Den 16. Merano – Salerno
Vstáváme v 8, už je sluníčko, nikam se neženeme, sušíme, žereme nektarinky a višně ze stromu nad stanem(několik nektarinek nám v noci spadlo přímo na plachtu). Jdu dopouštět vodu, potkám panimámu z farmy(bude ji k 80), ta umí jen německy a tak ji sotva vysvětlím, že jsme kamarádi od Uliště, na pokec to není. Jako slavnostní oběd nás nenapadne nic jinýho, než balíček jáhlů s 1/2 kilem mozarelly…je z roho sotva poživatelná kaše, ale natřískaná kaloriemi. Počkáme na polední pauzu pickerů, abychom se aspoň rozloučili, a jedeme dál.
Nejdřív si užijeme megaprudký sjezd do města – u toho rozjímáme nad tím, jaká to byla pakárna se včera o půlnoci sunout nahoru. Nakoupíme v obchoďáku – asi největší nákup za cestu including Grappa – užíváme si opět normálních cen (za pár dnů ve Švýcarsku jsme jim odvykli). Pak dáme italský presíčko a jsme připraveni na pokračování. Do Bolzana jedeme skoro po rovince po cyklostezce, jsme tam teď hned. V Bolzanu dame 2. oběd, chvíli se motáme městem a pak u výjezdu máme řešičku. Chtěli jsme ještě zajet do Dolomit, ale nemáme dostatečně podrobnou mapu (jedeme podle náhledu z mapy.cz) a nevíme, kudy se tam vymotat. Popojíždíme kousek směr Brener, tam ta odbočka je, ale vede přes dlouhý tunel s hustým provozem, kamiony a to se nám nelíbí, tak tuhle možnost zavrhujeme. Na doporučení nějakýho domorodce bereme zkratku na cyklostezku podél dálnice. Ta je docela luxusní, je předělaná ze starý silnice, sem tam tu je i nějaký tunel. Jsme po včerejšku ještě vytavení, tak to neženeme. Padne do nás nejeden ionťák, nohy jsou na pokraji křečí…po včerejší prasárně není divu. V Tyrolsku mají zřejmě nějaké slavnosti, pže v každým městečku kudy projíždíme hraje hudba a je tam miliony lidí. Zastavujeme v Brixenu, tam je sláva asi největší. Překvapuje nás, jak je to krásné město…Havlíček se v tom exilu asi neměl špatně. Po sušenkách a kafíčku mizíme dál, už je večer a se soumrakem stavíme stan na luxusním místě v lese kousek nad dálnicí. Celou noc prší.
Den 17. Salerno – Iselsberg
A ráno déšť ustává, takže nám nic nebráni k odjezdu. Z kraje se promotáme pod dálnicí a vůbec je to docela dopravní industriálek. Už to není taková pohoda jako včera, jedeme nahorů a dolů. Ale zase nikam neženeme. Dopoledne si dáme prsíčko s mlíkem, a pak kolem oběda dorážíme do Brunecku, kde si dáváme první oběd v hospodě. Typické italské jídlo – Wienerschnitzel mit kartofelnsalat und weise bier. Pošmákli jsme si a navíc se přečkal polední pařák. Normálně bychom se po takové porci ani nehli, ale cesta nám už tak nějak roztáhla žaludky, tak jsme to slupli jako malinu a byli připraveni pokračovat.
Začínáme mírný stoupák k sedle v Toblachu. Oproti ostatním sedlům je to luxusní “rovinka”, kašpárka prakticky nepoužijem. navíc cyklostezka zase vede přes tunely, je to do cela zajímavé. U Toblachu už jsou vidět Dolomity, hezký špice, ale my už začínáme být z hor trochu otupělý, přeci jenom už v nich jedeme 14 dnů. V Toblachu si nechávám na ičkách dobít kameru, mezitím zevlíme v městečku. Nic moc tu není, tak aspoň kupujeme pohledy a zmrzilinu. Přijde ke mě nějaký pán s klukem, oba očividně zapálení cyklisti, ale umí jen italsky, tak jim rukama nohama popisuju svůj lehocipéd a kluka na tom učím jezdit. Z Toblachu vyrážíme po 5. Chceme se dostat až k Lienzu, abychom zítra zdolali Grossglockner strasse. Údolím Drávy to pěkně sviští a co nevidět jsme v Lienzu. Tam se elegantně promotáme a opět jen podle přehledky trefujeme silnici k Heiligenbludu. V cestě ale máme ještě jedno sedlo – to už nám mapa neprozradila. Je už půl 9 a my začínáme svoje klasický večerní stoupání, jako skoro každý den. Divná tradice, ale fakt nám to tak vychází. Stoupání je pěkně přísný. Chceme někde zakempit, ale nedá nám to jedinou šanci, tak musíme vyjet až do sedla (1200 m ). Ani tam není úplný klid, zapadneme do jednoho hájku, kousek od nás je hotel, ale niko prudit nepřišel. Nakonec to nebyl tak odpočinkový den, jak jsme ráno předpokládali.
