovo Anovi

I Gzim si chtěl vyzkoušet našeho mazlíka

I Gzim si chtěl vyzkoušet našeho mazlíka

Z Tetova se nám vůbec nechtělo, ale čas neúprosně ubíhal a my měli zpoždění už teď. Původně jsme chtěli vstávat normálně, ale to jsme zavrhli ještě večer – po polo probdělé noci by to byl holý nesmysl. Počkali jsme se vstáváním na ostatní, takže jsme se vyhrabali z pelechu kolem 10. Na cestu jsme dostali pytel oříšků a Gzim nás jel doprovodit do Tetova. Ještě jsme se stavili u něj v kavárně, dostali burek a dobré 2 hodiny kecali s trhovci. Pak jsme se už museli definitivně rozloučit a vyrazili jsme. Přes hustý provoz byl opět průjezd naprosto hladký. Na konci Tetova jsme spletli odbočku a vyplivlo nás to na dálnici. Ještě před mýtnicí stála policejní hlídka, stopli nás a vysvětlovali, že v Makedonii není zvykem, aby po dálnici jezdili cyklisti. My na to, že to víme a že jsme jen podělali odbočku. To je hodně potěšilo, oni mysleli, že tam fakt chceme jet. Ukázali nám, jak to otočit, a my udělali elegantní okruh a napojili se na vedlejší cestu na Gostivar. Celou dobu jsme jeli vesnicema, nebylo ani místečko na záchod. Co se týká mávání, povzbuzování a troubení, tak tady to bylo asi nejdrsnější. Všude kolem cesty byly kavárny a burkárny, všichni si nás fotili a zdravili. V jedný zatáčce dokonce všichni v kavárnách vstávali a tleskali – připadali jsme si jak na fotbale, když jde mexická vlna. Jak si jedu, tak se vedle mě pomalu začalo sunout auto, srolovalo se okýnko a tam byli 4 kluci a ptali se, jestli si můžou udělat selfíčko. Říkám: „proč ne“. Tak se všichni nahrnuli do okýnka (včetně řidiče) a blejskli to. U Gostivaru najíždíme na hlavní a provoz začíná být nepříjemnej, jezdí hodně kamionů. Za chvíli přichází svinský stoupání a v tom se plácáme dost dlouho. Naštěstí jsou nahoru 2 pruhy, ale i tak je to nepříjemný. Pereme se s tím, jak to jde. Dáváme hodně zastávek na sváču, jak jsme nevyspalí, tak se jede o dost hůř. Pak konečně přichází odbočka na Mavrovo a my nacházíme místo na stan hodinu za ní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Lehokolo, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
17 − 9 =