Balkán lehokolmo 2015 6.část – Albánie a návrat domů

 IMG_6164

So 27.6. Mavrovo Anovi – sedlo nad Klos

Ráno je sychravé a chladné, vstávačku posunujeme kvůli dešti. Kolem 10 přijíždíme do Mavrovo Anovi, předtím jsme se kvalitně prohřáli na konci stoupání k přehradě Mavrovo. Marci má už několik dnů chuť na meloun, tak ho jde koupit. Klidně bychom si tu dali něco většího k jídlu, ale už nemáme proměněné dinary a kvůli posledním km v Makedonii se nám to už nechce řešit.Albánie

Mavrovo

Mavrovo

Za poslední drobáky dáváme burek a za chvíli si hledáme místo na snězení melounu. Zbystřil nás však místní psí gang, a když viděli, že něco taháme z brašen, a když vycítili jídlo, tak začali loudit. Pořád odhánět asi 10 psů nebylo příjemné a tak jsme s melounem popojeli pár km a vychutnali si ho v klídku s výhledem na přehradu. Od hráze jsme sjížděli parádním kaňonem Radiky a byl to pěkně kochací úsek. K obědu jsme sládovali snad půl kila oříšků od Lirima.

Spřádaná skupinka oslíků

Spřádaná skupinka oslíků

Oteplilo aspoň o 15°C, tak jsme se převlíkli a odpoledne už zase začal pařák. Při příjezdu k Debarskému jezeru nás přivítal silný sirovodíkový smrad – jsou tu lázně, určitě to bude mít souvislost s nimi. V prudkém stoupání od jezera chytáme oba krizi, je nejprudší slunko a my musíme dát pauzu. Jak jsme byli vyčerpaní a neměli peníze, tak jsme se rozhodli v Debaru ani nezastavovat. Průjezd ale nebyl nejjednodušší, pže bylo zrovna celé město (a hlavně centrum) rozkopané. Projeli jsme ho pomalým slalomem mezi dlaždiči na hlavní třídě. Chytla se nás tam banda jakých si pouličních smradů, tak 10 kluků kolem 10 let. Měli kola, furt se kolem nás motali, kopali nám do brašen a byli totálně na ránu. Vrchol nastal ve chvíli, kdy se jeden z nich úplně rozjařil a hodil myšku pár metrů před Marci a zastavil jí před kolem. Ta to ubrzdila jen tak tak a tak ho tam dořvala, že kluci jen čuměli a dali pokoj. Celkově nás to dost rozladilo a doufali jsme, že to takle nebude vypadat všude v Albánii.

Korabský masiv

Korabský masiv

Naše silnice se pořád zužovala a chvíli jsme už mysleli, že jedeme k někomu na dvorek. Za chvíli za ní ale zase byla dvouproudovka a my neotáleli a jeli přímo k celnici v Bllate.  S Makedonii se loučíme pohledy na Korábský masiv. Albánští celníci jsou vysmátí jak sluníčka, když zjistí, že Marci mluví italsky, tak dobu vykecávají. Rád bych tu někde vyměnil peníze, ale nikde nic není. V Maquellare odbočujeme na hlavní silnici a mastíme si to nahoru údolím řeky Zalli. Z místních jsme zpočátku dost rozpačití, moc nechápeme jejich mimiku. Občas se na nás někdo rozeběhne – poprvé nás to vyplašilo, ale pak jsme pochopili, že si chtějí plácnout. Plácali si tu s náma hodně často, jenže to nebylo tak jemné plácnutí jako u nás. Potom, co mě jedem kluk plácancem málem shodil z kola, jsme změnili strategii a už jen mávali.

Nocleh nad Klos

Nocleh nad městem Klos

Údolí je otevřené a nejsou tu žádná rozumná místa na stan. Jedna ženská za náma běží, a nabízí nám nocleh. Byla ale dost divná a tak jsme to odmítli. Pár míst, které jsou jakž takž, prozkoumáváme. Všechno to ale byly hrozný nouzovky. Lepší místo nacházíme až za soumraku, pár set metrů za sedlem. Je tam taková římsa ve svahu nad silnicí, asi stará cesta. Vytáhnout tam kola byl pěknej záhul. Odměnou nám ale bylo klidné a schované místo na spaní. Jsme totálně tuhý, hned stavíme stan a jdeme chrápat.