Den 18. Iselsberg – Schwarzach
Přejezd Hochalpenstrasse. V noci zase pršelo, ale ráno je vše v cajku, tak vyrážíme už v 7, aby se vše stíhalo. Ráno je dost kosa, první sjezdík do Winklernu dáváme s rukavičkama. Pak pokračujeme mírným stoupáním 15 km, nalevo je pořádnej vodopád. Dál první hup k Heiligenbludu, tady dáme pořádnou snídani a nakoupíme proviant. Tak a pak začíná řehole. Rašukani očividně šetřili se serpentýnama a tak se střídá prudký stoupání s ještě prudčím. Projíždíme mítnicí, provoz je tu větší než jsme dosud v alpách zaznamenali, ale ještě to jde, jen občas se převalí skupina vyžranejch týpků na motorkách, kteří trobí a pořvávají.
Chytáme 2 přeháňky, ale jinak je počasí luxusní. Konec je ještě přísnější než začátej a tak jsem dost rád, když přijíždíme k Hochtor tunelu (2504 m). Rozhodně nejnáročnější výjezd celý dovolený. Na druhý straně tunelu je nejdřív mlíko, ale o kousek níž se to občas roztrhá. Přejíždíme k druhému sedlu a tam je úplné mlíko. Chceme, víceméně z hecu vyjet na nejvyšší bod strasse, na Edelweisspitze (2571 m), ale v půlce nás zastaví silná přeháňka, navíc je mlha, tak si říkáme, že tuhle atrakci si klidně necháme ujít.Tak sjíždíme.
Mlha se drží jen na vrchu, pak už máme parádní výhledy, sjezdík je opět nekonečnej, ale na rozdíl od Stelvia tu není taková kosa. Po cestě dolů se nás snaží předjet polskej autobus, ale do těch serpentýn nemá šanci, ujíždíme mu. Po hlavním sjezdu následuje relax pasáž kolem potoka dolů až do Brucku, tady dáme těžkej zevl, skočíme do krámu pro pivo a spostu jídla, rozvalíme se před krámem na trávě a hodujeme. Po hodině se přeci jenom hecneme a pokračujeme dál podél řeky Salzach. Chvíli po cyklo, ale pak spíš po hlavní, pže cyklo se zase šíleně motá kolem. Z hlavní sjíždíme, když začne stoupat nahoru a držíme se pořád podél řeky. Za Schwarzachem jsme chtěli udělat zkratku, abychom nemuseli do St. Johan im Pongau, tak jsme to vzali od řeky nahoru. v kopci mě stíhá krizička, navíc je jasný, že další postup by byl dost obtížný, pže jsou všude kopce, tak na prvním aspoň trochu rozumným mistě stavíme stan, hned vedle nepoužívaný asfaltky. Dáváme pohodu, vaříme pohanku s červenou řepou. Přijíždí auto, mysleli jsme, že nás jedou vyhodit, ale oni nám jen říkali, že nás tu může srazit auto, že zarohem je hezčí louka na kempování:-) Samozřejmě to bylo jediný auto, který tu projelo. Kašlem na přesun a jdeme spát.
Den 19. Schwarzach – Gaflenz
Rekordní den. Ráno se nám moc nedaří najít zkratku na Radstadt a tak chca nechce musíme přes St Johan. Trochu se pomotáme a už přejíždíme mírný sedlo asi v 900m po příjemné silničce. No a pak už to jede. Kolem řeky Enns vymetáme samý luxusnií cyklostezky. Jak je to v podstatě po rovince, tak se ani moc neunavíme a sypeme děsný kilometry. Je celkem nízká oblačnost, takže to ani není na kochání a tak prostě jedeme přesun. U mostku přes Enns potkáváme vodáky z Třešti, tak se s nima dáme do řeči a svačíme. Je neděle a kolem poledne je naprosto vymeteno, tak toho využíváme a pokrčujeme po hlavní, mezi 12 a 2 dáme asi 50 km. V Lienzu chceme dát oběd. Navíc začíná lejt, tak se schováme pod přístřech u kempu a dáváme siestičku s kafíčkem. Za hodinku je po všem a tak bejčíme dál. Jsou 3 hodiny a už máme za sebou tak 140 km a vyhlašujeme útok na 200.
