Gruzie&Turecko 2. část – Tušetie

7.-12.6 Tušetie

Cesta do Omala

V poledne jsme byli v Alvani. hned u maršrutky se o nás začali přetahovat řidiči džípů do Omala. Orientačně jsme se zeptali na cenu, všichni drželi standard 200 GEL. Řekli jsme si, že nic neuspěcháme a šli jsme si za roh dát oběd (klasika – kačapuri) a nakoupit nějakej ten chleba a bonbóny do hor. Po chvíli se kolem nás začal ploužit malej teréňák Toyota RAV 4×4 plnej místních mlaďáků.  Nabídli nám odvoz , po chvíli jsme se dohodli na 150GEL. Za to jsme byli docela rádi, pže u džípařů vepředu  to na smlouvání nevypadalo. V klidu jsme dojedli a přebalili bágly, pak nám kluci narvali 2 bágly dovnitř a honzův šel na střechu. Jel s náma tejpek ve starým klobouku, vypadal v něm jako Jánošík. Podle věku musel mít papíry čerstvě, ale řízení mu šlo od ruky pěkně. Nejdřív jsme nabrali benzín a pak se vyráželo. Cca 10 km po hlavní, 10 po zpevněný po rovince a pak to začalo. Pochopili jsme, proč byla celá ta sranda tak drahá. Začalo stoupání jako prase navíc po cestě, která ještě nebyla po zimě upravená a takhle 60 km. Vedle krajnice byly padáky jako prase a jak se vyhejbal spadaným šutrům, tak to občas musel brát hezky kolem okraje. Kolikrát to bylo skoro na závrať. Jánošík to ale měl pevně v ruce.

Jeden z mnoha brodů cestou do Omala

Jeden z mnoha brodů cestou do Omala

První komplikace přišla u brodu, kde bylo vyvalený kamení. Sice si ho trochu připravil tím, že nějaký šutry vyházel, ale stejně tam zapadl a začal hrabat. Naházeli se placáky pod kola a kluci ho vytlačili. Cestou už jsme potkávali velký džípy,který jeli stejným směrem. Všichni až na naše torpédo měli vysoký podvozek a to se jim vyplácelo. My zapadli celkem 3x a Jánošík autu pořádně naložil. Cesta se pomalu zvedala z hlubokého údolí kolem potoka se stráněma zarostlýma jak někde v džungli nad hranici lesa až do 3000m sedla, kde byl pro změnu sníh. Za sedlem byla cesta podstatně lepší a taky to utíkalo rychlejc. Nejdřív jsme koukali s otevřenou hubou na ty srázy pod náma (byl to asi nej terén, co jsme kdy jeli), ale časem jsme dost otupěli a nakonec nás akorát sralo, že to pořád drncá.

Náš Jánošík u svého mazlíka

Náš Jánošík u svého mazlíka

Z Omala do Girevi

Kolem 5 jsme byli v horním Omalu, zacálovali Jánošíkovy a přetransformovali se na hory.

Po nabrání vody od zedníků jsme zvedli kotvy a šli se mrknout na věže hned nad vesnicí, který tam stavějí mimo jiné rekonstruují i Češi. líbila se nám hlavně lanovka kterou tam tahali šutry na kopec.  Z Omala jsme vyrazili směr Dartlo. cesta nebyla nijak prudká, šli jsme cca 2 hodiny a protože jsme byli dost unavený, tak jsme tam v prvním sedle postavili stan (honza rozbalil žďárák).

Jedna z omalských věží

Jedna z omalských věží

Ráno jsme sešli ze sedla do vesničky Dartlo a cestou začal chcanec, tak jsme se tam schovali do rozestavěnýho baráku, dali oběd a pauzu, než přešel slejvák. Ve vsi bylo pár věží a jinak nic Celej den pak chodili přeháňky, ale vždycky jsme mezi nima stačili uschnout. Cesta vedla po rovince kolem řeky. Malinko nás tlačili ramena z těžkejch batohů, ale nebylo to tak hrozný, jak jsme čekali. Za Dartlem jsme potkali v protisměru poláka, který na nás hned hulákal, že je to dál zavřený. Dozvěděli jsme se, že za 15 km je u vesnice Girevi vojenská posádka, která posílá turisty zpátky, protože je v sedle Acunta pořád sníh a led. Poděkovali jsme mu za info a řekli si, že to zkusíme, pže on vypadal docela jako jeliman a že to byl možná důvod, proč ho tam vojáci nepustili. Prošli jsme Parsmu, Češo, projelo kolem nás pár týpků na koních, párkrát jsme zmokli a párkrát uschli. Před Girevi jsme ze sebe chtěli udělat drsňáky, aby milicionáři věděli, že my na to jako máme. Pája se přezul do pohor, a přivázali jsme mu na vršek báglu lano.  Základna byla hned pod vesnicí, za plotem štěkal jeden velkej kavkazák a vedle baráku měli na volno puštěný králíky a slepice. Všechny naše přípravy byli k ničemu, voják nám hned natvrdo řekl, že tam nemůžeme. Bylo jasný, že přemlouvání nemá cenu. Tak jsme aspoň začali zjišťovat, co se teda dá podniknout. Poprvý přišel na řadu česko-ruský slovníček. Hranice sněhu prý začínala kolem 3200 a tak jsme museli volit nižší trasy. Voják nám poradil přechod Makratela Range, což se nám líbilo a tou variantou jsme nepohrdli. Rozloučili jsme se a vrátili se zpátky do Parsmy. Tam už jsme měli vyhlídnutou terásku u jednoho vybydlenýho hotelu. Čekala tam na nás, naprostej komfort. Spali jsme pěkně na dřevěný podlaze v patře.

