Gruzie 2016 – dovolená s pupíkem 3. část

img_9416

Borjomi a Carovy lázně

Sbalili jsme se a vyrazili do Kvabiskhevi na maršrutku zpět do Borjomi. Jelikož jsme ještě měli jeden den k dispozici, rozhodli jsme se v Borjomi podívat do lázní a zkusit nějakou procházku kolem – v mapě byly zakreslené treky po okolních kopcích.

Polévka Charčo

Polévka Charčo

Na maršrutku jsme nemuseli čekat dlouho, za chvilečku přijela a my byli velmi rychle zpět v Borjomi. Jako staří mazáci jsme se přesunuli do nám již známého parku a restaurace za ním na oběd. Tentokrát jsme se rozhodli, že se pokusíme tolik nepřecpat – ve výsledku se nám to ovšem moc nepodařilo. Oni ty porce mají obrovské a když toho chcete ochutnat víc, hned máte na stole spoustu dobrot, které sotva sníte.

Kolonáda v Borjomi

Kolonáda v Borjomi

Po obědě jsme se vydali kolonádou směrem k lázeňskému parku, kudy také vedou ony zmiňované treky. Trochu nás zarazilo, že se do parku platí vstupné, ale když jsme zjistili, že je to pouze symbolických 0,5 GEL na osobu, upřímně nás to pobavilo.

Park je krásně upraven, můžete si v něm napustit borjomanku, která nám moc chutnala – hlavně já se těch místních minerálek nemohla nabažit. Nic syceného, perlivé jen a jen tak, jak to příroda vytvořila.

Výčep s bojomankou

Výčep s Bojomankou

Borjomanka je v podstatě hned u vstupu do parku a když pokračujete dál, začnou se před vámi objevovat různé prolézačky pro děti a následně také atrakce. Většina je klasických pouťových, ale co nás zaujalo, byly Angry birds naživo. Počasí vypadalo, že by se mohl každou chvíli spustit déšť, tak jsme se rozhodli, že to necháme být, ale dodnes nás mrzí, že jsme si to nevyzkoušeli. Určitě by to byla skvělá zábava.

Angry birds

Angry birds

Poslední atrakcí, kterou si mohli návštěvníci parku vyzkoušet, byla jízda na čtyřkolkách. Park se totiž plynule přelil v hezkou cestu zalesněným údolím, které vedlo podél řeky až k Carovým lázním. Cesta je v turistickém značení a v podstatě od ní nevedou odbočky, takže se nemůžete ztratit.

My měli plán jasný. Nejprve si užít koupačku v lázních a pak, podle sil a chutě, vyrazit na nějaký okruh. Lázně jsou maličké a volně přístupné. Sestávají ze tří bazénků různé velikosti a hloubky, kterými protéká přírodní sirný pramen. Voda je příjemně teplá a prohřeje vás, i když počasí není zrovna koupací.

Carovi lázně

Carovi lázně

Jedinou překážkou může být nepřítomnost převlékáren a toalety. Ano, kadibouda tam sice je, ale do ní už se nic dalšího nevejde, a tak je lesík nad lázněmi plný podpapíráků – nic jiného návštěvníkům lázní stejně nezbývá.

Když jsme dorazili do lázní, vysvitlo také sluníčko. No prostě ideál se vším všudy – mohli jsme se v klidu koupat a zároveň nechat sušit slunečními paprsky. Musím říct, že coby těhotná jsem měla v lázních docela dost privilegií. Pokud jsem si chtěla sednout na lavici v jednom bazénku, stačilo tam zamířit a všichni se mi uhýbali. Když si kolem mě dováděli děti, dospělí je hlídali, aby mi náhodou nekopli do břicha. A tím, že jsem se s bříškem nebála vlézt do vody, jsem inspirovala jednu maminku, aby tam vykoupala i své miminko.