Ne 28.6. sedlo nad Klos – Skuraj

Sjezd od Klosu

Sjezd od Klosu

Hned po ránu nás čeká bombastickej sjezd do Klosu. Kopce tu jsou dost písčitý, často zbarvený do červena. Krajinu si fakt užíváme, je neuvěřitelné pestrá. Zážitku taky přidávají dost ostré serpentýny. V Klosu jsou v centru trhy, je tu sice mumraj, ale takový ten příjemný. Zahlídli jsme vývěsku Western Union a tak jdu rozměnit peníze. Uvnitř je to něco mezi trafikou a obchodem s telefony. Ptám se, jestli tu můžu rozměnit a sympatickej chlapík jako že jasně, žádnej problém. Vytáhnul z pod pultu papírovou krabici s penězma a kalkulačkou a už do ní začal mydlit, kolik dostanu. Kurz jsem pořádně nevěděl, jen nahrubo jsme ho spočítali podle ceny benzínu. Myslel jsem si, že mě tu šíleně natáhne, tak jsem vzal jen za málo. Výslednou částku mě napsal na papírek, zeptal se, jestli souhlasím: Já že jo, ono taky nic jiného nezbývalo, už jsme si potřebovali nakoupit. Když jsem to pak doma pro zajímavost přepočítal, zjistil jsem, že nám proměnil naprosto přesně.

Puza nad nádrží Ules

Pauza nad nádrží Ules

Zisk peněz jsme hned oslavili kafíčkem a mrtě se nám zlepšila nálada.  Poslední 2 dny jsme neměli místní měnu a připadali jsme si trochu jak utečenci. Hned za Klosem jsme dali oběd v klidné restauračce. Objednali jsme si klasiku – 1 maso a 2 saláty. Přinesli nám půl kila grilovaného skopového. Bylo neuvěřitelně dobrý. Pak jsme dorazili do Burelu, po krátkém stoupáku v poledním hicu jsme usoudili, že nemáme na variantu přejezdu hor do Tirany a odbočili na silnici do Shkopetu. Každou chvíli nás něco překvapovalo. Buď neustále se měnící hory, místy rozbitá silnice, přehrady, kozy na silnici… Za Burrelem jsme chytli bouřku, docela příjemně nás ochladila. Ve Shkopetu jsme dali salát, majitel hospody se byl děsně zvědavej, dali jsme mu pohledy a dlouho vykecávali. Pozvání na přespání jsme pak odmítli, pže jsme se chtěli ještě posunout. Za restaurací nás pohonil pes, ale z kopce jsme mu snadno ujeli. Stan stavíme kousíček před nájezdem na hlavní silnici u Skuraje.

Po 29.6 Skuraj – Shijak

Silnice do Fushe-Kruje

Silnice do Fushe-Kruje

Dneska přichází hic už se svítáním. Čeká nás 70 km motání se po placce pod horama. Vyrážíme v 7 a bylo to dost taktické, kvůli horku. Po 2km najíždíme na hlavní silnici. Je tu sice mrtě aut, ale my máme snad 2 metrovou krajnici jen sami pro sebe. V Milotu trefujeme bývalou hlavní, je potažená novým kobercem a jede se po ní náramně. Až do Thumane, kde se cesta rázem mění v tankodrom. Sypaná cesta s půlmetrovými dírami. V jednom místě je přes celou cestu 10m dlouhá a půl metru hluboká kaluž. Kola převádíme a sami přitom přeskáčeme přes připravené šutry. Dojeli jsme kolonu kamiónú a hravě je předjíždíme, pže jak kličkují mezi dírami, tak jedou krokem. Ve Fushe-Kruje se opět ukázal asfalt a za chvíli jsme opět na luxusní silnici. Jedeme zase po hlavní, ale tentokrát tu už není tak pěkná krajnice. Cyklisté se sem tam ukážou, tak z toho nejsme nijak rozhození. I přes velký provoz jsou řidiči ohleduplní.

První a poslední defekt kousíček před cílem

První a poslední defekt kousíček před cílem

Jedeme kolem Tiranského letiště a oba si v duchu říkáme: „to by se mohlo hodit, kdyby nejela loď“ :-). Potřebujeme si odpočinout od slunce, zastavujeme na kafe. Zakecáváme se s jedním Albáncem, který pracuje na Floridě. Pak valíme do Vore s vidinou moře na dosah. Příjezd k němu se oddálil prvním defektem. Marci skrz naskrz píchla, najela na 5 cm dlouhý ulomený hřebík. 10km před cílem! A zrovna na debilním místě, kde se nebylo kam schovat. Na poledním sluníčku vyměňuju duši, je klika, že to ustál plášť.

