Eurolehocyklotrip 2014 1. část – Přejezd, Španělsko a Pyreneje

Den -1: VM – Dubeč

Před cestou chceme přespat u JT v Praze Dubči. Dojedeme do Chocně, pak vlakem do Phy Libně, cestou pokecáme s Jíťou, která jede z Pardubic z práce. Cesta z Libně do Dubče má být hrozně snadná, tak ani neberu mapu. Praha nás ale těžce vyškolila, motáme se po periferiích o 2 hodiny dýl, než byl plán a za JT dorážíme až poměrně pozdě. Definitivně se rozhodujeme jet ráno z Běchovic na Masarykáč, tak abychom stihli dojet na Florenc 3 hod před odjezdem busu, tzn v 6. ráno.

Den 0:  Praha – Barcelona

Rozkládání kol na Florenci
Rozkládání kol na Florenci

Ráno jde vše podle plánu, jako ranní ptáčata vylétáme v 5 z dubče, narvaným elefantem přejedeme z Běchovic na Masarykáč a v 6 už začínáme rozkládat kola na Florenci. Jde nám to celkem  od ruky, autobusáci z nás mají haló, že je to jako v depu. Se strečovou fólií nešetříme, vyjedeme celou roli, zbytky vyjdou i na brašny. V 8 je hotovo. Když jsme dobalili, tak přišel někdo prudit, že viděl naše balíky na kameře a že nám to do busu nevezmou. Řekli jsme, že to pořešíme s řidičem.

Naše drobná zavazadla.
Naše drobná zavazadla.

Řidič byl nějakej idiot, nejdřív chytnul rapla, že nám kola nevezme, že nemá tolik místa. Argumentovali jsme tím, že máme rezervaci na 2 kola a že se ty balíky vejdou do povolených rozměrů (což byla +- pravda). Tak to vzal, prohlásil : “já to tam hodím, ale těšte se v jakým to dojede stavu” a byl dost rozohněnej, tak jsme mu to zase vzali z ruky a narovnali to tam radši sami. Vzrušení to bylo pochopitelně plané, pže měl nakonec půlku kufru volnou.  26 hodinová cesta sypala celkem slušně, za světla jsme dorazili až někam za Stuttgart, pak pivo a spát. Bus Eurolines byl sice skromnější, ale spalo se v něl líp než u Študent agency, každej jsme měli svoji 2sedačku, takže noc nebyla zlá. Svítá nám u Perpignanu a o půl 11, podle řádu stavíme v Barce.

Den 1: Barcelona – Vacarisses  25.6.2014

...a teď to jen složit.
…a teď to jen složit.

Ve středu je na Barcelonském nádraži klídek, takže bereme kokóny s koly a jdeme je do koutu u schodiště smontovat. To nám zabírá 2 hodiny, máme publikum v podobě místních zevláků. Skládání proběhlo hladce, jen jsme se zapotili s mým nosičem, nějak se mu nechtělo do rámu.  Po poledni je hic jako prase, tak si jedeme dáchnout do parku, napijeme se tam džusíčku, opláchneme a po osvěžovací pauze se jdeme mrknout na nedalekou pláž.  Jsme tu jako exoti, všichni si nás fotí a už došlo i na první aplaus. Na koupání není nálada, tak jedeme kousek kolem pláže a pak ke Gaudího katedrále. Lidí je po cestě víc než dost, jedeme i po silnicích a v tom provozu to není ono.  Od katedráli najíždíme na hlavní třídu, která vede až na kraj Barci směr Molins de rei. Po cestě v i-centru vyzvídáme cyklostezky z města, ale jsou nám schopní doporučit jen hostely a památky. Tak jedeme po cyklo až na konec, pak nás zastaví silniční křížení a přes kopečky se podle naší nepříliš podrobné mapy postupně vymotáváme perifériemi pryč.