Makratela range

Druhý den se udělalo krásně jasno, což nám nahrávalo do karet pro přechod Makratela Range. Za Parsmou jsme přešli most k salaši na druhý straně, tam po nás vyběhla smečka psů, ale byl tam bača, tak si je hned stáhnul. Pak začalo 1000m stoupání do sedla. Stezka byla prochozená, až do půlky nebyl s orientací problém, pak se nám sice naše stezka ztratila, ale o žebro vedle vedla druhá, tak jsme to vzali po ní. Převýšení bylo sice velký a naše bágly ještě pěkně těžký (s vodou to bylo přes 25 kg), ale jinak byl výstup v pohodě. Jediná prudší pasáž přišla v samotném závěru, kde jsme lezli po sněhovém poli. Na vršku klídeček, cigárko, z druhý strany se tam vysápalo asi 7 francouzských veteránů, dali jsme sidetrip na vrchol Makrately (asi 3200 m). Tam jsme viděli, jak se nad druhým hřebenem honí mraky a tak jsme rychle mazali dolů.

Přechod Makratela range

Přechod Makratela range

Všechno se protrhalo a na nás nespadla ani kapka. Pak jsme šli nekonečnej sestup nejdřív po loukách a pak podél potoka lesem dolů do údolí u vesnice Verkhovani (1800m). Co jsme ráno vylezli, to jsme odpol. slezli. Uprostřed vsi byl podle mapy most, přes který jsme se chtěli dostat a pak spát někde v další dolině. Místní žokej nám ale prozradil, že most tu není a další je až za 7 km, ale že je lávka nad vesnicí (tu jsme viděli už cestou dolů). Tak jsme to neradi otočili a šli se zase vyspat na terasu dalšího opuštěného hotelu, kterou jsme si vyhlídli jako alternativu už cestou dolů. Cestou jsme ještě dobrali vodu a na cestě narazili na zmiji. Terasa sice nebyla tak luxusní jako den před tím, ale my za ni byly rádi. Po hodně náročném dnu (1300m nahoru a 1400m dolů) jsme byli úplně tuhý.

Na terásce se spalo dobře a tak jsme ráno nic nehrotili a dospávali. Když už jsme se pomalu chystali k odchodu, tak začalo krápat. Řekli jsme si, že ještě počkáme, co se z toho vyvine. Krápání přešlo v déšť a ten ve vytrvalý slejvák. Zahráli jsme si Sankt Petěrburg, uvařili oběd a vyčkávali až do odpoledne, kdy se to konečně pomalu umoudřilo.  Nakonec jsme byli za návrat od řeky a terásku mrtě rádi. Pak jsme vyšli směr lávka kousek proti proudu. Přístup k lávce byl docela prudkej a po lijáku se tam udělalo krásný bahníčko, po kterým to byla docela hrabačka. Byly tam čerství koňský stopy- chtěl bych vidět, jak tohle dávali koně. Pak se procházelo vesnicí, kde byl parádní vrak nějakýho bagru a za ní jsme odbočili doprava do další doliny. Trochu nás zase poštěkali pastevecký psi. Chtěli jsme zaimprovizovat a vzít to zkratkou po úbočí, abychom nemuseli po cestičce dolů k potoku. To byla pěkná kravina. Cca po půl km to bylo moc prudký, ale my místo toho, abychom to otočili, jsme to chtěli slízt napřímo dolů. Tam byly samozřejmě skály, který nebyly z vrchu vidět. V půlce sestupu jsme dali sváču. Honza vytáhl pecen smékalova chleba a ten se mu skutálel do údolí. Jel asi 50 výškových metrů, pak se od šutru odrazil a ještě přeskočil boční potok. Honza pro něj slezl a – světe div se – chleba byl v cajku! Jj, Smékal, to je kvalita. Pak jsme se šli traverz, abychom našli mírnější úsek a dál po pěkným pruďáku dolů. Zkratky se tu neosvědčili. Časově jsme se tou terénní vložkou docela zadrbali, tak jsme pak valili a rozhodli se, že přespíme za první vesnicí. Cesta pak už docela odsejpala, šlo se vesměs korytem potoka, jednou se muselo brodit. Před pasteveckejma barákama byl shluk turistickejch baráku, a tam jsme si nečekaně zase našli opuštěnou terásku. Do třetice všeho dobrého. V noci opět lilo a tak jsme za ni byli dost rádi. Hlavně pro Honzu by to jinak ve žďáráku nebyla žádná hitparáda. Hlavně proto, že se později ukázalo, že mu pytel propouští vodu.

