Gruzie 2016 – dovolená s pupíkem 5. část

Návrat do Mestie a městské slavnosti

Noc byla opět poklidná a jelikož jsme vstávali poměrně brzy, nemuseli jsme se o místo přetahovat s kravami a býky jako předchozí den. I když jsme vstávali brzy, neměli kam spěchat. Čekal nás jen přesun do Mestie, a navíc jsme s někým chtěli sdílet maršrutku, a tím lehce stáhnout cenu.

Rozloučení s údolím Škhary

V klidu jsme tedy vše pobalili, nasnídali se a prosluněným ránem mířili na ústřední taxi plac. Taxikáři byli nažhavení na každého turistu a cenu navyšovali úměrně tomu, jak rychle nás chtěli odvézt. Nikam jsme nespěchali, a tak nebyl důvod se nechat vycukat hned první nabídkou. Pravda, na maršrutku, která měla jet někdy v poledne, se nám čekat nechtělo, ale brát prvního taxikáře taky nemá smysl. Jsme přece na východě a tady je smlouvání slušnost, kterou bohužel západní turisté začínají rušit.

Když už jsme se začínali péct na slunci a hlad s chutí na místní dobrotu se neoblomně hlásily o prvenství, nechali jsme si pohlídat bágly a vydali se najít nějakou pekárnu a kačapuri. Podařilo se. Sice měli oficiálně zavřeno, ale vše připravené, tak nám ženy v kuchyni sýrovou dobrotu připravily. Voňavý balíček jsme s chutí převzali a těšili se, jak všechny pohostíme.

K našemu překvapení nás ovšem namísto poklidně uspávací atmosféry čekání přivítal shon s tím, že odjíždíme. Prosím?! Vždyť jsme chtěli počkat na maršrutku? A v klidu se předtím najíst! No, projevily se nedočkavé povahy a jeden uspěchaný pracující Slovák, který si nás vybral jako zlevňující prostředek, aby nemusel platit taxikáře sám a stihl dojet včas, kam potřeboval. Zatímco jsme čekali na dobrotu, vše domluvili s prvním taxikářem, který tam byl. Nám se to lehce prodražilo, Slovákovi výrazně zlevnilo.

A protože byl taxikářský vůz poměrně malý a my se tam měli všichni nahečmat, včetně mě s pěkným bříškem, řekla jsem jasně, že pokud nebudu mít dostatek pohodlí, v tom autě nejedu. Než jsem byla těhotná, snesla jsem ledacos a vlastně jsem si své vlastní pohodlí bránit neuměla, neměla jsem důvod. Ale s bezbranným človíčkem, kterého musíte chránit (i když ještě čeká v bříšku), je to úplně jiné.

No, nestačila jsem se divit, jak byl pan taxikář vynalézavý a i přesto, že na mě zprvu působil spíš tak, že nás chce jen obrat, protože my jsme ti turisté ze západu, pěkně se smekal, aby mi pohodlí zajistil. Dostala jsem čestné místo vpředu, cestou jsme zastavili u pramínku ve stráni, kde jsme mohli doplnit čerstvé zásoby výborné místní vody a neustále po očku sledoval, zda je všechno v pořádku. A když jsme ho pak ještě potkali v Mestii, hlásil se k nám a dal se s námi do řeči.

V nám již dobře známé Mestii jsme se hned po příjezdu chvíli vyzevlili ve stinném parčíku, pozorovali místní ruch a nával před policejní stanicí, kterému jsme moc nerozuměli. Jen jsem si všimla, že jsou tam samí muži, ale to nám pramálo vysvětlilo.

Stín a minerálka nám pomohli k vychladnutí po jízdě a domluvit následující plán. Pája měl chutě vyrazit ještě na výlet do hor. Na to já už neměla, a tak jsme košaté plány osekali na přízemní praktičnost. Ubytovat se, umýt, nakoupit a uvařit.

Srocení davu před večerními slavnostními závody na hlavní ulici

Díky Eliščině perfektní znalosti ruštiny jsme věděli, že jsou ve městě slavnosti. Paní domácí nám ještě upřesnila, že závody na koních budou nejprve ve městě a pak na letišti dva následující dny, a tak jsme měli o zábavu postaráno. Chtěli jsme to vidět. Zajímá nás kultura zemí, kam jezdíme a s takovými slavnostmi se také více dozvíte o smýšlení místních lidí.

Pochopili jsme také, proč byli u policejní stanice pouze muži – vybíralo se, kdo bude závodit. A protože to je událost veliká, sešli se tu úplně všichni, kdo mohli.