Letmé nakouknutí k moři
Letmé nakouknutí k moři

Provoz je chvílemi docela hustý, těšíme se až budeme venku. V Molins  de rei nastává první adrenalinová chvíle vejletu, pže musíme po 4proudovce přejet most. Já zrovna chytnul vlnu aut a motání se mezi nimi z pruhu do pruhu mi poněkud zvedlo tep.  Naštěstí jsou řidiči obezřetní  a počítají s občasným výskytem cyklistů. Hustota provozu je čím dál řidší a kolem Olesa de Montserrat už svištíme po klidné silničce. Cestou nás předjela skupinka cyklistů, tak se hecujeme a začínáme s nima závodit. Když Pája jednoho předjíždí, tak je z toho tak paf, že z leknutí sjel do příkopu a zrušil si kolo (a to se mu pája vyhýbal pořádným obloukem). Z Olesy začíná nečekané stoupání (naše přehledky jsou co se týká výškopisu velmi diskrétní), takže zakládáme tradici “každý den před spaním kopec jaxviňa”.  Podjíždíme pořádně vzdušnou dálnici a železnici a se soumrakem stavíme stan vedle jakési skládky kousek od Vacarissesu.

 

Den 2: Vacarisses – Oliana

Hřeben Montserratu
Hřeben Montserratu

V noci prší (to byla taky tradice), ráno nás čeká několik houpáků a pak sjíždíme  do městečka Monistrol de Montserat.  Kupujeme pepiny (okurky) na tržnici, napouštíme vodu a mizíme ke klášteru. První  výjezd tour…není extra dlouhý, ale dá zabrat (hlavně kvůli vedru). Klášter je pecka, škoda těch mračen lidí a bordelu okolo. Pokračujeme pohřebeni směr Igualada. Chvíli po cyklo a pak po hlavní. Ve městě dáváme siestu – žraso u obchodu (sýr, olivy, rajčata, džusíček) a pak popojíždíme do parku k fontáně vykoupat nohy.

Před klášterem Montserrat
Před klášterem Montserrat

Po 2 hod relaxu se vymotáme z města (sice dost komplikovaně, ale na 1. dobrou) a valíme na Calaf. Tam nás zaskočí nekonečný stoupák za absolutního bezvětří na ostrým slunku. Úplně nahoře vidíme větrnné elektrárny, samozřejmně cesta vede kolem nich. Docela nás to vyšťavilo a říkáme si, jestli by nebylo dobrý sehnat nějakou rozumnou mapu s výškopisem. V Calafu chytám krizičku, na nohy nás postaví 1/2 kilový balení waflí. Pak cesta sleduje nějakou řeku a začíná to pěkně odsejpat. Tak jsme začali přemýšlet, co dál a uvědomili si, že máme o 4 dny míň, než s kolika jsme počítali, nějaká chybka v plánování. Jelikož jsme tušili, že na hlavních silnicích směr Perdido bude docela provoz (a vedlejší jsme na naši mapce neměli) a protože jsme nechtěli mít problémy s termínem návratu, rozhodli jsme původně plánovanou cestu kolem Perdida zkrátit a vzít to přes Andorru. To ale zase ne úplně vycházelo s naším plánem dát kolem 100km(to bychom příští noc spali tak nějak blbě na hranicích Španělsko-Andora), takže jsme to nakopli a naháněli kiláky. Večer nás ještě přepadla bouřka, pájovi  úlétla vlajka, ale stačil jsem ji na krajnici chytit a před deštěm jsme se schovali v busový čekárně.  Krásně se vyčistil vzduch. Dojeli jsme do Pontsu a dali se po C-14 na Andoru. Do večera jsme dorazili před Olianu. Spíme vedle dálnice u polní cesty. Odpočinkový den se tedy nekonal, ale aspoň jsme měli relativně rozumnou nástupní pozici na zdolání Pyrenejí.

Den 3: Oliana – Port d´Envalira

Vstáváme brzo a vyrážíme do souboje s prvním pořádným sedlem. Silnice je poměrně frekventovaná, naštěstí je široká krajnice, ale dobý pocit z toho rozhodně není. Stoupání se střídá se sjezdy…my bychom radši jen nabírali výšku. Kolem nádrže Oliana je hafo tunelů, pro cyklisty je ale vždy připravená objížďka okolo po staré cestě.  Siestu a oběd dáváme v městě La Seu d´Urgel (kde byly olympijské závodiště pro OH 1992), pak už přejíždíme do Andorry. Vedle silnice jsou cedule upozorňující řidiče, aby držely bezpečnou vzdálenost od cyklistů. Pomalu začínáme stoupat.  Na předměstí Andora la Vella dáváme v MC caffe a posíláme první fotky na fb. Dáváme siestu a zběžně projíždíme net. Čas je prima, jen nám příjezd dal víc zabrat, než jsme čekali. Po pauze vyrážíme vzhůru směr sedlo za plného provozu. Aut je tu fakt hafo, jedeme na krajnici 2proudovky a celkem často dáváme pauzy, pže jsme přidušeni výfukovými plyny. Na jednom mega kruháči chce Pája odbočit jinam, tak na něj křičím, on to strhne zpátky a celý objezd si dáváme znova, řidiči na nás koukají jak na magory, že se tam za plnýho provozu honíme dokola. Celou dobu jedeme na kašpárka a pomalu ukrajujeme metry.

