Gruzie 2016 – dovolená s pupíkem 2. část

 img_9222

Odpočinek v Khashuri a Malý Kavkaz před námi

Do Khashuri jsme dorazili poměrně brzo ráno a hned zamířili k hostelu Gvirila . Našli jsme ho snadno, ale nikde ani živáčka…img_9144 Už jsme začínali pochybovat o tom, zda jsme vše domluvili správně, když v tom se z vedlejšího domu někdo objevil a my pochopili, že máme ještě vyčkat, že obvykle přicházejí až v deset. Díky nám dorazila Maria, jak se nám představila, o něco dříve, aby nás mohla ubytovat. Hostel je v běžné zástavbě, na první pohled byste ho nerozeznali od ostatních domů a když vstoupíte branou, uvítá vás stinná zahrada a za ní nevelký dům. Když Maria dorazila, ubytovali jsme se, zaplatili 25 GEL za osobu a noc, chvilku si zdřímli a vyrazili na bazar pokoukat po místních dobrotách a naplnit hladové a natěšené žaludky na místní specialitky.

Nábřeží v Khashuri

Nábřeží v Khashuri

Samozřejmě jsme hned na ulici zdlábli kačapuri (pro neznalé je to pečivo z listového těsta plněné slaným sýrem). Pořídili jsme zásoby úžasně šťavnaté zeleniny a nějaké to ovoce, lahev zákysu, popovídali s místními stánkaři a vydali se na obhlídku města. Byl to takový líný den, neměli jsme od něho přílišná očekávání, nepotřebovali jsme nic stihnout. Jen se přivítat s Gruzií, odpočinout si po probdělé noci a nabrat sílu na další přesun a trek do hor.

V hostelu jsme byli sami a těšili se na klidnou noc. Tu ovšem přerušilo hlasité povídání a sdělování zážitků. Dorazilo 5 cyklistů, kteří ubytování našli na poslední chvíli a vzrušeně si potřebovali sdělovat dojmy. V Gruzii je hodně cyklistů, potkávali jsme je na cestách zcela běžně. Ani se nedivíme, je to hornatá země, kde se můžete skutečně vyžít.

Hostina v Borjimi

Hostina v Borjomi

Druhý den jsme vyrazili do lázeňského městečka Borjomi, které je posazené na úpatí Malého Kavkazu a odkud se nejsnáze dostanete do národního parku. Borjomi už Zdendy znal ze své předchozí cesty, takže jsme na jistotu vyrazili na oběd do jedné restaurace u řeky, kde jsme se neskutečně dobře nadlábli a docela přejedli, chvíli jsme vyzevlili v parku, dokoupili nějaké zásoby jídla a zamířili k návštěvnickému centru NP Borjomi pro získání registrace na vstup.

Vzduch byl značně těžký a vůbec se nám nešlo dobře. Cestou jsme chytli lehkou přepršku, ale vypadalo to na větší déšť, který ovšem prozatím doslova visel ve vzduchu, ale po dešťových mracích zatím ani památky.

V návštěvnickému centru nás vzhledem k počasí čekalo poměrně nemilé překvápko. Pokladní zrovna odběhla do banky s celou pokladnu a my museli zaplatit přesně…jenže jsme neměli rozdrobené bankovky. To nás vůbec nepotěšilo. Zdendy se ovšem hecnul a vyrazil do směnárny proměnit na drobné, já zatím odpočívala v klimatizované budově a prošla výstavu místní fauny a flóry. Zjistila jsem, že tam mají bylinky povětšinou stejné jako u nás a že v horách můžeme potkat na příklad medvěda.

Když se vrátil, zaplatili jsme 43 GEL za plánovanou dobu pobytu pro dvě osoby(taxa 5 GEL za osobu/noc ve stanu, 3 GEL za mapu), probrali se slečnou varianty našeho putování a zjistili, že jedna z naší plánované cesty je uzavřená. Slečna nám doporučila jiné možnosti a my lehce přehodnotili naši trasu, i když Zdendy moc nechtěl věřit tomu, že je to tak zlé, zvlášť když tam už byl. Nakonec jsme poznali, že slečna měla pravdu a byli jsme rádi, že jsme ji poslechli.

Národní park Borjomi-Kharagauli – registrace a nástup do hor

Čekání na hezké počasí s limonádou z citronové trávy

Čekání na hezké počasí s limonádou z citronové trávy

Malý Kavkaz jsme si dali jako zkoušku toho, co s bříškem zvládnu. Řekli jsme si, že když chození nepůjde, zbytek dovolené nějak strávíme po městech, dáme si lázeňský pobyt v Borjomi a podobně. I když by oči a prst na mapě chtěli zvládnout mnohé, ponechávali jsme chození spíše mému momentálnímu stavu.