Předjezdec se lvem. Jel tak rychle, aby vlál ve vzduchu

Slavnosti spočívaly každý den ve dvou závodech na koních. Jeden probíhal v ulicích, druhý na louce při západu slunce. Je to vzpomínka na nějakého cizího panovníka, který do Mestie dorazil. Bohužel už si přesně napamatuji, jak nám ten příběh popisovala učitelka, kterou jsme potkali na cestě do Zugdidi, ale závod spočívá v tom, že vedoucí jezdec na osedlaném koni vyrazí kupředu se lvem a ostatní ho na neosedlaných koních stíhají a snaží se ho dohonit. Komu se to podaří, ten bude následující rok vézt lva. Onen lev symbolizuje sílu a neporazitelnost oblasti a Mestiané ho snad panovníkovi měli ukrást.

Závodníci

Jízdy v ulicích i za letištěm byly působivé. Na koních jeli mladí kluci, na některých ještě chlapci. Chtěli jsme vidět oba závody, ale museli jsme všude dojít pěšky, a tak jsme druhý den vynechali závody v ulicích a vyrazili rovnou na letiště. Se symbolikou zapadajícího slunce slavnosti působily vznešeně, i když účinkující neměli žádné kroje ani dobové oblečení.

Tento nečekaný kulturní program se nám moc líbil a vůbec nám nevadilo kvůli němu zůstat o den déle v Mestii. Stejně jsme na další trek neměli čas a měli jsme v plánu spíš už jen města a odpočinek.

Jako tribuna posloužila i korba policejního auta
Druhý závod, tentokráte na letišti
Po hlavním závodě si vzali koně ještě kluci a soutěžili mezi sebou
“Soutěžili” i býčci v ulicích

Dolina k ledovci Lekhziri
Titnuldi

Z Mestie přes Zugdidi do Martvili

Následující den jsme ráno už bez Elišky a Páji vyrazili na místní nádraží, zaplatili za maršrutku a vyrazili směr Zugdidi. Cesta byla zajímavá. Nakonec jsme z nějakého důvodu maršrutkou nejeli, ale přiřadili nám taxikáře. Vypadal, že by nadýchal na sebrání papírů, ale nikomu z osazenstva vozu to očividně nevadilo. Nakonec jsme byli plné auto a cestu nám zpříjemňovala místní tradiční muzika, která jela ve smyčce stále dokola, takže v Zugdidi už jsme některé kousky znali nazpaměť. Druhým zpestřením byla učitelka z místní školy, která uměla plynně anglicky. Milovala místní historii a spoustu nám toho o Gruzii pověděla. Přichystala nám vhodnou příležitost ujasnit si některé nejasnosti a především se podrobněji vyptat na právě proběhlé mestijské slavnosti.

Zhruba uprostřed trasy jsme, snad jako už tradičně, zastavili na občerstvení. Místní bar nabízel spoustu lákavých dobrot, a tak jsme neodolali a dali si pořádný zákusek. Hmmm, to byla dobrota. Ještě teď se mi na něj sbíhají sliny.

V Zugdidi proběhla schovávaná se silniční policií a rošáda řidičů. Teď už bylo jasno. Nejeli jsme s majitelem vozu, nebyl to taxikář, ale jeho příbuzný, který očividně potřeboval na mestijské slavnsoti. V Zugdidi už na tom byl o něco lépe, ale stále by to s policisty na nic příjemného neuhrál, naštěstí měl s majitelem vozu spicha už na kraji, takže si s ulehčením přesedl na spolujezdcovo sedadlo, které se uvolnilo, a hustým provozem už projížděl sám zkušený taxikář s licencí.

Přivítání v Zugdidi

Než nás definitivně pustili z auta, s pomocí učitelky nám ještě domluvili ubytování hned v ulici u nádraží, takže jsme jen chvilku následovali taxikáře a přijala nás paní domácí s výborným čajem a luxusními palačinkami s domácí meruňkovou marmeládou. To byla po jízdě perfektní zotavená. Paní byla velmi příjemná a když zjistila, že jsme z Češi, hned začala vzpomínat, jak u nás za mlada byla, jak to tu bylo milé a že má dodnes snad české sklo. Také jsem se od ní, stejně jako od mnoha jiných Gruzínek, dozvěděla, že čekáme chlapce. Od ní to ovšem bylo trošičku jiné, řekla to s takovou jistotou, až jsem byla překvapená. Vzápětí jsem se dozvěděla, proč. Ona má totiž čtyři syny a se všemi měla stejné bříško – stejně vystouplý pupík.