Jediný nešvar, který mi byl skutečně nepříjemný a který v Gruzii v podstatě nikdo neřeší, je kouření. Omladina si pokuřovala na okraji bazénu a vůbec neřešila, zda jsou tam děti či dospělí. Jim je to asi jedno, stejně tam kouří kdekdo, tak proč se tím vzrušovat.

Z lázní se nám moc nechtělo, bylo tam moc příjemně. Ale pokročilá odpolední hodina vybízela k odchodu. Rozhodli jsme se totiž, že ještě vyzkoušíme nějaký ten trek. První pokus jsme zabalili v půlce kopce. Unavená z vody jsem se do toho krpálu táhla jak s hnojem a můj výraz nepřispíval všeobecné pohodě.

Nocleh kousek od lázní

Nocleh kousek od lázní

Usnesli jsme se tedy na tom, že vyzkoušíme jiný trek, na jehož začátku má být i místo na spaní. V mapě to bylo zakreslené tak, že se máme trochu vrátit směrem k parku a pak doleva něco nastoupat a po pravé straně by se mělo objevit kempovací místo. Něco jako kempovací místo bylo ihned za odbočkou – ale protože se nám terén na spaní moc nepozdával, pokračovali jsme dál.

Ovšem, jak jsme tak stoupali, zapínaly se mé orientační radary a já začala být děsně nervní a protivná – to se mi stává, když se vzdalujeme našemu stanovenému cíli. Zastavili jsme, shodili batohy a Zdendy vyrazil prozkoumat terén. Podle mapy jsme totiž mělo být spací místo kousek nad námi. Po hodné chvíli se Zdendy vrátil celý zpocený s tím, že krpál pokračuje dál a dál a o místě na spaní bychom si tam mohli nechat tak maximálně zdát. Už bylo zřejmé, že mapa není tak přesná a ono kempovací místo bylo skutečně to těsně za odbočkou.

Ranní mátový čaj z místních zdrojů

Ranní mátový čaj z místních zdrojů

A bylo rozhodnuto. Vrátíme se zpět, protože jít nahoru by mohlo znamenat řádně dlouhý pochod s nejistými možnostmi spánku. Na kempovacím místečku jsme si připravili večeři, vyprali a Zdendy se poohlédl kolem, zda by se někde přece jen nenašel plácek na spaní. A zdařilo se. Sice to nebyla úplná rovinka, ale nakonec jsme se vyspali dobře. Ráno jsme si uvařili čaj z čerstvé máty, která rostla přímo u stanu a se sluníčkem rozpouštějícím ranní mlhu jsme se začali vracet zpět do civilizace.

Gori, město Stalinovo

V Borjomi jsme cestou na autobusové nádraží pořídili nějaký proviant na cesty a těsně u nádraží se nám podařilo najít naprosto dokonalou pekárnu. Zdendy tam byl pro kačapuri hned dvakrát. Takový jsme měli hlad a hlavně to bylo tak dobré.

Než jsme se na nádraží rozkoukali, už se nás chlápci (mezi nimi také řidiči) začali poptávat, kam jedem. Když jsme řekli, že do Gori, hned nám ukázali, která maršrutka tam jede, kdo je řidič a v kolik odjíždíme. Tomu říkám dokonalý servis. Na východě tomu občas vyloženě přizpůsobujeme svoje fungování. Prostě se chvilku rozhlížíme nebo jen tak zevlíme a ono řešení přijde samo. Jako Evropan, a navíc s batohem, jste tam stejně tak nápadní, že všichni vědí, že nejspíš moc informací mít nebudete. Když potřebujete dané služby, je to fajn. Jinak to umí být otravné. Ale to k východu patří.

Batohy jsme nabalili do maršrutky a za chvíli už jsme si to mířili do Gori, města Stalinova. Tím se proslavilo, že se tam narodil Stalin. V Gori jsme se také měli potkat s Eliškou a Pájou.