Po konzultaci se slečnou z registračního centra jsme se rozhodli vyrazit na Snow Shoes Trail a podle možností buď navázat na Shepherds‘ Trail, nebo dojít zpět do civilizace směrem na Kvabiskhevi. Z registračního centra jsme proto vyrazili po silnici na Likani a pozorovali mraky, které přicházeli z Kavkazu.Před odbočkou z hlavní silnice jsme si proto raději dali příjemnou osvěžující pauzu v kiosku s přístřechem a rozhodli se vyčkat, jak se počasí vyvrbí.

Pozorování šrumce při bouřce

Pozorování šrumce při bouřce

Jak se ukázalo, rozhodnutí to bylo rozumné, jelikož zanedlouho přišla taková smršť, že se na silnici vytvořila téměř potopa (místní silnice nejsou vždy nejlépe vyspádované) a auta sotva projela. Kdo potřeboval jen přehopsat z jedné strany silnice na druhou, byl promočený na kost. Byli jsme opravdu rádi, že sedíme v suchu u stolečku a jen jsme lehce odklidili batohy, aby na ně nezaflakovalo, to bylo celé. Měli jsme pocit, že sedíme v kině, protože to, co se dělo před našimi zraky, bylo nesmírně zajímavé a především neotřelé. Dokonce i roztroušená skupinka trekařů před našimi zraky prošla a mířila přímo do hor. Vypadali dost promočeně, ale zároveň se zdálo, že to vnímají jako dobrodružství. Já osobně jsem si užívala, že jsem v suchu a že nebudeme muset řešit sušení věcí ve stanu.

Po odpočinku a po dešti jsme vyrazili do hor. Nečekala nás příliš dlouhá cesta – první spací místo bylo v podstatě na kraji parku. Taky už pokročila hodina, takže jsme měli na zbytek dne program jasný. Šli jsme lesem, povídali a pozorovali krajinu. Prozatím nám nepřipadala moc odlišná od té naší, ale byl tam úžasný vzduch a klid. Když jsme dorazili ke spacímu plácku, zjistili jsme, že skupinka turistů, která celá promočená přecházela před našimi zraky, byli Češi. Prohodili jsme pár slov a pak si šli spíš po svém. Po parném dni jsme byli unavení a neměli náladu ponocovat.

Však taky znovu přišel déšť a bylo jasné, že nejlépe bude ve stanu. Ačkoliv jsme šli spát brzy, uprostřed noci nás probudilo vlhko. Trochu jsme se vyděsili, že jsme nevychytali místo a stan si postavili do spádnice, ale pak jsme zjistili, že je zem všude natolik promáčená, že by nám stan pravděpodobně provlhl všude. Provizorně jsme tedy vytáhli pončo a rozprostřeli ho pod nás a po zbytek noci naštěstí spali v suchu.

Stan už nějaký ten pátek máme a rozhodně na něj nedáme dopustit. Jenže každý materiál se občas opotřebí a když se podíváme na podsádku, už v ní je docela dost dírek. Provizorní nápad s pončem nám proto vnukl myšlenku vkládat při vlhkém počasí pončo na zem pod celý stan – stan nenavlhne, budeme v suchu i ve velkém dešti a ráno zabalíme rovněž na suchém. Jak si Zdendy pořád říkal, že je to pončo zbytečně velký a těžký, tak konečně našlo skutečně smysluplné využití a vyplatí se ho tahat. I já jsem ho s radostí využila – to mé totiž rychle promokne, a tak ho vlastně ani nepoužívám.

Medvědi na mýtince a rangerská chata Lomismta

Ranní sušení

Ranní sušení

Po mokré noci jsme doufali, že se počasí umoudří a dovolí nám chodit celý den. Ráno to vypadalo docela slibně, a tak jsme příliš nelenili (i když s bříškem jsme se vypravovali o dost pomaleji než dříve) a po dobré snídani se pustili do výstupu směrem k Lomismtě, kde měla být rangerská chata. Kousek od spacího plácku jsme nabrali dostatek vody a lesem pomalu stoupali vzhůru. Zpočátku byla oblačnost poměrně vysoká, ale postupně nás začala obklopovat mlha a nejprve lehké mrholení. Pomaloučku jsme stoupali, pozorovali krajinu a užívali si ji, ačkoliv vrtal červíček pochybností, zda to, co vidíme kolem sebe, není porovnatelné s tím naším českým koutečkem.