Skromný pokoj v Zugdidi bez zámku ve dveřích

Jak bylo uvítání a celkové přijetí milé, natolik jsme pak byli rozpačití z ubytování, na které jsme u domácích čekali. Původně jsme se rozmýšleli, zda se v Zugdidi nezdržíme dvě noci, ale pokoj, který nám byl poskytnut za to rozhodně nestál. Na záchod i do koupelny jsme museli přes pavlač a dvůr k domácím. Na pokoji sice bylo umyvadlo, ale přísun vody žádný a vstupní dveře nešly zavřít, takže jsme je na noc zatarasili báglem. A k celkovému dokreslení se na Zdenálovu batohu objevil dost veliký brouk. Nikdy jsme takového brouka neviděli a nebyli jsme si jistí, zda to není nějaká „škodná“.

Nádvoří s pavlačí, kde jsme bydleli

Nutno dodat, že dům, kde jsme byli ubytovaní, byl moc hezký – bývalá škola s nádvořím a pavlačemi. Věřím, že se tam dětem líbilo, protože celková atmosféra místa působila příjemně. Nicméně současný stav už tak dobrý nebyl a škola se nyní využívala k nejrůznějším účelům – někdo tam trvale bydlel, někdo tam měl kanceláře, v přízemí byla dílna, v patře posilovna, taneční sál a hudební školička.

Na pokoji nás nic nedrželo, občerstvení jsme byli od paní domácí a na oběd jsme stejně chtěli do města a především na místní vyhlášený bazar, kde jsme také chtěli nakoupit pořádné zásoby a dárky domů.

Stánek se sýry na Zugdidském bazaru

Bazar byl skvělý, jen je dost důležité dorazit ideálně hned ráno. My přišli až po obědě (vynikající pálivé charčo, kebáby a salát na kryté terase, kde jsme přečkali přepršku) a někteří stánkaři už byli pryč. I tak se nám podařilo sehnat, vše, co jsme chtěli – čaj, svíčky, sýry, ovocné sušené placky a čučkely. Čučkela je takový věc vypadající jako salám, vnějšek z hroznové šťávy je plněný lískovými nebo vlašskými ořechy, výtečná dobrota. Ještě jsme proměnili nějaké peníze, popovídali se stánkaři, kteří se téměř do jednoho rozplývali nad Českem a starými dobrými časy a obtěžkaní zásobami jsme vyrazili zpět na pokoj.

Dadiánův palác

Odpoledne a k večeru jsme se procházeli po městě, navštívili park u zavřeného Dadianova paláce a definitivně se rozhodli, že ráno vyrazíme do Martvili.

A protože maršrutka nejela vyloženě brzo ráno, dali jsme si ve městě snídani a mohli vyrazit. Cesta byla opět barvitá. Zpestřil nám ji sám řidič, o kterém jsme vlastně nevěděli, co si myslet. Myslím, že to byla ta typická obávaná východní povaha, co nemá daleko pro nadávku, rozpálí se do ruda a když je třeba, použije hrubou sílu. Tu hrubou sílu jsme sice na vlastní oči neviděli, ale ten nůž, co měl schovaný za stínítkem na jednoho nevítaného cestujícího vytáhl. Všimla jsem si nože dost brzy po nastoupení a přemýšlela, na co ho tak může mít. Účel jsem se dozvěděla snad dřív, než bych chtěla. Nicméně žádná krev netekla, byl to jen zastrašující prostředek, aspoň doufám, na ožraly a jiné existence, které nechtěl vozit ve svém voze. Sice nám připadal nerudný, ale ke všem ostatním se choval dobře. I přesto jsme byli rádi, že nás nevezl až do Martvili, ale pouze do Abashi, kde jsme museli přestoupit.

Kačapuri vylepšené volským okem. Porce vhodná na celý oběd.

V Abashi jsme se občerstvili limčou, zjistili, kdy odjíždí maršrutka do Martvili a já se ještě vydala hledat toalety. Čekala bych je na nádraží, ale tam nic takového nebylo. Prolezla jsem nejbližší okolí a když už jsem nikde nic neobjevila, nezbývalo, než se doptat místních. Nakonec byly na místě, kam jsem nakoukla, ale tak schované, že i když jsem věděla, že tam mají záchodky být, nebyla jsem si do poslední chvíle jistá, že to jsou opravdu oni. A to se mi nestalo poprvé. Veřejné záchodky jsou tu asi považovány za něco, co se musí skrýt očím. A není divu, asi se o ně nikdo nestará, protože jsou to takové páchnoucí budky, kde se mnohdy musíte koukat pod nohy, abyste do něčeho nešlápli.