Setkání s pastevci a závěr treku

Plánovaná trasa na další den vedla do sedla ve 3000 a pak po hřebeni kousek zpátky. Ráno bylo ale všude mlíko, takže jsme se rozhodli pro kratší a nižší variantu tzn. za vesnicí Vakiszdiri kolem hřbitova do sedla napravo. U snídaně z terásky pozorujeme, jak 2 kavkazáčci v dolině nahánějí krávy nahoru, docela mají docela honičku a trvá jim to skoro hodinu, než naženou poslední kusy, celou dobu je to podívaná poměrně akční. První místňák, kterého potkáme nás navádí na cestu do sedla. Po chvilce se hlavní cesta větví na mrtě kravských stezek, a v půlce kopce sejdeme na jednu boční, která vede po vrstevnici kolem hřebenu. Jde se po ní ale dobře, tak zase měníme plány a pokračujeme po ní. U hřebene dáme sváču a pokračujeme po něm. Mírnou cestou docházíme do sedla, nahoře jsou pořád mraky, takže zavrhujeme sidetrip do toho sedla ve 3000 a míříme dolů.

Silné setkání s místními pastevci

Silné setkání s místními pastevci

Když procházíme kolem pastevecké chýše, tak nás vychrtlej mlaďák zatáhne dovnitř na čaj. Místo čaje nám udělají pekelně silný a dobrý kafe do plecháčku. Kecáme pseudorusky, prohlížíme si jejich kutloch – mají tam tak 30 pytlů se sýrem, kápo nám dává ochutnat sýr a jejich „chleba“(v podstatě knedlíky, je to uvařený těsto – prej je to rychlejší než pečení). Sejra výbornej, chleba hnus. Taky tam je pytel tabáku. Týpek říká, že tam má 443 ovcí – je jich na to jen 5, takže mají fofry. V létě jsou na kavkazu a v zimě přeženou ovce na azerbajdžánský pastviny (14 dnů cesty). Když jim nabídneme slivku, tak se ten mlaďák, co nás tam pozval kroutí, že ne a starej vysvětluje, že je z Čečny (muslim) a chlastat nemůže. Po chvilce se chlapi omlouvaj, že musej dojit, tak je nerušíme a jdeme pryč. Kápo si svolá sabáky, ale jeden z nich je rapl a zasednul si na Honzu a pořád mu je za prdelí a štěká po něm. Pořád se ho nemůžeme zbavit. V sedle po 500m jsou už Čoklové od jiný salaše. Obcházíme je a čekáme, co bude. V tu chvíli se vyloupnul zase ten černej rapl i s kumpánama a dali se do druhý smečky. Nechali jsme je fajtit a mizíme nahorů ze sedla. Pejsci si chvíli vysvětlujou co a jak a pak si daj pokoj. Ale to my už jsme daleko. Pak se zase začnou honit mraky, ale naštěstí nepřichází nic vážnýho. Před vesnicí Vestoma scházíme z hřebene a máme namířeno dolů k řece, kde by údajně měl být most. Už je docela pozdě a v půlce kopce vyhlížíme plácek. Jelikož to dál vypadá poměrně ostře a máme obavy, že bychom tam nic nenašli, tak jdeme kempnout tady. Sotva jsme došli na plácek, tak se spustil slejvák jako prase. Rychle jsme postavili stan a pak už to nebylo na žádný velký akce.

V noci Honzovi protekl žďárák, tak se před odchodem sušilo. Rychle jsme seběhli k řece, most tam sice nebyl, ale měli tam položený klády, přes který jsme se v pohodě dostali na druhou stranu. Tak jsme dali zaslouženou koupačku a chvíli relax. Naplánovali jsme, že bychom ještě dneska mohli dojít na hlavní silnici mezi Omalem a Alvani a zkusit stopa na Telavi, pak dojet do Tbilisi a Kazbegi. Po pauze jsme se sápali do 2500m sedla, počasí se už umoudřlo, takže to byla pohoda. Za sedlem začalo pěkně pražit slunko a tak jsme dali sušící pauzu. Rozvalovali jsme se až do 5, pak jsme seběhli k silnici. Jelikož jsme tam došli až v 8, tak už nikdo nejel. Cestou do Omala jsme si pamatovali barák rangerů, tak jsme si řekli, že by bylo fajn tam dojít a spát u nich. Předpokládali jsme, že budou na hranici národního parku. To se nepotvrdilo a tak jsme se trmácely daleko za hranici, až nás to přestalo bavit a rozdělali jsme nocleh na plácku vedle cesty. Samozřejmě byli rangeři za rohem. Ale stejně by u nich pořádně nebylo ke spát a když jsme tam pak druhý den procházeli, tak se netvářili, že jsou zvědaví na nějaký družení.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Gruzie & Turecko 2013 se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
8 − 1 =