Po čase jsme za sebou slyšeli hlasy a zanedlouho nás dohnala opět ona skupinka Čechů – vyrazili pouze nalehko, jelikož neměli dostatek času na zevlení v horách, a navíc měli všechno použitelné oblečení promočené. Nezbývalo jim tedy, než si udělat malý výlet a nějakou kratší cestou jít zase zpět do civilizace. Prohodili jsme s nimi pár slov, nechali je před námi zmizet a pomaloučku, stále stejným tempem, jsme stoupali za nimi.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme je po chvíli opět potkali, jak rychlým krokem pádí dolů. Že by už svého cíle dosáhli? To jsou vážně rychlí. Ale ono ne. Příliš daleko nedošli, protože potkali medvědy! Kdyby jednoho, ale oni byli hned dva! Všichni víme, že medvědi na Kavkaze jsou, ale komu se poštěstilo s nimi setkat tváří v tvář? Nepotkala je celá skupinka, ale pouze dvojice, která byla rychlejší a jakmile je zmerčila, vzala nohy na ramena a pádila pryč. Celí ustrašení nás nabádali, abychom určitě nepokračovali a jestli ano, abychom si na ně vzali číslo a kdyžtak se nějak spojili.

Popravdě. K čemu by nám bylo telefonní číslo, když tam stejně povětšinou signál není? A druhá věc – medvědi jsou plaší, opravdu by tam vyčkávali? A třetí věc – vidět medvěda na živo může být docela zážitek. Tak to byly věci, které se mi honily hlavou, když jsme s nima mluvili. Zachovali jsme chladnou hlavu a se stoickým klidem jsme jim poděkovali za nabídku a vysvětlili jim, že stejně budeme pokračovat. Načež se nám dostalo odpovědi, že s naším klidem by tam také šli.

"Medvědi"

„Medvědi“

S lehkým napětím, co tedy na mýtince pár set metrů nad námi uvidíme, jsme se s dvojicí rozloučili a pokračovali dál. Trojice, která medvědy neviděla, se v návaznosti na naše úmysly taktéž rozhodla pokračovat. Svižným krokem stoupali vzhůru a my svým tempem pokračovali za nimi.

Po chvíli jsme dorazili k dotyčné mýtince, kde už na nás čekaly tři vysmáté postavy. Představte si, že „medvědi“ tam byli hned tři! Celá rodinka se tam pásla. A z těch medvědů se vyklubali polodivocí koně. Všichni jsme se tím pobavili, koníčky si pofotili a směle pokračovali dál. Skutečného medvěda si asi necháme na jindy.

Lomismta shelter

Lomismta shelter

Okolo mýtinky se lehké mrholení proměnilo ve vytrvalý déšť, který až do večera neustal. Zpočátku nám to příliš nevadilo, ale byli jsme stále promočenější a také unavenější. V dešti jsme ani pořádně nemohli dělat odpočívací pauzy a když jsme se na jedné louce zastavili, málem nás sežraly takové minimušky, které šly nevybíravě po každém kousku holé kůže. Těšili jsme se, až na chatu dorazíme. V mapě jsme sice našli ještě jinou, kde jsme se chtěli alespoň na chviličku ohřát, ale odbočku jsme v tom deště minuli, takže nám nezbylo než dojít přímo na turistickou chatu Lomismta.

Výhled z chajdy

Výhled z chajdy

Vypadalo to, že tam nikdo není, ale když jsme vešli dovnitř, spala tam ženština asijského vzezření. Když se prospala, chtěli jsme s ní prohodit pár slov, ale nebyla kdovíjak hovorná, tak jsme si tam fungovali každý po svém. Když jsme se usušili a najedli, okukovali jsme počasí a doufali, že se vyčasí. K večeru se ukázal drobný výsek hor, ale prozatím na sebe výhledy nechaly čekat, a tak jsme i my vyčkávali v suchu, ale ne příliš velkém teple, protože v chatě nešlo zatopit. Venku sice byla nějaká sekyrka, ale tak tupá a špalky tak veliké, že je Zdenál prostě nedokázal naštípat.

Řekli jsme si tedy, že se prospíme. Ale v noci nás vzbudilo nějaké všetečné zvířátko. Asi to byla myš, nebo nevíme, každopádně se rozhodla štrachat v našich batozích, takže jsme rychle odklízeli jídlo a zavírali batohy, aby to nezbedidlo nelezlo nejen po našich věcech, ale ani po nás. Docela jsem se totiž lekla, když mi začalo lozit v nohách. A když nevím, co to je, zrovna příjemné mi to není.