Rudi se svým Harleyem

Rudi se svým Harleyem a dcerkou Ajlou

Když je hotovo, tak jsme docela sežehlí a zastavujeme u prvního krámku na meloun a džus, musíme se stůj co stůj ochladit. Po hodince vysedávání v průvanu ve stínu jsme schopní jet dál. Máme hlad a tak zastavujeme v Shijaku u příjemného baru. Hned jak jsme tam přišli, tak máme pocit jako bychom byli doma. Marci jde dovnitř a domlouvá jídlo, dostane se jí milého přivítání a dlouho vykecává italsky. Hned se seznamujeme s majitelem, Rudim a jeho ženou Brikénou. Je to rodinná restauračka a postupně se tu všichni točí, včetně dětí a babičky s dědou. Ten má řeznictví hned vedle podniku.

Čofte se salátem. Luxus.

Čofte se salátem. Luxus.

Brikéna nám k jídlu nabízí buď čofte (válečky z mletého masa) nebo sučuk (hovězí salám). Oboje nejdřív přináší na ochutnávku. Bereme Čofte a k tomu nám dělají salát ze zeleniny ze zahrádky. Děsně dlouho kecáme, snad 4 hodiny. Rudi je motorkář chlubí se nám se svým Harlejem, zajímají se o naši cestu. A taky nám hned nabízejí nocleh. Vůbec se nám nechce pryč, ale máme v plánu zajet do přístavu zjistit trajekty a taky jsme domluvení, že se máme zastavit za strejdou Lirima v jedné kavárně na pláži. V 6 večer vyrážíme. Rudi nám věnoval víno, nakreslil trasu a vyměnili jsme si kontakty.

Příjezd k moři v Durresu

Příjezd k moři v Durresu

Do Durrese to je 11 km, celkem po hlavních silnicích. Když přejíždíme most po 2proudé silnici, tak nás rozseká cyklista, který jede v protisměru, a když nás míjí, tak na pohodu zastaví vedle nás, zablokuje tím půl pruhu a začne vykecávat. Přes pár kroucenin jsme dojeli k moři, jenže tam jsme blbě odbočili a nahnalo nás to zpátky. Po 3 km se dostáváme na kruháč, tam otáčíme směr a dáváme si repete. Po hlavní promenádě dojedeme k Hotelu Adriatik, kde máme mít sraz se strejdou. Po chvíli čekání nám přišla omluvná SMS od Lirima, že strejda odjel. Tady kolem je blázinec, samí naháněči do hotelů a takový ty divní plážoví týpci. Hned nám bleskne hlavou Rudiho nabídka a voláme mu, jestli si u nich můžeme na zahradě postavit stan. On, že samozřejmě a ať se vyprdneme na stan, že budeme spát u nich doma. Paráda. Dáváme si tedy cestu zpátky, ještě si stačíme v přístavišti potvrdit, že příští trajekt do Terstu jede až v neděli, což je pro nás už pozdě. Přijedeme k Rudimu, strávíme první příjemný večer u nich v baru a pak ještě večeři s rodinou.

Út 30.6. a st 1.7. Shijak

S Rudim v dílně jeho strejdy. Specializují se na Zetory

S Rudim v dílně jeho strejdy. Specializují se na Zetory

Ráno jdeme s tabletem zjistit možnosti návratu domů. Variant nás napadá spousta, jsou mezi nimi různé kombinace trajektu, autobusu a vlaku. V reálu nám ale zbude jediná – letět z Tirany. Jinak bychom se prostě domů do neděle nedostali. Mnohem levnější než lety do Prahy jsou lety do Vídně. Poletíme s Air Serbia, první volné lístky jsou na čtvrtek. Bookovací systém neumožňuje online rezervaci na kola, tak to píšeme do poznámky a myslíme si, že to tím je pořešené. Až doma jsem koukal na mail a naši poznámku začali řešit až v sobotu, tedy 2 dny po letu. Koupili jsme tedy let do Vídně s přestupem v Bělehradě. Z Vídně pak se Student Agency do Brna a tam si nás vyzvedne kamarád Ondra a složíme u něho kola.

I Ajla se povozila

I Ajla se povozila

Své plány jsme hned řekli Rudimu a on automaticky počítal s tím, že u něho zůstaneme až do odletu. Během následujících dnů střídavě zevlíme v baru, hrajeme si s dětmi, celou dobu s námi někdo je a pořád povídáme. Celá rodina umí italsky (často se stýkají s jednou italskou rodinou, kde Rudi pobýval) a tak Marci tlumočí. Jedeme se podívat k moři do Gulfo di Durres, dáváme koupačku, jde se do pizzerie. Ve čtvrtek nás zve na oběd Rudiho ségra Bruna. Každé jídlo má několik chodů a snad všechno je vynikající. Takhle si představuju gastro ráj. Ideální pro zpravení po náročné cestě. Poslední večer dojde na zkoušení lehokol, seběhne s k tomu celá ulice a je při tom neskutečná prdel.

