Eurolehocyklotrip 2014 3. část – Francouzské a Švýcarské Alpy

Den 11: Albertville – Martigny

Tam někde je Blanc, Mt. Blanc
Tam někde je Blanc, Mt. Blanc

Poznáváme pravou tvář Alp. Prvních 20km do Ugine je pohoda, ale pak to začne. Jedeme objížďkou hlavní silnice do Flumet, takže vyjíždíme a sjíždíme několik set metrů, užíváme si první alpské kašpárkové stoupání. Dál sedlo přes Megéve v  1100m. Sjeli jsme do Domanci (550m) a pokračovali megaúdolím do Šamonic (Chamoney) pod Mont Blancem (asi 1100m). Frajera nejvyššího jsme asi viděli když se v mracích otevřela díra na habány nad náma. Projeli jsme město, nebylo tak příšerně turistické, jak jsme čekali, ale stejně jsme celkem kvapně mizeli dál.

Dřina začíná - stoupání na Col du Montets
Dřina začíná – stoupání na Col du Montets

Naším směrem bylo sedlo Col des Montets (1461m). To jsme zkušeně vykašpárkovali a při sjezdu dolů po týdnu opustili Francii. Celnice na hranicích se švýcarskem byla prázdná. Nedaleko Finhaut jsme se rozhodli pro zkratku a odbočili z hlavní doleva. Ačkoliv to v mapě nevypadalo, čekal nás obstojný stoupák na Finhaut a po něm masekeriózní sjezd po štěrku v serpentinách v podstatě v nejprudší stěně. Po adrenalinovém zážitku jedeme spát do odbočky za vesnicí Salvan nad údolím Červené Rhony. Celou noc nám za stanem jezdí zubačka, ale my jsme naprosto tuhý a nevadí nám to.

Den 12: Martigny – Oberwald

Údolí červené Rhony - kochačka za odměnu
Údolí červené Rhony – kochačka za odměnu

V podstatě přesouvací den. Během chvíle sjíždíme k údolí Rhony, Martigny jen lízneme. a pak začíná nekonečná valba kolem řeky. Pohodička trvá až k Leuku. Tam se do nás pustí dost silnej protivítr, Ten naštěstí ustává po přejetí boční doliny směr Zermat.  Cyklotrasa se tu všemožně motá a tak se rozhodujeme jet po hlavní. To nám vydrží až do Grengiols, kde přeci jenom zkoušíme cyklo, pže hlavní začíná vypadat dost E!E. Na úvod stoupák několik set výškových metrů po asfaltce. Pak přicházejí výživnější štěrkové úseky a lesní cesta, občas s pikantním stoupáním 20%. To ale pořád jde. Cestou na osvěžení dostaneme pár zásahů od zavlažovače. Pak přichází královský úsek avizovaný 2 vykřičníky, tzn. pěšinka bez zábradlí s padákem dolů na kraji. Tak postupně traverzujeme až ke klenutému mostu kdesi pod ledovcem! A to měla být cyklo i pro silničky.

Švýcarská stezka č. 1
Švýcarská stezka č. 1

Za mostem je šílený stoupák, tak to tlačíme, chvílema si říkám, že jsme opravdu magoři, když tady korzujeme s lehokolem narvaným bagáží. Po 1/2 hoďce tlačení se dostáváme na silnici a čeká nás zasloužený sjezdík na hlavní. Po těchto zkušenostech už říkáme švýcarským cyklostezkám ne a jedeme jen po silnicích. Ještě chvíli pokračujeme pod Furkapass a pak hledáme místo pro nocleh, máme respekt ze švýcarské povahy striktně vyžadující kempy a tak se chceme zašít kvalitně. Po prvním neúspěšném pokusu nacházíme parádní místečko za pastvinou vedle řeky a letiště. Sotva postavíme stan a dovaříme, začíná chcát.