Lomismta a kostel svatého Jiří

img_9213Druhý den ráno jsme nijak zvlášť nespěchali. Lilo jako z konve. Naše spolubydlící sice v botaskách vyrazila do deště – asi spěchala do civilizace, ale my se rozhodli vyčkávat. Ve slejváku stejně nemá smysl chodit, když není nutnost se přesunovat.

S postupujícím dopolednem déšť ustával, mraky se pomaloučku rozpouštěly a my mohli dokonce uvítat první sluneční paprsky, spolu s námi je přišly pozdravit také ještěrky, které vylézaly z kdejaké díry a chatu proměnily ve filmové plátno.

Když se počasí takto umoudřilo, pobalili jsme svoje saky paky a vyrazili nahoru k Lomismtě okouknout, zda budeme pokračovat dál na okruh vrškem.

img_9220Hned na rozehřátí nás čekalo prudké stoupání a s ním se za odměnu otevíraly stále lepší výhledy. Co jsme nemohli vidět při příchodu, se nám teď polehoučku odkrývalo. Po chvíli nás stezka zavedla do lesa a my stále stoupali a čekali, až se nám zjeví další překrásné výhledy.

U horní hranice lesa bylo vytvořené pítko, které naznačovalo přítomnost pastevců. Také jsme po chvilce, kousek nad lesem přišli k ohradě, užívali si krásné scenérie a pozorovali téměř volně se pasoucí koně.

img_9251

Kostelík Sv Jiří

Zlehka jsme si odpočinuli, zjistili, kudy se vydáme a pokračovali jsme dál. Rozhodli jsme se navštívit kostelíček svatého Jiří, jenž je jako jediná kamenná stavba dominantou všech okolních kopců. Cestou k němu jsme potkali několik pastevců se svými stády a u kostelíčka, odkud je překrásný výhled do všech stran, jsme poobědvali. Bylo to zároveň strategické místo, jelikož dost funělo a kostelík nám poskytl závětří. Po obědě jsme také nahlédli dovnitř, nasáli atmosféru, prohlédli si všechny ikony a posilněni vyrazili dál směrem k Lomismtě.

img_9255Trek nevede přímo přes vršek, ale není těžké na Lomismtu vyjít. U nás to nakonec dopadlo tak, že jsme došli kousek za ni, pokochali se úžasnými výhledy a nakonec jsme se rozhodli vrátit zpět k turistické chatě, jelikož počasí hrozilo dalším vytrvalým deštěm a po shlédnutí terénu jsme usoudili, že by to na rozjezd mohlo být přece jen dost náročné a my tu jsme především proto, abychom si to užili, ne abychom podávali výkony a mohli si dokazovat, co všechno jsme zvládli. Takže ačkoliv překrásné vrcholky lákaly k překonání, rozloučili jsme se s nimi a zvolili trasu, kterou nám doporučovala slečna v registračním centru.img_9264

Cesta do Kvabiskhevi

pohled na nejvyšší pasáž NP Borjomi - Sametskhvario

Pohled na nejvyšší pasáž NP Borjomi – Sametskhvario

Z turistické chaty Lomismta nás čekal kousek stejným úsekem jako jsme přišli. Měli jsme ovšem pocit, jako bychom šli úplně jinou cestou. Nebyli jsme obklopení mlhou a deštěm a výhledy na celý Malý Kavkaz nám zpestřovaly naše putování. Počasí sice nebylo koupací, ale občasné sluneční paprsky a pohyb nás dostatečně prohřívali.

Trasu Following Wild Traces (pro neznalé angličtiny by se stezka dala nazvat„Po stopách divočiny“) průvodci doporučují procházet jen za suchého počasí. Popravdě se nám to zdálo přehnané a říkali si, že to tam s tou opatrností asi přehánějí. Zpočátku to i tak vypadalo, pěšinka lesem, žádné velké klesání, prostě pohodička. img_9294Postupně se však terén začínal měnit, přibývalo skal a nás čekalo prudké klesání lesem, kde byla strmá pěšina lemovaná skalní stěnou na jedné straně a prudkým srázem mezi stromy na straně druhé. Myslím, že naše podmínky byly tak na hraně – párkrát jsme se tam pořádně smekli a scházeli jsme opravdu opatrně. Kořeny a spadané jehličí vlhko v tak strmém terénu proměnilo ve skluzavku. Občas bylo třeba projít pouze po skalnaté ploše, což v podstatě znamenalo důvěřovat svým podrážkám a zvolit techniku „tření“, tedy stoupnout na vlhkou skálu celou plochou chodidla, dělat kratší kroky a jít rozvážně.