Projíždíme Gesäuse – překvapí nás, jaké to jsou skály. Wunderschön. Kupodivu jsme docela svěží a tak stále valíme. Po Gesäuse jedeme naprosto pustou krajinou prakticky bez vesnic, začíná to být trochu nahorů dolů, ale žádné táhlé kopce. Na silnici je objížďka kvůli stavbě, tak ji na drzo projíždíme. Už s večerem přijíždíme do městečka Weyer. Od 9 se hraje finále MS ve fotbale, tak se na to chceme kouknout v nějaký hospodě. Otevřeno má jen turek s kebabem, tak tím nepohrdneme a jeden do sebe natlačíme. Má tam i televizi, ale my chceme sedět vedle kol na zahrádce a moc toho nevidíme, tak nezůstáváme a pokračujeme. Ptali jsme se i na kemp, ale ten tu asi žádný není. Tak jedeme hledat místo na spaní, ale najdeme ho až za 10 km. Takže završíme sumu za dnešní den na 215! Spíme před bránou nějaké vodárny na luxusní rovince.
Den 20. Gaflenz – Slavonice
Chuť na české pivo stoupá a dnešní cíl je proto jasný – dostat se do Slavonic do známe hospody. Že to bude ještě makačka si ráno vůbec nepřipouštíme…vždyť už jsme skoro venku z Alp. K dunaji to je ještě 60km. V Amstetenu si jedeme pro McCaffe v drive-thru. Pak do Ybbsu a přes Dunaj. Odtud začíná nekonečný stoupák do rakouské vysočiny. Že to bude takhle tuhý jsme věru nečekali. Je to skoro 30km do kopce, navíc docela peče slunko. Je tam i velká objížďka , ale tu jsme projeli. Byla kvůli tomu, že tam lesáci káceli stromy na svazích nad silnicí. Když tam projíždím, tak si mě místní šéfik stahuje na stranu, a zrovna se tam míjejí kamiony, je to docela na těsno. Pak už valíme na Zwettel. Celý se to nějak táhne a vysočina nám nedá moc vydýchat…kolem řek v alpách se přeci jenom dělají přesuny líp.
Pak projíždíme Waidhofenem, jsou tu luxusní nově postavené silnice (odkud a kam netušíme, ale svezení je to pěkné) a my už cítíme závan domoviny. Z Thayi nám ještě návrat do Čech zpomalí série objížděk. Chytneme přeháňku ale to už nás nic nezastaví. Po 7 přejíždíme hranice a o chvíli později už sedíme ve Slavonicích na náměstí ve známé hospodě. Nakonec to dalo 185 km. Dáme nejdřív jedno jídlo, ale jsme tak nějak rozežraní, tak tam šoupneme ještě jedno. Místní na nás docela čumí. Ptají se odkud jedeme a když říkáme, že z Barci, tak si myslí, že si z nich děláme prdel a málem ještě dostaneme na hubu. Uklidní je až fotografické důkazy naší výpovědi. Se soumrakem odjíždíme , zapadneme do nejbližšího remízku a jdeme spát. Po těch pivkách jsme netrefili rovinku a ležíme pěkně z kopce.
Den 21. Slavonice – Nové Město na Moravě
Nechceme to hrotit 3 dny za sebou a tak místo pokusu zdolat Mýto už dneska rozkládáme trasu na 2 dny a objednali jsme spaní u Alčí v Novem Městě. Dáváme Dačice, jedeme se kouknout do Telče, pak užíváme pohodičku v domovině. Trháme třešně. Obědváme v Brtnici – zajímavé městečko, koupeme se v Jihlavě. Pak přejíždíme D1 a v 5 už jsme v Novém Městě. Koupili jsme nějaký sýry a klobási, abychom nejeli s prázdnou, ale jelikož na ně Alčí neměla chuť, tak jsme je nakonec stejně, jako správní hosti, sežrali sami – cesta z nás udělala dobrý otesánky. Ještě, že po nás zbylo aspoň víno. Přišel se na nás kouknout i Honzův Brácha, chtěl si zkusit lehokolo, tak jsme ho na něm naučili – úplně mu svítili očíčka, předpokládám, že máme nového člena. Kecali jsme tak do půl 10, pak jsme šli na kutě, pže Vetýškovi vstávali do práce.
Den 22 NMnM- VM
Ráno jedeme před 7, aby mohl Honza zavřít. Cesta je sice rutynně najetá, ale Pája chtěl vyzkoušet zkratku u Tří studní, tu jsme netrefili a tak jsme poprvé za celou cestu pořádně zabloudili a vyjeli až ve Žďáru! Pak jsme to promotali ke Svratce, dali si větrníček, bombičku a presíčko v cukrárně a pak už jen triumfální návrat domů. Svratoušský kopec jsme ani nezaznamenali, skoro celý jsme ho prokecali, podobně to bylo ce Střemošicích. Pak sjezd do Mejta, foto na náměstí proběhlo v pravé poledne, na hodinu přesně 3 týdny po startu z Barcelony.