Stalinovo muzeum

Stalinovo muzeum

Přijeli jsme tam brzy odpoledne, bylo hrozně vedro a neskutečné dusno. Věděli jsme, že potřebujeme najít nějaký stín a osvěžení a také jsme chtěli na vlastní oči vidět ono proslavené Stalinovo muzeum.

Od místních jsme zjistili, jak se tam dostat z autobusového nádraží, cestou jsme se osvěžili zmrzlinou, kterou jsme snědli ve stínu miniparčíku na hlavní třídě a pokračovali jsme dál k novému městu. Tomu starému vévodí pevnost na kopci, tomu novému kolmo lajnované bulváry.

Čím víc jsme se blížili Stalinovu památníku, tím nám bylo divněji. Přisuzovali jsme to počasí, ale nakonec jsme došli k závěru, že to bylo spíš tou atmosférou. Jaká energie může být na místě, kde se člověk jako Stalin oslavuje? A skutečně v samém muzeu jako bychom ani nepotkávali ty klasicky usměvavé a srdečné Gruzínce, nýbrž strohé osoby jakoby bez citu vykonávající své povinnosti.

Gori- staré město

Gori- staré město

Muzeum jsem si neprošla důkladně, ani jsem nebyla schopná projít „mauzoleem“, které celou expozici o Stalinovi uzavíralo. Raději jsem se vrátila ven na čerstvý vzduch a čekala, až si Zdendy výstavu prohlédne.

Pro vás, kdo byste se do muzea přece jen chtěli podívat mám ještě jednu důležitou informaci. Popisky jsou pouze v ruštině a gruzínštině, takže pokud nevládnete jedním z těchto jazyků, budete mít asi smůlu.

Gori - zevling v parku

Gori – zevling v parku

Ani Zdendy svůj pobyt v muzeu neprotahoval a když přišel, rozhodli jsme se občerstvit se v nějakém baru. Muž chtěl kávu, já nějaký osvěžující nápoj. Zalezli jsme do baru, i přesto, že se nám nelíbil. Ale znáte to, někdy máte stav, kdy se vám i mozek zatmí a vy děláte věci, které byste normálně neudělali. A tak jsme vlezli do baru, který se nám nelíbil a objednali si u servírky, která nás ani nenechala nahlédnout do lístku a ihned na nás vychrlila, co nám může nabídnout. Přistoupili jsme na její hru a objednali si kávu a čerstvý džus. A to byla chyba. Džus totiž stál 10 GEL… No, když jsme to zjistili, nadšení jsme nebyli, takže i přesto, že jsme se občerstvili kávou a džusem, jsme byli zpruzelí. Rozhodli jsme se, že už nebudeme nic vymýšlet a raději se vrátíme do starého města a najdeme nějaký park, kde počkáme na Elišku a Páju.

Čím hlouběji jsme byli ve starém městě, tím nám bylo lépe. Také lidé začali být usměvavější a my si ještě prošli trh, který se loudavě uchyloval ke svému závěru. Nakoupili jsme dobroty na cestu a na hory a vydali se najít park. Byl kousek od autobusového nádraží a k vlakovému to také nebylo daleko, takže jsme se rozhodli si v něm dát pořádný veget.

Parková výzdova

Parková výzdoba

Zbaštili jsme nějaké čerstvé dobroty, rozvalili se na lavičku ve stínu, zuli boty a pozorovali místní dění. Bylo to osvěžující. V parku byly také záchody a pítko na dohled, takže nám nic nechybělo. Jako téměř každý park, i tady byly atrakce pro děti a mezi nimi dokonce taková mini zoo. Ty medvědy jsme teda spíš litovali, ale bylo zajímavé se na zvířata podívat. Byl tam i dikobraz, šakal, liška, ale také slípky a holubi. Ti jediní si tam mohli volně lítat.