img_9312Ten nejprudší sestup jsme zvládli bez újmy, i když byl dost náročný. Za deště by to mohlo být opravdu nebezpečné, zvlášť s pupíkem. Pokaždé, když jsme vyšli z lesa, se nám naskýtaly překrásné výhledy. Pěšinka, jež nás vedla dolů z hor byla mnohdy přehrazena mechem porostlým kmenem. Místy byla krajina snová až pohádková a les vypadal spíš jako prales. Byli jsme moc rádi, že jsme tuto možnost nezavrhli a vydali se po stopách divoké přírody, která nám učarovala.

img_9319Také počasí bylo stále lepší a teplejší. Téměř dole se na skále tyčila stará pevnost, na kterou jsme se nešplhali, protože už jsme toho za celý den měli docela dost. Za pevností jsme se napojili na cestu podél řeky a skalnatým kaňonem došli až na konec národní parku, kde jsme se rozhodli přenocovat. Tím, že jsme byli už zase v civilizaci, jsme zavítali do Kvabiskhevi najít krám a dát si nějakou dobrotu. Batohy jsme schovali do křoví a vyrazili nalehko.

U brány do parku bylo rušno. Pobíhalo tam spoustu dětí, občas někdo projel na koni a rangeři na to celé dohlíželi. Nás si změřili přísným pohledem a vyžádali si registrace. Zdendy měl pocit, že k ničemu nejsou, protože je minule stejně nikdo nekontroloval a nikoho nikde nepotkali, ale teď jsme poznali, že je důležité je mít. Jinak by nám to asi dali nehezky sežrat.

Na cestě jsme potkali zmiji

Na cestě jsme potkali zmiji

Cestou do vesnice jsme se opět těšili překrásnými sceneriemi, prohlíželi si místní domy, pozorovali zmiji plazící se silnicí, pofotili nejrůznější zajímavosti a ve vesnici našli krám, kde jsme pořídili pivo pro Zdendyho, nějaké sušenky a jiné dobroty na oživení jídelníčku. Kousek od rangerské stanice jsme doplnili vodu a těšili se na klid a očistnou koupačku v ledové řece.

U brány nás opět zastavili rangeři. Tentokrát už s úsměvem od ucha k uchu nás zvali k sobě na večeři a samozřejmě na pořádného stakana. Ptali se nás, v jakém jsem měsíci a chtěli si připít na zdraví – i se mnou! Když jsem rázně odmítla, že v těhotenství tedy ne, nechali mě, i když se jim zdálo, že bych to zvládnout mohla. Zdendy se tomu nevyhl a na lačno do sebe oklopil ten jejich vypalovák, byl pak docela vláčnej. 😉

Kvabiskhevi

Kvabiskhevi

V Gruzii se alkoholu nebojí a pijí ho všichni. I na školních výletech si učitelé rádi dají. Pokud jsou děti větší, popíjejí všichni společně. Když jsme byli v Borjomi na jídle, zrovna obědvaly také kuchařka se servírkou a po obědě si každá dala sklenici vína. Gruzínské víno je dost silné. Každá žena si nalila sklenici a oklopila ji do sebe na zapití, jako šťávu. Docela jsem na to zůstala koukat. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Náš camp place

Náš camp place

Rangerům se nám elegantně podařilo uniknout se slovy, že potřebujeme odpočívat, jinak by to asi byla dlouhá noc, však byl také pátek. Asi proto tam bylo tak rušno. Byli jsme rádi za klid. Veškerý ruch naštěstí zůstal před branou parku a my si užili nejprve večerní zevlení v suchu a teple a následně klidnou noc. U vstupu do parku je to zařízené na spaní a různé akce. My si vybrali plácek u ohniště s lavičkami. V lese byl dokonce kadikoutek! Záměrně ho nenazývám kadiboudou, protože to nebyla bouda, ale pouze díra přikrytá prknem. Důmyslně vyřešíno a les bez lidských výkalů.

Ráno se s námi přivítaly také krávy. Byly neskutečně zvědavé, některé dokonce lezly do stanu! Náš program byl docela jasný – hlídat, aby zůstávaly v dostatečné vzdálenosti od stanu a něco nám neodnesly. Chápu, že pod stanem možná cítily dobrou trávu, ale my o své věci a hlavně stan přece jen nechtěli přijít.

Ráno s krávami

Ráno s krávami

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Gruzie 2016 – dovolená s pupíkem 2. část

  1. Lea napsal:

    Ahojky, super, cte se to jednim dechem. Uz se moc tesim na Vase cyklopromitani. Mam pocit, ze se snad nedockam.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
27 ⁄ 3 =