Gruzie 2016 – dovolená s pupíkem 4. část

Mestie a přesun do Zabeshi

Když jsme dorazili do Mestie, dali jsme si chvilku oraz v místním pakru. Zjistili jsme, že z kašny teče minerálka – což pro mě byla výborná zpráva a dokonalé osvěžení – a vyrazili jsme hledat ubytování.

Pohled z věže v Mestii

V podstatě jsme šli na jistotu. Kluci si z předchozího pobytu guesthouse pochvalovali, takže bylo jasné, kam jdeme. Domluvili jsme se snadno, jelikož Eliška vládne plynnou ruštinou. Sice se od minula ceny zvedly, ale podařilo se nám je lehce usmlouvat a my si hned udělali pohodlí v příjemném chládku odstíněného domu.

Jeho součástí je typická věž, která dříve sloužila pro obranu a zároveň ubytování celé rodiny včetně zvířectva. Když tam kluci byli v roce 2013, ještě nebyla přístupná, teď už ano, dostali jsme se do ní přes střechu z kuchyně na našem patře. Přístup tam byl zajímavý. Bez světla se dalo obejít, zato žebříky byly dobrodrůžo. Hlavně ten do nejvyššího patra – měla jsem pocit, že jdu po takovém tom slepičím můstku do kurníku. Jen sem tam chybělo nějaké šprusle a vedl kolmo vzhůru.

Díra ve střeše a k ní vedoucí žebřík lákaly výtečnými výhledy. A taky tomu tak bylo, takže má průzkumnická a fotografická dušička zaplesala a musela jsem to z té výšky všechno pěkně zdokumentovat. Kupodivu jsem se na tomto žebříku zcela na vršku cítila mnohem bezpečněji než na přístupových „schodištích“.

Věže jsou pro oblast Velkého Kavkazu typické. Bydlení v nich bylo asi nouzovější, zato vychytané. Dole zvířectvo, které zateplilo podlahy patra pro rodinu (rozuměj ženy a děti). Vyšší patra sloužila mužům jako střílny, strážná věž a pro komunikaci s ostatními věžemi.

Přístup na věž

Nutno podotknout, že výhled z vršku byl skutečně působivý a celá dolina i okolní hory jako na dlani. Nejvíc mě zaujala hora Titnuldi (v překladu nevěsta). Po Ušbě je to snad největší dominanta této části Kavkazu. Na treku se nám neustále ukazovala a byla skutečně krásná.

Měli jsme také možnost si ji prohlédnout z fotek, protože jsme se vydali do místního muzea. Byla tam stálá expozice o historii Svanetie, spoustu ikon svatého Jiří, nějaké mince, předměty, které Svaneťané používali.

Nicméně několikanásobně zajímavější byla výstava fotografií gruzínského fotografa a horolezce Gurama Tikanadzeho. Na svých snímcích zachytil nejen okolní hory (mezi nimi právě krásné obrázky Titnuldi), ale také místní obyvatelstvo. Jeho dílo na mě působilo o to víc, že uchoval památku tradičního života a samozřejmě fotil analogově a ještě černobíle, protože žil mezi lety 1932 a 1963. Střípky z výstavy si prohlédněte zde.

Krátký pobyt v Mestii jsme si užívali naplno. Zašli jsme na večeři, mlsali místní dobroty, no prostě dělali vše, co k takovému pořádnému turistickému odpočinku patří. Na druhý den jsme se maršrutkou přesunuli do Zabeshi a vyrazili do hor na plánovaný trek končící v Ushguli.

Měli jsme na výběr, jak se tam dostat. V novější mapě už byly dokonce i zanesené trasy, které jsme považovali za schůdné a příjemně odpočinkové i s pupíkem. Eliška také našla jeden pořádný trek přes sedlo – cesta tam značená nebyla, ale podle fotek to vypadalo přijatelně. Já měla jasno, do této varianty se pustíme jen v případě, že budu na značených cestách úplně v pohodě a budu překypovat energií.

Ze Zabeshi do Adishi a dál

Kudy tudy ze Zabeshi

Zabeshi je asi 1650 metrů nad mořem, takže vás hned na přivítanou čeká okamžité stoupání. Vykračovala jsem si zvolna a s rozvahou, byla jsem ráda za každý stín a každou minerálku, co tekla přímo ze země. Hned nad Zabeshi jsme měli jedno takové báječné osvěžení. Bylo to na místě, kde bychom to ani nečekali. Taková rozbahněná plocha, kousek stínu pod osamělým stromem a jeden býček, co se přišel napít.