V parku jsme setrvali až do večera. Přišli tam za námi i naši spoluvýletníci, odložili si batohy a ještě vyrazili na obchůzku města a pak už jsme se všichni společně vydali na vlakové nádraží na noční vlak do Zugdidi.

Cesta na Velký Kavkaz

Noční vlak do Zugdidi - přikrývky z buničiny

Noční vlak do Zugdidi – přikrývky z buničiny

Byli jsme trošku za exoty, jelikož jsme si koupili lístky dopředu na internetu a když jsme si na pokladně chtěli vyzvednou lístek, paní pokladní ani nevěděla, jak se to dělá. A tak jsme čekali, jak to bude probíhat ve vlaku. Průvodčí o nás věděl a neměl nejmenší problém s tím, že nemáme klasický lístek. Stačilo mu číslo rezervace. A tak jsme nastoupili a „uháněli“ směr Zugdidi.

Místní vlaky jsou značně pomalé, takže se vyplatí jimi jezdit spíš v noci, abyste neztratili drahocenný čas. My měli celé kupé pro sebe, což bylo skvělé. Jinak bývá problém s tím, že většina místních si (obecně na východě) rezervuje místa hodně dopředu a všichni samozřejmě chtějí dolní místa. Obvykle to neřešíme, ale když jste v šestém měsíci, do patra se vám moc škrábat nechce. V kupé byl navíc příšerný vzduch, takže jsem se skoro nevyspala. No, a k tomu všemu jsme dostali jednorázové povlečení z buničiny, ve kterém se neskutečně potíte. Nad ránem jsem objevila prázdné kupé a natáhla se tam. S otevřenými dveřmi i oknem jsem dokázala alespoň na chvíli usnout, jinak mi to nešlo.

Ingurská přehrada

Ingurská přehrada

Brzy ráno jsme dorazili do Zugdidi, kde si nás ihned začali rozebírat taxikáři a maršrutkáři. My měli jasno, chtěli jsme jet maršrutkou, abychom to neměli tak drahé. Sice nevyrážíte hned, ale to nám nevadilo, čas jsme měli a stejně jsme chtěli jednu noc pobýt v Mestii, takže jsme tam nepotřebovali dorazit co nejdřív.

Byli jsme téměř celá maršrutka turistů a chytli jsme výborného maršrutkáře, který nám zastavoval na vyhlídkách a dokonce s námi odbočil k hrázi Ingurské vodní nádrže (podle Wikipedie se s výškou hráze 272 m se jedná o přehradu s druhou nejvyšší klenutou hrází na světě a současně čtvrtou nejvyšší dostavěnou přehradu na světě ). To jsme si dali líbit.

Zastávka na ranní kávičku u pramene minerálky

Zastávka na ranní kávičku u pramene minerálky

Když už jsme byli téměř ve dvou třetinách cesty, začala jsem potřebovat na záchod. Chvíli se to vydržet dalo a zpočátku jsem si říkala, že to zkusím vydržet, že třeba brzy zastavíme. Zdendy navíc znal cestu ze své minulé návštěvy a tvrdil mi, že brzy určitě budeme zastavovat, že tam předtím taky zastavovali. Ovšem s jiným řidičem. A tak jsme oním místem projeli a nic se nestalo. Když už jsem to opravdu nemohla vydržet, Zdendy se obětoval a šel poprosit řidiče, abychom někde zastavili. No, možná měl to místečko vyhlídnuté už předem, nevím, každopádně to bylo výtečné místo a minerálka, která tu vyvěrala, byla ta nejlepší, co jsem v celé Gruzii ochutnala. Rozhodně stálo za to vydržet až sem. Občerstvená a odlehčená už jsem také mnohem lépe zvládala nerovnosti cesty, takže jsem si zbytek docela i užila.

Kousek před Mestií nám řidič ještě zastavil, abychom si vyfotili Ušbu a za chvíli už jsme byli v horském turistickém městečku.

Ušba v mraku

Ušba v mraku

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
22 ⁄ 11 =