Eurolehocyklotrip 2014 – představení

Naši věrní oři

Naši věrní oři

Nástřel výpravy

V létě 2014 přišel čas na první velkou cyklo výpravu na lehokole. S Pájou jsme docela dlouho lámali hlavu, co teda spácháme, a nakonec jsme si stanovili několik kritérií:

  • Velká část trasy povede přes hory
  • Jelikož  ještě nemáme moc velké zkušenosti s tím, co všechno se může rozbít, tak se omezíme na země, kde není problém najít cyklo servis pomalu na každém rohu
  • Nechceme balit kola do letadla
  • Pokud možno co nejméně volně pobíhajících psů (pár nepříjemných zážitků z Rumunska)
  • Preferuje se výlet z bodu A do bodu B, tzn. nechceme udělat okruh začínající a končící v ČR

Crew: Pája a Zdenál

Crew: Pája a Zdenál

Na cestu jsme původně počítali 28 dnů a v plánu bylo cca 100 km na den. Potom, co jsme si v hlavách vygenerovali přijatelné možnosti, vyšlo nám že nejlepší trasa bude mezi Barcelonou a Vysokým Mýtem s posunem pomocí přímé busové linky Praha – Barcelona. Zůstala poslední otázka: jet z domu tam nebo z Barci zpátky? Vyhrála 2. možnost, a to hlavně kvůli tomu, abychom si mohli koupit jízdenky dopředu na pevné datum.

Trasa

Plánování trasy proběhlo jen hodně nahrubo, protože na to samozřejmě nebyl čas. V podstatě jsme si jen udělali screeny z českých map, portálu španělského kartografického institutu a švýcarského velolandu. Ty nám pak na cestě víceméně stačili, jen ve Francii jsme si navíc koupili mapu 1 : 1 000 000. Kupodivu jsme zabloudili jen jednou a to až na Vysočině, když jsme špatně uhnuli ve Třech studních 🙂

005

Finální trasa.

Původně jsme chtěli projet Pyreneje až k Perdidu, pak do Lurd, nějak přes francouzský Masiv Central do Grenoblu a pak přes skoro celé Alpy až k Vídni a domů. Jako pomyslný vrchol cesty jsme si stanovili výjezd na Passo dello Stelvio v Itálii. S tím jsme ještě vyjížděli z Prahy. V autobuse jsme si ale zjistili, že místo 28 dnů máme jen 25 a tak jsme podstatnou část 26 hodinové cesty strávili promýšlením záložních variant. Rozhodli jsme se ubrat v Pyrenejích a projet jimi jen napříč přes Andorru a celou Francii vzít poněkud jižněji.

Přes 7 států

Po vystoupení z autobusu jsme bez problémů smontovali kola, nacvakli se do pedálů a začali drtit kilometry.041

Ve Španělsku  a Andoře bylo pěkný vedro, museli jsme dělat zastávky na siestu, protože přes poledne se prostě nedalo fungovat. Také jsme dost často museli projet přes celkem frekventované silnice, protože v našem směru měli minimum cyklostezek. Naštěstí byli řidiči velmi ohleduplní, na cyklisty jsou zvyklí. Odměnou nám byly parádní scenérie kolem Montserratu a Pyrenejí.

Francií vedl nejdelší úsek našeho putování. Celé se to tu neslo v duchu neuvěřitelné pohodičky, možná to bylo hodně i tím, že jsme jeli hodně mimo silnice, často po starých železnicích předělaných na stezky (Voies Vertes). Hodně mile nás překvapilo francouzské středohoří, nejvýše hodnotíme průjezd kaňony řek Vis a Ardeche.

Už na konci Francie jsme vjeli do Alp. Začal tak náš 11 denní přejezd těchto velehor, který pokračoval Švýcarskem, Itálií a Rakouskem. Většinou probíhal tak, že jsme jeli kolem nějaké řeky, pak se půl dne stoupalo do nějakého sedla, přejelo se do druhého údolí atd. Zlatým hřebem byl výjezd Stelvia a přejezd Hochalpen-Grossglockner strasse.

Po Alpách nás už čekal jen přejezd rakouské vysočiny a sladký návrat domů. Postupně jsme parádně „rozjeli“, utužili svaly a dávali si čím dál větší dávky. Nakonec jsme domů dorazili o 4 dny dříve, za 21 dnů od výjezdu z Barci.

Jaké to je na lehokole?

O rozdílech cestování na „normálním“ kole a lehokole se chci rozepsat detailně někdy příště, takže teď shrnu jen ty nejzásadnější věci, které měli vliv na naší pouť.

  • jedno z mnohých využití lehokola: sušák na prádlo

    Jedno z mnohých využití lehokola: sušák na prádlo

    Nebolely nás záda ani zadek. Díky tomu jsme vydrželi jet klidně i 12 hodin denně, aniž bychom z toho byli nějak extra rozlámaní (jen svaly pochopitelně bolely stejně)

  • Cestovní rychlost byla zhruba podobná jako na trekovém kole (do kopce jsme pomalejší, z kopce rychlejší, rovinky jsou na stejno)
  • Všude jsme byli za exoty, což vedlo k dobré interakci s místníma. Všichni na nás troubili, pokřikovali, ptali se co to máme za nesmysl atd.

Trocha statistiky na závěr

Celkem jsme namotali 2671 km. Nastoupali cca 40 000m. Celkový denní průměr jsme nakonec vytáhli na 127 km. Cestou jsme neměli žádné vážné komplikace – pouze 2 defekty (obá já) a jeden prasklý drát výpletu kola. Oba jsme 3x měnili brzdové špalky.

Naše denní porce kilometrů se stoupající křivkou průměrných výkonů

Naše denní porce kilometrů se stoupající křivkou průměrných výkonů

Stoupání a klesání po dnech

Stoupání a klesání po dnech

Projeli jsme spoustu zajímavých sedel. Tady je seznam těch nejvyšších:

  1. Passo dello Stelvio – 2758m
  2. Hochtor (tunel na Hochalpen strasse) – 2504m
  3. Umbrailpass – 2503m
  4. Furkapass – 2431m
  5. Port d´Envalira – 2408m
  6. Ofenpass – 2149
  7. Oberalppass – 2046m
  8. Col des Montets 1461m
  9. Col du Chioula 1431m
  10. Col des Sept Freres 1253m

Záznam cesty

Mimo fotek jsme na cestě pořídili i videa z kamery na přilbě a z pájova foťáku. Udělali jsme z nich 2 sestřihy – první je v podstatě demo jen se sjezdy

a druhý už už ukazuje všechno:

Omlouvám se za rozlišení – na další cesty techniku posílíme. Deník zveřejním v dalších postech na blogu.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Lehokolo se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 komentáře u Eurolehocyklotrip 2014 – představení

  1. Pingback: Slovensko 2014 – příprava na eurolehocyklotrip | Zdenálov.cz

  2. Pingback: Roadtrip Francie 2015 | Zdenálov.cz

  3. Pingback: Pro všechny cestovatele aneb jídlo na cestách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
24 + 28 =