Pohled na sever

Já si jen chtěla odpočinout ve stínu, když v tom koukáme, že je to místo rozbahněné, protože tam teče z trubky voda. Zkusili jsme ji, a ona to byla minerálka, neváhali jsme a nabrali ji do všech prázdných lahví. V těch místních vedrech dokonalé schlazení a oživení. Doma sycené vody vůbec nepiju a jak jsem zjistila zde, je to právě tím, že jsou sycené uměle a dodatečně. Přirozeně perlivá voda je něco úplně jiného. Dobrota, po které jsem se mohla utlouct.

Je možné, že dnes už bych to měla jinak, přece jen v těhotenství tělo upřednostňuje lehce jiné věci než běžně. Každopádně vzpomínka úžasná a doteď, když si na gruzínskou minerálku vzpomenu, bych si ji s chutí dala.

Móda zimních středisek dorazila až sem 🙁

Čím jsme byli výš, tím širší výhledy se před námi rozprostíraly a dolina pod námi se zmenšovala. S nabývajícími metry se na severozápadě také stále více vystavovala majestátní Ushba. Sice si vršek často halila do mraků, ale podívaná na ni byla skvělá.

Travnaté stráně byly porostlé voňavými keři a slunce z nich vytahovalo sladkou vůni. Hrozně ráda jsem si ke všemu tomu kvítí čichala – připadalo mi to podobné osvěžení jako se napít a pobýt ve stínu.

Holky s Ušbou

Nástup do hor byl krásný, jen ho trochu zkalil přechod přes lyžařské středisko nad Tsvirimi. Najednou jsme měli pocit, jako bychom, byť uprostřed travnatých hor, byli v poušti. Všude navezené kamenivo, vybetonovaná silnice a stoupání na přímém slunečním žáru bez jakékoliv stopy stínu.

Naštěstí jsme ho bez úhony zdolali a pak si zase užívali kavkazské kopce. Sjezdovky se nám pomalu vzdalovaly a my za sebou jen občas zahlédli stále menší stožáry vleků. Za malou chvíli jsme přehupsli za hřeben a mířili do doliny k Adishi, malebné vesničce s typickými svanetskými věžemi.

Adishi

Před ní už nás vítali místní kluci a nabízeli ubytování. Měli jsme ovšem jiné plány, a tak jsme je s díky odmítli a nechali je za sebou blbnout. Ve vesnici jsme dostali ještě jednu nabídku a pozorovali místní uspořádání, vyhýbali se lejnům a přes plánovanou zastávku pokračovali dál.

V průvodcích je Adishi popisované jako nutná zastávka, nicméně na turistické trase jsme potkali jen hřbitov, který vypadal dost zanedbaně, obydlené a především vybydlené domy a samé pěšinky, kam se dostanete jen pěšky nebo na koni. Dole u silnice pravděpodobně bylo centrum dění a také nějaké to občerstvení. Jenže my nechtěli ztratit nastoupané metry, a tak jsme jen prošli, pokochali se a zastávku udělali až za vesnicí u rozbořeného statku s výhledem na Titnuldi ve společnosti rozkošných vepříků a krav.

Večerní pohoda

Po občerstvovací přestávce jsme namířili dolinou nahoru směrem k ledovci. Šli jsme, kam až nám to bylo pohodlné, utábořili se v dostatečné vzdálenosti od vesnice, sluníčko nás večer ještě prohřívalo a my si dali pravou horskou pohodičku obklopeni báječnými výhledy.

Pohoda a pořádný odpočinek byly v tuto chvíli klíčové, protože na druhý den nás čekaly velké výkony.

Adishi

Společnost při pauze

Titnuldi

Velké brodění a přechod do doliny Khalde

Jak předchozí den končil, tak následující také začal. Sluníčko a na obloze ani stopa po mracích. Výstup na hřeben bude asi drsný, takže nesmíme zapomenout na dostatek přestávek a především tekutin!

Pěšinka k řece byla příjemná, kousek od ní už se ovšem lehce začínala ztrácet v bahništi, takže jsme k brodu přiskákali jako kamzíci. A nyní nás čekala obrovská výzva.

Prudká řeka, most žádný a suchou nohou zjevně neprojdeme. Když jsem uviděla ten proud, trochu se mi zatmělo před očima a popravdě jsem si moc nedovedla představit, jak to s batohem na zádech vybalancuju.