Když jsem se vrátila odlehčená na cestu, bylo vše připravené k odjezdu a my se zanedlouho rozjeli s o poznání milejším řidičem. Žádný nůž nevezl, naopak to byla taková veselá kopa, s každým se dal do řeči a celkově v maršrutce panovala veselá nálada, i když bylo vedro k padnutí.

Do Martvili jsme dorazili před obědem. Plán jsme měli jasný, chvilku si odpočinout ve městě, občerstvit se, v infocentru poptat nějaké mapy a pak najít maršrutku směrem k martvilskému kaňonu, klášteru a horám.

Taxikáři se o nás mohli porvat, ale ve dvou se taxík opravdu nevyplatí, takže jsme se rozhodli počkat na maršrutku. Sice to znamenalo dojet jen na poněkud vzdálenou odbočku, ale říkali jsme si, že to buďto dojdem, nebo nám někdo zastaví.

Kaňon Martvili a cesta domů

Klášter na začátku kaňonu

Bylo fakt vedro a když jsme na odbočce vystoupili, hned jsme si dali pauzu. Mně se popravdě vůbec nikam chodit nechtělo. Už jsem z toho všeho cestování byla docela unavená a na dlouhé túry už jsem neměla pomyšlení. Když jsme tak seděli, odpočívali a přemýšleli, jak to zvládneme, zkoušeli jsme zastavovat sympaticky vyhlížející řidiče. A jeden nám zastavil! A světe div se, najednou začali přeskládávat spolujezdce i sedačky, abychom se tam vešli a s plynnou angličtinou nás pozvali do vozu. Natrefili jsme na Američana, učitele na místní škole, který tu už byl několik let a uměl perfektně gruzínsky. Bydlel v jedné z vesnic a do toho úmorného vedra nás jeho svěží povaha příjemně nakopla. Zavezli nás až ke klášteru, kam vyloženě kvůli nám zajeli a odkud vedla pěší cesta dál do kaňonu. Takový luxus!

Prošli jsme přilehlý hřbitov a podívali se do kostela, rozhlédli se po kraji a vyrazili dál, abychom včas došli k nejbližšímu vodopádu a za ním našli vhodné místo na spaní. Nástup do kaňonu byl příjemný, ale šlo to pomalu. Původně jsme sice plánovali, že bychom si kaňonem udělali takový menší okruh, jenže já už na chození s batohem neměla sílu. A tak jsme došli k vodopádu, u kiosku si dali kávu a za vodopádem našli místo na zevlení. Já zůstala u báglů a Zdendy šel prozkoumat, jak to vypadá dál a jestli má smysl tu setrvávat déle než jednu noc. Vrátil se s tím, že je to tam sice hezké, šlo by to projít, ale s pupíkem už by to bylo moc. Však už na tenhle plácek jsme museli brodit a dříve ježděná cesta tu byla zalitá vodou. Nu což, lepší mít klid a jednu noc v přírodě, než se někam hnát.

Náš “zevl” plac

Pozdě odpoledne jsme se vykoupali, našli místečko poblíž cesty a přesto schované všem pohledům a na kamenitém povrchu se vyspali. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale pořád lepší než ulepená noc v Zugdidi, kde jsme si ani nemohli vyvětrat.

Ráno nás uvítal krásný den a kdybychom měli víc času, asi tu zůstaneme. My ovšem zamířili zpět k ke klášteru, pokochali se vodopádem ve stínu ranního slunce bez lidí a s obědovou zastávkou v Martvili jsme tentokrát už taxíkem zamířili přímo do Kutaisi. Původně jsme chtěli jet maršrutkou, ale jeden taxikář se očividně také potřeboval přesunout do Kutaisi a pochvíli smlouvání nám nabídl poloviční cenu než bychom platili v maršrutce. A to se neodmítá 🙂

Most na konci kaňonu

Tam nás čekaly dvě noci. Nakonec jsme se rozhodli, že tu poslední strávíme na letišti, protože nám letadlo odlétalo ve čtyři ráno. Nebyli jsme sami a místní letiště je na nocležníky výborně vybavené protáhlými sedačkami, kde se pohodlně vyspíte. Ale to předbíhám.