Čt 2.7 Shijak – Brno

Balení kol

Balení kol

IMG_6296

IMG_6298Dopoledne skládáme kola. Rudi sehnal balící papír (my chtěli strečovou fólii, ale zapomněli jsme , že italsky fólio znamená papír) a pásku. Dalo nám to přes 2 hodiny, ale zabalili jsme je bytelně. Už jsem byl malinko nervózní z toho, že se nestíhá, ale všechno přebil Rudi se svým ledovým klidem.

Rozloučení s Durresem

Rozloučení s Durresem

Pak jsme jeli do Durrese na tržnici nakoupit suvenýry a utratit tak poslední leky. Chtěl jsem nechat zbytek u Rudiho, ale ten je rezolutně odmítl. Tak jsme jim aspoň nechali bombu (tu by nám stejně v letadle sebrali) ešus a vařič. Doufám, že dobře poslouží. Už na bazáči máme zpoždění, ale Rudi nás ještě tahá na kafíčko. Prostě kliďas. Kafíčko jsme mu rozmluvili, jeli k nim domů na oběd a pak rychle na letiště. U haly jsme byli hodinu před odletem. Naložili jsme naše mazlíky na vozíček a jeli na Check-in. Když je viděla paní u pásu, tak ji jen spadla čelist a už volala přítele na telefonu. Přiletěl chlapík a vyděšeně koukal na kola. Dostali jsme pucuňk, že nemáme rezervaci, tak jsme se dlouho dohadovali, že nešla udělat. On že ji teda zkusí zařídit, jeli jsme na stánek Air Serbia, tam něco 1/4 hodiny mydlil do kompu a výsledkem byla rezervace do obou letů. Pak jsme dostali kázání, že se tohle všechno musí dělat dřív. To víme taky, ale to prostě nešlo. Dál jsem to běžel zaplatit a ještě jsem se ho ptal, který lístek patří k čemu. Vysvětlil mě to a pak jen dodal – máš 10 minut do bordingu, běž si dát cígo a už mě hlavně zmiz z očí. Rozloučili jsme se s Rudim, vůbec se nám od něj nechtělo.

Naše balíčky ve Vídni

Naše balíčky ve Vídni

Lety proběhli naprosto v pohodě. V 8 jsme vystoupili ve Vídni. Dlouhou chodbou jsme šli k pásům od zavazadel. Naše byly ohlášeny až na poslední. Ještě jsem si odskočil na záchod, a když jsem se vracel, tak slyšim na prvním pásu divný rachtání. Otočil jsem se a tam vyjeli naše kola. Moc jsem to nepochopil, nicméně jsem šel pro druhej vozejk a nabral je. Nikde nikdo nebyl, nikdo po mě nic nechtěl. Klika, že jsem šel zrovna kolem. Pak jedu k Marci a koukám, že naše bagáž jezdí u jinýho pásu. Tak jsme to nabrali a zmizeli na zastávku SA, kde nám jel bus za 2 hodiny. Doteď byly obaly kol v cajku, až mě to překvapilo. V 10 přijel bus. Při nakládce říkám řidičovy, že je to křehký, že to klidně naložím sám. On, že v pohodě. Vzal kola, třísknul s nima dovnitř, a jak je táhnul, tak o římsu přeříznul několik pásek, kterými byli svázány k sobě. Myslel jsem, že mě šlehne. I při vystupování dal kolům pár ran a podařilo se mu (nechápu jak to dokázal) přetrhnout další pásky. Na to konto nás ještě stewardka zprdla, že to máme blbě zabalený. Neměl jsem na to se s nima o půl 1 v noci hádat. Odnesli jsme kola do Pandy, u které čekal Ondra a nechali to být. 2 lety přežili kola v pohodě, naloženo dostali až v českém autobuse. Klasika, historie se opakuje. Do Pandy se vejdou jen kola a bagáž (a to jen tak tak), my jedeme šalinkou.

Pá 3.7. Brno – Vysoké Mýto

 

 

 

Skládačka, aneb co kam asi patří

Skládačka, aneb co kam asi patří

IMG_6318

Po 3 hodinách máme hotovo

Po 3 hodinách máme hotovo

Skládání nám trvá poněkud déle, ale po 3 hodinách je hotovo. Naštěstí byly výsledkem ran z autobusu jen škrábance a povolená lanka a pár škrábanců, takže jsme po obědě mohli v pohodě odjet. Dojeli jsme na nádraží a pomohli si vlakem do Chocně. Na cestu po vlastní ose jsme byli moc unavení.

A teď už jenom sjet domů

A teď už jenom sjet domů

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Lehokolo se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
4 + 19 =