Hlavní úlohy se zhostili kluci. Prošli nejprve na zkoušku bez batohů, aby zjistili, kudy to půjde nejlépe. Pak přenesli své batohy, pak naše a v závěru nás ještě navigovali, kudy to půjde nejlépe. Klobouk dolů, v té ledovcové vodě si pobýt tak dlouho byl neskutečný výkon. Já osobně byla ráda, že jsem se na druhou stranu dostala. Nohy mi už tak trnuly a stihly otéct, jít to celé třikrát, nevím, co bych dělala.

Ledovec Adishi

Za brodem jsme si na chvíli odpočinuli, ale nebylo tam moc místa na opravdový odpočinek a pauza mi ne docela stačila, takže jsem při okamžitém prudkém stoupání nedokázala nabrat tempo a funěla a jen se trápila. Když jsme stanuli na překrásné vyhlídce na ledovec, který nám svou řekou před chvílí dokonale zchladil nohy, ani jsem si ji nedokázala užít. Prostě jsem se svalila na zem a zadržovala slzy vyčerpání.

Chtělo se mi spát a jen tak zevlit. Jenže jak to provést? Pája s Eliškou už dávno vyrazili vzhůru, nikde žádný stín a při pohledu vzhůru je jasné, že až na vrcholek žádný pořádný stín nebude. Nezbývalo než sebrat síly a jít dál. Šlo to, ale ztuha. Ploužila jsem se jak soumar a snad i podobně hekala, úsměvy jsem nerozdávala a Zdendy na mě trpělivě čekal a byl až naštvaný, že mi vlastně nemůže nijak pomoct a nelze než to zvládnout.

Naštěstí nás při jedné minipauze pod kouskem stínu napadlo smočit si šátky na hlavách. Ano, to hodně pomohlo. A na konci, když už stoupání nebylo tak prudké, ale jít mi i tak moc nešlo, se zjevil Pája, který se přišel podívat, kde jsme, protože oni už samozřejmě byli dávno nahoře. Vzal mi batoh, což byla velká úleva, a já dokázala dojít o něco rychleji.

Žene se na nás bouřka

Nahoře jsem se vzpamatovala u sušené ovocné placky, ale příliš velkou pauzu jsme udělat nemohli, protože se z ničeho nic zatáhlo a hnala se bouřka. Bouřku jsme na hřebeni trávit nechtěli, a tak rychle ustrojit teplé oblečení a něco nepromokavého a honem dolů, ať dojdeme co nejdál, než se to spustí.

Spustilo se brzy, ale naštěstí se cesta nestihla příliš rozbahnit, takže se nám šlo docela dobře. Pája s Eliškou se odtrhli ještě než jsme sešli dolů do doliny. Oni se rozhodli pro trek přes kopce kolem ledovce do Ushguli, my zvolili procházkovou variantu dolinou. Loučení bylo rychlé, v dešti se vám ani do ničeho nechce a všichni jsme chtěli být co nejdřív v suchu a pod střechou.

Schovka před deštěm

Měli jsme štěstí. V dolině, kousek za rozcestníkem byla opuštěná chajdička. Tam jsme se převlékli do suchého a uvařili. Po chvíli se k nám připojil pár Francouzů, kteří se rozhodli tu přeconocovat. Rozvažovali jsme, zda tu také nepřespíme, ale nakonec přestal ten největší slejvák a my se ještě kousek posunuli a za velkým balvanem rozdělali stan. Přece jen jsme měli o dost lepší vybavení než Frantíci a nemuseli jsme toho tolik sušit.

Ve stanu jsme v klidu rozmýšleli nad uplynulým dnem. Bylo to náročné, nejprve brod ledovou řekou, pak bez špetky stínu nastoupat 500 výškových metrů na necelých dvou kilometrech a nakonec hupsnout dolů v dešti. Zkrátka hory jak vyšité a my měli dobrý pocit, že jsme to všechno vlastně dobře zvládli.

Spalo se dobře. Jen ráno jsme si při balení museli pospíšit, protože místní miniaturní mušky se rozhodly, že si nás dají ke snídani. Večer bylo vlhko a byly schované, ale už ani v noci nepršelo a pouhé mraky jim byly vyloženě příjemné. Trochu nám znepříjemňovaly také cestu dolinou, ale čím jsme byli níž, tím jich ubývalo a my na ně úplně zapomněli.

Údolí k Adishi

Dolina Khalde a Ushguli

Zpočátku jsme si nebyli jistí, zda nepřicházíme o krásnou krajinu a výhledy, když jsme se rozhodli pro méně náročnou cestu dolinami. Nicméně okolní příroda nás přesvědčila, že nemusíme být vždycky nahoře, abychom viděli spoustu krásného. Šli jsme podél řeky, jež se stále víc zařezávala do skály a místy tvořila pohádkové kaskády a vodopády. Do soutěsky průběžně přitékaly boční potůčky, které dotvářely dokonalý ráz a s nimiž řeka mohutněla.