V Kutaisi jsme se na infocentru doptali, kde najdeme nějaký vhodný hostel. Slečna nám ukázala dvě oblasti, my si jednu vybrali a po pauze v centrálním parku tam vyrazili. Chvilku nám dalo, než jsme hostel našli. Nakonec nás tam zavedl jeden kluk. Hostel se jmenoval Kalgo a místní mu říkali také Umbrella neboli Deštník. Byla to oáza klidu a stínu. Na dvorku byl dokonce bazén, kde jsem si chvilku zaplavala. Museli jsme sice počkat, než nám připravili pokoj, zato jsme měli luxus pro dva, koupelnu se záchodem hned vedle pokoje a výhled do ulice. K dispozici jsme měli kuchyňku, terasu a vůbec celou zahradu se dvorkem, kde jsme se mohli pohybovat, jak jsme chtěli.

Oáza klidu na dvorku hostelu Kalgo

Ulepení od cestování už jsme se těšili na pořádnou sprchu a očistu. Zdendy šel první, já odpočívala. Když byl hotov, slyším cvaknout kliku, ale nikdo nepřichází. Zaposlouchám se a klika cvaká dál a nic se neděje. Jdu ke dveřím a zpoza nich se ozve, jestli bych to nemohla zkusit otevřít, že zevnitř to nejde. Chvilku jsme to zkoušeli, ale nic jsme nevykoumali, tak jsem běžela za panem domácím, že se mi muž nemůže dostat z koupelny. Měli jsme kliku, že jsme ho tam ještě chytli, protože holka, která tam byla po něm jednak neuměla anglicky a jednak by těžko opravila dveře, o kterých on očividně věděl, že dělají problémy. Za pár minut už byl Zdendy venku a já už se sprchovala s přivřenými dveřmi. Nevadilo nám to, byli jsme tam sami.

Katedrála Bagrati v Kutaisi

V Kutaisi jsme se procházeli, mlsali dobroty, pili kvas a objevili naprosto luxusní bazar, na kterém jsme klidně mohli nakoupit a nemuseli to všechno táhnout do Martvili. Ale co, už jsme to tak udělali a dokoupili jsme jen pár drobností, které jsme v Zugdidi nenašli a které jsme si teď na konci mohli dovolit přihodit do batohů.

Druhý den večer jsme odjeli na letiště. Přijeli jsme docela brzy, takže jsme zabrali pěkná místa na lavičkopostelích, vytáhli si spacáky a úměrně podmínkám jsme se vyspali. I když jsme si nastavili budík, nemuseli jsme to vůbec dělat, protože nás vzbudil ruch kolem a všichni nocležníci se chystali na stejné letadlo. Při odbavování mě překvapila jedna věc. V Katovicích u mě personál řešil jedinou věc – v kolikátém jsem týdnu těhotenství a zda potřebují lékařské povolení pro let. Tady také personál řešil jedinou věc – abych v žádném případě neprošla bezpečnostním rámem. Mile mě to překvapilo a uvědomila jsem si, jak jsou naše krajiny byrokratické a vlastně zaslepené k opravdové bezpečnosti lidí a především jejich zdraví.

Letiště v Kutaisi

Let byl ospalý, ale pohodový. Do Katovic jsme přiletěli bez zpoždění a hned nám navazoval minibus do města. Vysadil nás u vlakového nádraží, odkud jsme stejně chtěli jet domů. Jízdenku jsme neměli, a tak nás velmi nemile překvapilo, jak jsou mezistátní jízdenky drahé a že není možné uplatnit žádnou slevu, kterou jsme měli. Koupili jsme lístky jen do Bohumína a tam už za české ceny, samozřejmě mnohem levnější. Ve vlaku jsme dokonce dostali čaj a kávu a těšili se domů.

Minizamyšlení

Byla to hezká cesta. Trvala tři týdny a s pupíkem jsme tuto délku vnímali jako hraniční. Domů jsme se opravdu těšili, i když jsme si vše užili naplno. Máme krásné vzpomínky, pochodili jsme nádherné hory, namlsali jsme se spousty dobrot, na které dodnes vzpomínáme.

S odstupem času jsem si také uvědomila, že ne každá žena v šestém měsíci těhotenství by takovou cestu dokázala zvládnout. Když jsme tam jeli, cítila sem se naprosto v pořádku a neměla jsem jediný důvod nejet, připadalo mi to vlastně normální a až po porodu jsem si dokázala plně uvědomit, jaká zátěž těhotenství pro tělo je. Takže pro vás, kdo si myslíte, že jsem blázen, není tomu tak. Jen to moje tělo naprosto v pohodě zvládalo a můj skvělý muž se postaral o to, abych měla co největší pohodlí.