Gruzie&Turecko 3. část – Kazbegi

13-14.6 přesun z Tušetie do Kazbegi

Po snídani vyrážíme dál, s tím, že zkusíme stopovat. A máme kliku! Třetí auto nám zastavuje. je to plnej džíp s korbou. Vevnitř místo není, ale na korbě ho je hafo. Sedneme si zády ke kabině na kameny a říkáme si, že to je fajn nápad, jak udělat improvizovaný sedačky. Bágly si naházíme k nohám. Ještě si říkáme, že to bude pořádnej adrenalin na tý vysypaný cestě na korbě, ale nakonec to zase taková akce nebyla, protože během našeho putování prohrnul cestu bagr. No i tak kvalitní zážitek. Řidič se s tím klasicky nepáral. V sedle zastavil a ukázal nám, ať vypadneme z těch kamenů a ž tam nám došlo, že je jde dát na mohylu, která tam byla nad něčím hrobem. Během jízdy dolů jsme párkrát prolili pod vodopády, který se projížděli, dole na rovince to týpek pořádně rozvalil, takže jsme tam lítali jako hadr na koštěti. Pak zastavil u minerálního pramene. Počkal až se celá posádka(nějaký profesorky z améru, které přímo u něj přespávali + místní) uklidí do auta a pak si nás odtáhnul stranou, že jede jen do alvani, ale že je tak hodnej, že nás klidně za 100 GEL hodí až do Telavi, odkud jezdí víc maršrutek. To jsme odmítli, že je to moc drahý. Říkali jsme to pak těm profesorkám a ty mu ještě dali jebáka, za to, že nás chtěl natáhnout, pže on je tam stejně vezl, jen se u něj stavovali na kafíčko. Takže jsme se zadax dostali až do Telavi. V Alvani byla 20 minut pauza, tak jsme rychle skocili pro kacapuri a pivko. V Telavi nás vyházel dost nešetrně uprostřed křižovatky, takže tam byl najednou hroznej zmatek – všude troubili auta, sotva jsme si stačili uklidit bágly a ješte do nás začali meldovat taxikáři. Ani jsme se pořádně nestačili rozloučit s američankama, což byla škoda, pže ty byly v pohodě. Tágaři tam rozjížděli velký akce, tak jsme se uklidili o kousek vedle pod stromy, hrcli si na bágli a dali si pohodu. Během toho tam furt někdo oplendoval , bylo to samí „Helou maj frééénd, Hau Aj ken heeelp jů? choteel, taxiii“. Jeden tágař si nás jakoby zamluvil a házel na ostatní ramena, že pojedeme s ním. Pak tam přišel druhej a toho jsme ukecali na cenu nižší, než byla za maršrutku. Když viděl ten první, že se s ním bavíme, tak se do něj začal zhurta navážet. Počkali, jsme, až vypadne, nalezli do mercedesa veterána a jelo se. Týpek si furt chtěl povídat a byl hrozně nervózní z toho, že pořád držíme hubu. Vysypal nás v Tbilisi někde na kraji u metra, takže jsme hned přejeli na Avlabari k našemu houbičkáři. Ten nám řekl, že čeká velkou skupinu Čechů, a že bude nejspíš plno, tak ať si tam necháme bágly a při nejhorším můžeme spát na terase. Umyly jsme se, nechali bágly na terase a vyrazili do města. Koupili jsme 1/2 litru luxusního kachetskýho vína. Když jsme se vrátili měl pro nás rozestláno venku. V noci ani nebyl moc bordel, tak jsme se vyspali luxusně.