Den 13: Oberwald -Bonaduz

To nás čeká a nemine
To nás čeká a nemine

Dnes 2 top alpská sedla. Ráno mizíme rychle , v 8 už máme ujetou první desítku km a stavujeme se pro nějaké jídlo v Oberwaldu. Střetáváme se srealitou švýcarských cen, je to pekelně drahý. A pak už vzhůru k oblakům. Kašpárek zařazen a jede se. Ze začátku nás otravujou roje much, které se škodolibou radostí sedají hlavně na brejle. V 1500m odpadou, ale my pro změnu vjíždíme do mlhy. Fascinují nás švýcarské dráhy, kde můžou skákat ovce, tam mají železnici…Cestou potkáme 2 týpky, kteří jedou z vrchu na babetách. V půlce stoupání je chvíli rovinka(u odbočky na Grimsel pas).

Výhled z Furkapassu
Výhled z Furkapassu

Pak nás čeká 2 kolo stoupání, které až na závěr není nijak extra prudké. Výhledy jsou parádní. Dojedeme k Hotelu Belveder, tam mě spadne řetěz. Všimnul si mě nějaký Japonec a volá sem celý autobus. Takže si nandávám řetěz za nadšeného zájmu početného kola Japonců, když se mě to povede a odjíždím, tak propukne aplaus…zvláštní nátura. Nahoře na sebe nabalíme zimní výbavu, hned v sedle vjedeme do mlhy a začne pršet. Asi ne nijak moc, ale stejně je to při sjezdu dost cítit, na chvíli jsme úplně promrzlí a musíme párkrát zastavit. Dole zastavujeme u cedule James Bond Strase která vzpomíná na natáčení alpské honičky v Goldfingerovi. Sjíždíme do Andermatu s luxusním časem. Dáváme oběd a pokračujeme na Oberalppass. To už není tak dlouhé stoupání, ale zase nám dost leje.

Silnice kolem Rýna
Silnice kolem Rýna

Přemýšlíme, jestli se neschovat, ale to by stejně nemělo cenu, pže už jsme mokří, tak na tvrďáky pokračujeme a postupně osycháme, když zrovna vykoukne sluníčko.Koukneme směrem k prameni Rýna a pak už valíme dolů.A sjezd je to epesní. Z kopce se vezeme až do Ilanzu, tzn z 2050m do asi 700m. Chvílema musíme zastavovat, pže jsme dost promrzlí, dole ja ale naštěstí teplo a během sjezdu jsme úplně uschli. Z Ilanzu jedeme zajímavou cestou poněkud do kopce po pravém břehu Rýna. Spíme kousek nad Bonaduzem na pohodu v smrkovém lese, celou noc leje.

Den 14: Bonaduz – Filisur

Tady si hoši trochu zablbli...
Tady si hoši trochu zablbli…

Pochcaný den. Už ráno prší, ale kolem 8 se to uklidňuje. Tak zvedáme kotvy a jedem dolů na Bonaduz, pak dolinou na Thusis a doleva směr Albula pass. Tady si Pája projíždí velodrom – na lehokole je to vtipný  Potkáváme týpka, Lea, který sviští na jakýsi metlácký fesťák do Slovinska. Prudce stoupáme, projíždíme po frekventované silnici několika tunely a koukáme na další rail mega stavby. Pak už začíná pomaloučku poprchávat a přechází to do deště. Leo nám ujel a když přišel hodně silnej chcanec, tak se schováváme pod stříšku.

Leje jako z konve...
Leje jako z konve…

Čekáme 1/2 hodky, a když nejsou vyhlídky na zlepšení, tak se rozhodujeme zůstat v nejbližším kempu(rozhodnutí podpořilo, že jsme od kolemjdoucích zjistili předpověď – mělo chcát několik dní). Taky jsme zjistili, že stříška, pod kterou jsme je součást kempu. Tak jsme to šli zacálovat, nabízeli karavan, ale ten jsme nevzali. Jelikož ale byli karavany volný, tak jsme na hulváta osockovali plachtu před jedním vchodem a schovali pod ní stan. To nám dalo aspoň nějaké zázemí. Leje celé odpoledne. Jedeme krizové plány všechny se točí kolem úniku z Alp kvůli počasí. Jelikož tu ale vede trať, tak nás napadlo podjet Albula pass (ve kterém mělo sněžit, což se potvrdilo a tato skutečnost z něj dělala pro nás nepřijatelnou překážku) vlakem a zkusit štěstí ve vedlejší dolině. Pája šel zjistit odjezdy vlaků – jeden byl v 8 ráno a tak byl plán na světě. Chčije až do večera, tak nic nepodnikáme a jdeme brzo spát.