Khalde

Cesta nás dovedla až do Khalde, které jsme si pro sebe označili za město duchů. Byl tam jediný obydlený dům, jinak samé ruiny, opět typicky svanetské. Z Khalde už vedla široká cesta a dolina se začínala rozšiřovat. Pohodově jsme sestoupili až do Iprari, kde jsme v jedné otáčce s parádním výhledem uvařili čaj z bylinek na stráni, poobědvali a posilnění se vydali na cestu dál.

Původně jsme chtěli jít po turistické, ale nějak se nám nepodařilo najít značení, takže jsme kráčeli po silnici. Z provozu jsme znechucení nebyli, ale cesta to byla poměrně dlouhá a neubíhala tak příjemně jako na pěšince. Když už jsme viděli první část Ushguli, zastavil nám džíp, že nás tam doveze. Nejprve jsme si říkali, že je to snad zbytečné, že takový kousek přece dojdeme. Nakonec to zas tak malý kousek nebyl, navíc byl neskutečně rozbahněný a já byla ráda, že jsme si cestu takhle příjemně pokrátili.

Hlavní tah mezi Mestií a Ushguli

Ushguli je součástí Unesca a k ceněnému dědictví patří také místní životní styl. Pokud byste se sem chystali v navoněných sandálkách s kufírkem na kolečkách, vaše nadšení by zřejmě rychle opadlo. Ulicemi každý den ženou krávy na pastvu a z ní, v bahýnku se rochní čuníci a místní kromě aut jezdí také na koních. Procházka vesnicí tedy zahrnuje koukání pod nohy a po dešti také nevyhnutelné bahno.

V Ushguli jsme se měli opět setkat s Pájou a Eliškou, ovšem byli jsme o den rychlejší, a tak jsme se rozhodli, že si vesnici pořádně projdeme až s nimi. Teď jsme se celí hladoví rozhodli najít místní žrádelnu a dát si nějakou dobrotu. Pak vyrazíme dál a najdeme si nocleh někde v dolině za vesnicí, odkud budeme moci vyrazit na výlet na ledovec.

Ushguli

Bylo více než prozřetelné najít útočiště pod střechou. Neměli jsme sice kamennou střechu, ale slunečník stačil pokrýt přepršku, která se při jídle přihnala a my jí nemuseli čelit venku s batohama na zádech. Občerstvení, odpočatí a posílení jsme s pozdním odpolednem zamířili dolinou ke Shkarskému ledovci. Cíl už byl jediný – najít vhodné místo na spaní. A to se podařilo. Luxusní plácek, vlastně ostrůvek s voňavými keři obklopený ledovcovou řekou. Když tu nebude putovat příliš mnoho turistů, zůstaneme tu i následující noc.

Na další den jsme měli jediný pevně daný plán – potkat se s Pájou a Eliškou. K tomu se nabízelo vydat se na ledovec. Ten je odtud asi hodinku cesty, takže není kam chvátat, máme na to celý den a můžeme se pořádně dospat a vyzevlit.

Ledovec Škhary

A to jsme taky udělali. Já nakonec na ledovec vůbec nešla, potřebovala jsem odpočívat. A tak vyrazil jen Zdendy a já „strážila“ náš kemp. Prošlo tu pár skupinek, někomu jsem radila cestu a dokonce dorazili Maďaři, se kterými jsme byli ubytovaní na guesthousu v Mestii. Prohodili jsme pár slov a oni mířili k ledovci, kde se zase potkali se Zdendym a dokonce i s Pájou a Eliškou, kterým předali info o tom, že na ledovec už nepůjdeme, ať jdou do doliny. Jenže došlo k nějakému šumu a oni tam na nás asi 2 hodiny čekali v domnění, že Maďaři vše popletli a podávají špatné informace. A jak z toho byli vykolejení, ani nenašli tu správnou odbočku na vyhlídku, kterou se nakonec pokochal jen sám kartograf Zdenál. 🙂

Když jsme se po všech komunikačních peripetiích pozdě odpoledne všichni sešli, nechali jsme stany a batohy na našem luxusním plácku a vyrazili do Ushguli na pořádnou „turistickou“ obhlídku. Prolezli jsme vesnici, pořídili pár snímků a příjemně unavení se vrátili na naše tábořiště vyčkat další den.

Velké prádlo

V „kempu“ byla dobrá společnost

Ušguli

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
14 + 17 =