Stoupání do Port d´Envalira
Stoupání do Port d´Envalira

Za chvíli se dostáváme z města, provoz lehce řídne a my si už na krpál zvykáme a jak to jde šetříme síly, aby nepřišla nějaká krize. Je nám jasný, že by bylo dobrý spát až někde nahoře. Kolem 8 se odpojujeme od hlavní, která vede do Francie tunelem, dál už není skoro žádný provoz. V 9 jsme konečně v sedle – krátká kochačka a pak jedeme o kousek nahoru na jakýsi  uválcovaný plácek se skládkou postavit stan. Začíná být docela kosa, tak to nijak neprotahujeme, ani nevaříme, a hned jdeme lehnout, unavení jako prase.

Den 4: Port d´Envalira – Limoux

Výhled na Port dÉnvalira od stanu
Výhled na Port dÉnvalira od stanu

V noci bylo kolem 0, tak jsme vytahli plnou palbu oblečení i kulichy a pak se spalo luxusně. Ráno jsme vyrazili na sjezd poměrně promrzlí, chtělo by se to nejdřív prohřát, ale to teď nehrozilo, pže jsme měli před sebou 40 km ostýho sjezdu. Ten jsme přerušili návštěvou krámu v Pas de la Casa, blázince v bezcelní zóně. Na hranicích S Francií jsme předjeli docela slušnou frontu aut a ty jsme navíc na chvíli zablokovali, pže si nás stáhnul celník a chtěl hrozně s pájou vykecávat. Pak už byl nekonečný sjezd až do Ax les Thermes. Tady jsme na náměstí pěkně vykydli, dali si prohřejvačku a přestrojovačku, doplnili zásoby vody a obsah žaludků. Po včerejší nakládačce jsme neměli náladu na žádný větší akce, ale nechtělo se nám po hlavní na Foix, tak jsme museli  chca nechca přes nějaký sedlo. Vybrali jsme Col de Chioula, převýšení něco přes 700m. To by nebylo tak přísný, ale hodně síly nám vzal odplední pařák. Proto jsme v půlce dali další generální pauzu. Ze začátku bylo stoupání docela v pohodě, ale pak se to začalo utahovat a na konci jsme museli dupat do plnejch. Na hoře krátká pohodička a pak sjezdík a výšlap do Col des sept Freres (ten jsme skoro ani nezaznamenali).

Pauzička v Col de Chioula
Pauzička v Col du Chioula

Dál několik pauz na jídlo, dneska jsme se docela šetřili a taky se nebáli doplňovat kalorie, už jsme přešli na 350g sýra na každý zastávce. Z Pyrenejí jsme sjeli dolů do městečka Quillan, kde byl neuvěřitelnej pařák, jako v peci. A to už bylo 5 hodin. Dali jsme ještě jeden nákup. Během toho, co byl Pája v klimatizovaným krámu jsem venku chcípal vedrem. Udělalo se mě z toho docela blbě. Když jsme se rozjeli, tak to bylo o něco lepší, ale stejně jsme usoudili, že je čas na koupel. Dali jsme ji v řece Ace d´Esperaza. Pak se pokračovalo směr Limoux, mě začali jít z kola divný rány, později jsme zjistili, že to byl prasklej drát. V Limoux měli nějaký festival Brass bandů, 2 jsme si poslechli. To už bylo k večeru, tak jsme chtěli zapadnout za město na spaní. Jenže mezitím se pěkně zatáhlo a když jsme byli na kraji města, tak přišla bouřka jako prase. Během chvíle jsme byli promoklí jak slepice. Zapadli jsme do lesíka vedle průmyslový zóny a v největší průtrži postavili stan a vytáhli kola nad terénní hranu. Vevnitř jsme měli pěkně zatuchlo. Nažrali jsme se a hned vytuhli.