Den 15. Filisur – Merano

Úschova během přepravy...
Úschova během přepravy…

Královský den. Budíka dáváme s velkou rezervou, což se vyplatilo, protože po tom, co jsme zbalili zjišťuju, že jsem včera píchnul a tak ještě měnim duši. Ještě, že jsem nebyl línej ji včera zalepit. Vyjíždíme do vlakové stanice Filisur, což je ještě dobrých 100 výškových metrů nad kempem. Moc  se nestíhá, tak jede Pája napřed, pže je svěžejší. Když přijedu nahoru, tak je pája na kase a paní tam má nějakou velkou řešičku s výdejem lístků. Po několikerém stornování a vyměňování papíru se jí to podaří vytisknout cca 3 minuty před odjezdem vlaku. Takže čapneme kola a letíme na perón 2. Akorát s příjezdem vlaku. Průvodčí u úschovy na nás čumí jako puk, s čím mu to jdeme do vlaku, jak jsme rozjetí, tak ho ani na kola nenecháme šáhnout, naskáčeme mu do vagónu a pošéfujeme si to sami. Během cesty jsme opět prolili, tak si aspoň ve vláčku sušíme věci. Cesta je to hustá, samá zatáčka, výhledy přes mraky nic moc. Terén, v jakém vede trať aspoň trochu omlouvá astronomickou cenu (cca 350Kč za člověka a 350 za kolo na 30km). Z okýnka vidíme prozřetelnost řešení vlak – nahoře je sníh a cesta přes albula pass by asi fakt nebyla prdel. Vystupujeme v Beveru, nasazujeme rukavice, čepici a jedeme směr Zernez. Na téhle straně hřebene je o něco líp, oblačnost o něco řidší a výš. Máme v plánu kousek popojet a uvidime, jak to pujde. V hlavě máme spíš krizový varianty. Jsme ochotní to i někde kempnout. Jet ale jde a postupně se počas i mírně lepší. Sem tam krápe, ale jelikož jedeme dlouhu z kopce, tak to stačí osychat. 20 km před Zernezem zkoušíme opět švýcarskou cyklostezku a ta nás zase pěkně pohonila. Vede vedle silnice a je to nahoru dolů. Na to nemáme nervy a tak se snažíme sjet na hlavní silnici, ale stejně to zabere 10 km, který jsou dost náročný.

Pohled z Ofenpassu
Pohled z Ofenpassu

V Zernezu nakupujeme a nijak se tu nezdržujeme. Během nákupu totiž dokonce i vykouklo slunko, tak mažeme na Ofenpass dokud je hezky. Na začátek přísných 400 výškových metrů, pak se to mírní. Kousek dokonce sjíždíme, a to je pak kosa jaxviň. Naštěstí to netrvá dlouho a zase dupeme na kašpárka. Míjíme odbočku na tunel k Livignu. Sklon je mírný, utahuje se to až v samém závěru. Přestože má sedlo 2149m, tak bylo úplně pohodové. Pár kapek jsme schytali až skoro na vrchu, při sjezdu to taky jde, chvílema to je dokonce roztrhaný a svítí slunko. Při sjezdu štelujeme Pájovo řízení, který zrovna není ve formě. pak na pohodu sjíždíme do Santa Maria val Mustair. Tam sprchne, tak dáme svačinu. Je řešička, jestli valit rovnou do Taliánska nebo to vzít na Stelvio. Jelikož je počasí celkem na pohodu a přeháňka ustala, tak se rozhodujeme pro obtížnější variantu.

