Dnes přidávám archivní deník (převzatý z Pájových stránek) z našeho prvního většího a taky dost punkového cyklo dobrodružství.
Přesun
První dějství naší cesty začalo v garáži. Bylo potřeba zabalit kola, abychom je mohli převážet jako příruční zavazadla. K tomu nás donutili rumunské dráhy, které nepodporují úschovu během přepravy. Takže jediný způsob jak dopravit svého bicykla na místo je mít ho rozdělaného a cestovat s ním jako s příručním zavazadlem. To také mimo jiné příjemně oseká poplatky za kolo. Přemýšleli jsme jakým způsobem kola zabalíme. S nejlepším nápadem přišla Pavlova lepší polovička Marki. Ta vymyslela, že by šlo kola rozmontovat a omotat balící fólií ( tou co používají na letištích). Trvalo to asi hodinu a půl a nejvíc času zabralo vychytávání tvaru balíků. Nakonec se nám podařilo vytvořit kompaktní balíky, které šly nosit v náručí.
S bagáží a koly nás odvezl Pavlův brácha do České Třebové. Tak jsme na sebe všechno naházeli a vydali se na perón. Než jsme si vychytali jak věci nosit tak vypadala naše přeprava dost komicky. Vrávorali jsme v průchodech a Zdenálovi se málem podařilo pobourat skupinku lidí odcházejících od vlaku. I nástup do vlaku byl dost hektický. Nepodařilo se nám najednou do kupé přenést věci i kola, takže jsme nejdřív dali kola do uličky, pak dali věci do kupé a pak postupně donesli i kola. To zdaleka nebyl ideální stav. Další nástupy jsme si už vychytali. Přikurtovali jsme totiž všechny věci gumicuky k brašnám a našli způsob, jak je nosit na zádech,aby s námi neházeli. Kola jsme nosili v náručí. Ve Třebové to ale ještě tak pod kontrolou nebylo. Inu, každý začátek je těžký…
Cesta do Budapešti byla v pohodě. Tam jsme čekali 4 hodiny na přestup. S tím množstvím věcí nemělo cenu se vydávat do města. Zašili jsme se na konec jednoho perónu, kde byl klid. Během čekání jsme poslouchali úžasná vlaková hlášení v maďarštině, většinou opakovaná minimálně pětkrát za sebou. Dál jsme pokračovali půlnočním rychlíkem do Rumunska. Navzdory všem očekáváním byl vlak až na detaily čistý a naprosto klidný. Jediná vada na kráse byly přetékající záchody, ale jinak vlak vypadal jako naše EC. Vtipálek průvodčí nám z neznámých důvodů vypnul světla v celém vagónu,takže jsem tam pobíhali jako světlušky s čelovkama. Se svítáním přijíždíme do stanice Simeria.
V Čechách se nám nepodařilo najít směnárnu, kde by měli rumunskou měnu, Lei. Vezli jsme sebou Eura. Protože jsme přijeli v neděli,tak jsme je museli proměnit u místních taxikářů. V Simerii šel měnit Pavel. Oficiální kurz byl 4,2 Leu/Euro, ale u taxikáře se to horko těžko usmlouvalo na 3,7. Proto jsme vzali jen na jízdenku do Petrosani a nějaké drobné. Ve vlaku chtěl průvodčí za kola 30 Leu. Když viděl, že je nemáme, tak situaci vyřešil rozumně. Vzal si 10 Leu bakšiš a obě strany byly spokojeny. V 11 hodin jsme vyložili kola ve stanici Petrosani.
Den 1: Petrosani – Obirsia Lotrului
Hned po odjezdu vlaku jsme rozmotali kola a začali je skládat. Měli jsme podporu jednoho místního kluka, který nám celou dobu koukal ze 2 metrů přes rameno. Za hodinku bylo smontováno a tak jsme vyrazili do města shánět mapu. V Čechách jsme totiž nakoupili pouze průvodce, který napsali Češi, kteří již v místních horách na kole byli. V průvodci byli jednoduché plánky cest a občas byla cesta i slovně popsaná. Sehnat v neděli mapu byl zapeklitý úkol. Nakonec jsme byli velmi rádi aspoň za mapu celého Rumunska v měřítku 1:600.000. Podle té jsme pak celou dobu jezdili. Naštěstí jsem měli i buzolu,která nás mnohokrát hodně pomohla.
Konečně tedy vyrážíme směr hory. Zpočátku si ztěžka zvykáme na bagáž. V prvních chvílích nám přijde nemožné s tímhle jet do hor. Navíc se spustil déšť,takže jsme si dali hned zkraje pauzu. Během ní jsme spořádali štangli permoníka. To nás nesmírně posílilo a tak jsme s ustupujícím deštěm pokračovali. Cesta vedla nádherným údolím kolem bystřiny. Nahusto se setkáváme s rumunskou národní zábavou, pikniky. Snad na každém volném místě stojí Dacia s otevřeným kufrem, ze kterého celá rodina tahá piva, klobásy atd. a opékají je na ohni hned za autem. A kolem se válejí haldy odpadků.
Mimo to zde ale byla nádherná příroda. Brzy poznáváme i další místní specialitu. Toulavé psy. To bude pro příštích pár dnů fenomén. Na každém kilometru cesty je alespoň jeden. Tuláci jsou ale neškodní, většinou uhýbají z cesty a maximálně somrují. Horší to je se psy u baráků a chat. Ti strašně rádi startují po projíždějících cyklistech. Většinou to dopadlo tak, že když po nás nějaký pes vystartoval, tak jsme na něho chvíli křičeli abychom ho zastrašili a pak jsme mu ujeli, což bylo ale dost nepříjemné. Později jsme zvolili strategii sesedat z kola. Kolem psů jsme procházeli tak, aby bylo kolo mezi námi a psem. Přes takovou hradbu si nic nedovolili. A kdyby si dovolili, tak byl v záloze pepřák. Za 3 hodiny jízdy do kopce projíždíme sedlem ve výšce 1600 metrů. Vzhledem k tomu,že jsme minulou noc nespali a navíc jsme ještě nebyli zvyklí na bagáž, dalo nám to stoupání pořádně do těla. Za sedlem na nás čeká sjezd do Obirsie Lotrului. Mezi kopci je pořádná zima, pěkně z toho mrznou ruce.
Když se blížíme k Obirsii, nevěříme vlastním očím. Vypadá to tu jak osada z dob zlaté horečky. Kolem horské řeky stojí množství přístřešků uplácaných ze smrkových větví a kusů igelitu. U každého aspoň 2 psi a uvnitř oheň. Později se dozvídáme, že to jsou jednoduchá obydlí profesionálních sběračů hub. Ti sem jezdí na celé léto, prodávají kilo hub v přepočtu za cca 150 Kč a ty se pak dovážejí do Itálie. Psy mají k ochraně před medvědy, asi. Když přijíždíme, taj už meleme z posledního, těšíme se do spacáku. Našli jsme si luxusní místo ke spaní ve vyklizeném kempu. Stromy a chatky nás kryjí ze všech stran. Na toto místo se chystáme na konci cesty vrátit, proto zahrabáváme balící fólii pod jednu z chatek. Kolem nás se začne motat smečka asi 10 psů. Stačí po nich chvíli házet kamínky a hned odtáhnou. Na noc zamykáme kola hned vedle stanu a maskujeme je celtou. nejsou vůbec vidět.