Sněháňky před Umbrail pasem
Sněháňky před Umbrail pasem

Vyrážíme nejprve na Umbrail pass. Sklon stoupání je naštěstí naředěný spoustou serpentýn a tak v klidu postupujeme vzhůru. Pořád se střídá sluníčko a přepršky, ale nikdy tak zásadní, abychom to víc řešili. V nejprudší zatáčce se vyhýbáme autobusu…ten tu má skutečnou jízdu zručnosti. Pak se to trochu narovnává a my pokračujeme širokým údolím . Dole jsme si řekly, že dojedeme tak do půlky,  kempneme a zítra na pohodu zdoláme Stelvio. Jenže jsme se mezitím tak nějak rozjeli a jak to pořád jde, tak si říkáme, proč zastavovat. Přes silnici na volno pobíhají krávy a stane se neuvěřitelná věc: Pája projíždí pod krávou, co se pase, ale stojí zadkem do silnice a když ji podjížděl, tak to pustila a doslova mu zasrala brašny:-).  Kousek před Umbrailem chytneme i sněháňku, tak nás to aspoň donutí sežrat něco sušenek.

Tak už jsme tam, už jsme tam
Tak už jsme tam, už jsme tam

Během toho vysvitne slunko a my pokračujeme. Najíždíme na hlavní silnici a už vidíme i vršek, posledních pár serpentýn je za odměnu. Tramtaradá, v 7 jsme na Stelviu (2578m). Uděláme foto a hned na sebe bereme komplet všechny věci, pže je pěkná kosa. Na druhý straně je mlíko a vlhko. Začínáme neuvěřitelný sjezd. Pájovi blbne brzda a velkou část z toho jede jen na přední brzdu. Silnička je to vskutku monstrózní. A kosa taky stojí za to. Několikrát zastavujeme a prohříváme se, pže to prostě jinak nejde. Na jedné zastávce se nám promenáduje svišť, zřejmně zvyklý na lidi.

Sjezdík ze Stelvia
Sjezdík ze Stelvia

Zhruba po 1000výškových metrech se dostáváme do vesnice Trafoi a začíná lejt, tak dáme sváču a čekáme než to přejde. Už je výrazně tepleji. Pak pokračujeme . Chtěli jsme tu někde dole kempnout, ale jelikož je údolí zaříznuté, tak to nejde. Začínáme si pohrávat s šíleným plánem – Dojet až za Pájovými známými do Merana. Na křižovatce s hlavní silnicí na bolzano děláme kruciální rozhodnutí. Je sice už půl 9, ale hecujem se, že to dojedeme. Sundáváme zimní věci, necháváme je na sušení rozložené na brašnách a bereme si letní hadry. Do Merana to je sice 47 km, ale taky nás čeká ještě 600m sjezd. Nahulíme to, co se dá a pěkně to sype, za hodinu máme asi 32 km a jede se dál. Blíž k Meranu už je úplná tma, tak bereme čelovky, ale ta moje je nějaká pošahaná a má dost malej dostřel. Kosek jedu jen za Pájou, ale když přijde finální sjezd do města po cyklostezce, která se ve spirále kroutí dolů, tak už to nedávám a jsem rád, když mě Pája svítí. Máme instrukce, že pickeři jablek, ke kterým jedeme bydlí v části Halfing. Naivně jsme si mysleli, že to bude dole ve městě. když dorážíme k centru a vyptáváme se na cestu, tak nás Uliště (Pájova známá) navádí kousek nad město. Nějaké instrukce máme, ale rozhodně se podle nich neorientujeme, tak se stejně musíme vyptávat po ulicích. Je už po 11 atak potkáváme samý nalitiny vracejcí se z hospod. Navíc většina mluví jen německy, což nám taky nepřidá. Nakonec nás navádí slovenka, která ti taky pickuje :-). Oba už začínáme být pěkně vyřízení, ale říkáme si, že to musí být jen kousek a tak držíme jazyk za zuby a makáme. Kopec je to jak prase, opět kašpárkujeme. A nekončí to a nekončí. Víme, že máme dojet za jakýsi tunel a tam už na nás bude čekat…ale je to fakt nekonečný, Nakonec se z toho vyklubalo tak 350 výškových metrů, což, vzhledem k naší únavě, byla pěkná poprava. Z posledních sil dojíždíme za Uliště a jedeme na sad, tam jsme tak o půlnoci. Stavíme stan vedle baráku u sadu, naštěstí tu mají zralé nektarinky, ty nám bodnou. Ani nemůžeme pořádně mluvit, dáme s Uliště pivko, sprchneme se a jdeme spát. Na zítra rozhodně budík nenařizujeme.