Luxusní noc na verandě hostelu Rocks

Luxusní noc na verandě hostelu Rocks

Houbičkář balil nějakou kočku a dělal před ní míliuse, tak po nás ani nechtěl, abychom noc platili. Tím se krásně vykompenzovalo, že nás minule natáhnul. Razíme na bazáč u vlakovýho nádraží – a ten je pohodovej. Rovnou na bývalým perónu. Dáváme klasicky kvas a hledáme nějaký sušený věci. Nacházíme vločky, takže pohoda. pak nějaká zelenina a koupili jsme i 1/2 litru podpultový čači za 3 GEL. A ta byla. Pak metrem na Didube, odkud vyjíždějí Maršrutky na sever.  První vyrážela za 20 minut (ve 12) takže pohoda. Maršrutkář byl nějakej nervózní, furt tam něco přerovnával a nebyl to zrovna sympaťák stáhnul nás o 10 GEL + 2 za bágly. Kecali jsme s Izraelským párem, oba byly totálně mimo a vůbec nestíhali, co se děje. A pak se do maršrutky začal valit dav poláků. Jeden z nich byl i Marcin, Honza se s ním dal do řeči a nakonec se to vyvinulo tak, že jsme měli novýho parťáka. Marcin přiletěl na 14 dnů sám s tím, že se k někomu přifaří. Cesta probíhala v duchu Česko-polského pošťuchování. Silnice se jmenovala „Georgian Military highway“, což bylo dost honosný označení a hlavně nahoře v kopcích to byla jen zpevněná cesta plná děr. Všude se tam mohutně opravovalo a budovalo. Před Stepancmindou jsme projížděli skrz mega velký stádo ovcí. Za 3 a 1/2 hodky jsme byli na místě. Nejdřív jsme chtěli skočit do krámu a na poštu. Krámek klapnul, ale na poštu jsme se doptávali asi na 5x a pak jsme došli k vybydlenýmu baráku, který jsme párkrát obešli a usoudili, že tohle fungovat nemůže. Tak jsme se rozhodli skočit před výšlapem nahoru na šašlika. Tak jsme se potkali s polským párem z Maršrutky a usadili se k nim. Oni si dávali kinkali a kačapuri, my šašliky. Jenže jsme jaksi předpokládali, že k tomu přinesou chleba. Přinesli jen to kačapuri, ale my si mysleli, že je to k šašlíku, tak jsme si to rozebrali a polák byl bez večeře. Dorazil to Honza, když se pustil do jeho salátu, pže si myslel, že je společný. Polák tam smutně seděl a dělal, že mu to nevadí. Sice byl bez večeře, ale aspoň se to vysvětlilo, tak jsme to za něj zaplatili.

Klášter nad Kazbegi

Klášter nad Kazbegi

Po večeři jsme razili nahoru ke kostelu na louku ve 2200, kde jsme pchtěli přespat. Cesta zabrala 2 hodinky. Koukli jsme na kostel a šli chrnět. Po chvíli k nám přišli 3 polský turisti- totální paka – jestli tam můžou spát s náma. Oni počítali s tím, že je nechají na noc v klášteře, tak neměli žádný vybavení. V klášteře jim jich ale bylo líto, tak jim aspoň půjčili stan. Nicméně měli jen 2 letní spacáky na 3 lidi a žádný palermo nebylo. Ani nechtěli půjčit fleecku. Taky byly ráno pěkně promrzlí, ale nějak to překlepali.

15.6 – 17.6 Kazbeg

Už cestou ke kostelu se k nám přidal místní čoklík a stal se z něj náš věrný společník. Celou dobu čekal, kde co z koho vypadne a když mu Marcin dal kus kjubásy, tak nás hlídal. Když se k nám blížili cizí lidi, tak je odháněl atd.

Náš nový polský parťák Marcin

Náš nový polský parťák Marcin

Počasí se náramně vyvedlo a tak se vyrazilo směr meteostanice. po chvíli jsme potkali Poláky ze včerejší restaurace a tak jsme společně šli k ledovci, kde to otočili. Výstup utíkal rychle, a za pár hodin už jsme byli u ledovce. Na něm byla vydupaná doslova dálnice a led byl pokrytej sněhem, takže se po něm šlo na pohodu. Odpoledne jsme dorazili ke stanici a hned rozbalili stany. Mimo sezónu tu byla spousta volnejch „kójí „pro stany. Když jsme se rozkoukali, tak jsme šli zkusit posádku na meteo, jestli nám půjčí mačky a cepíny. Týpek se na to nejdřív netvářil, ale pak řekl ať počkáme a vytáhl nám pár muzejních kousků (20 GEL/na jednoho) – všechny byly plně funkční. Taky jsme se ptaly všude okolo na předpověď počasí a z odpovědí bylo jasný, že zítra má být na dlouhou dobu poslední pěkný den. Plán byl tedy dojít na plato pod vrchol a tam uvidíme, co se bude dít. Rozhodně nemá cenu dávat aklimatizační den.

Kazbeg v plné parádě

Kazbeg v plné parádě

Večer jsme s Pájou ještě otestovali cepíny a mačky na sněhovým poli – vylezli jsme ke kapličce nad meteo stanicí. Při večeři si Marcin špatně hlídal jídlo a „náš“ pejsek mu hbitě ukradl jeho kjubásu.

Honza s Pájou na vrcholu Kazbegu

Honza s Pájou na vrcholu Kazbegu

Vstávačku jsme nehrotili a dali ji na 5 z minulýho dne jsme byli domluvení, že s náma půjde skupina poláků, jenže oni to, tataři, pochopili blbě a mysleli si, že budeme v 5 vycházet. Takže zatímco oni ve 4:55 vycházeli, my v 5:00 vstávali. Když jsme se pak potkali, tak byly pěkně nasraný, njn ale když jsou blbý, tak co. Šlo se po vyšlapaný cestě mírným stoupáním, nejdřív po sněhu, pak po ledovci. Procházeli jsme úsek pod skalou, ze který se pořád sypaly šutry, cesta ale vedla dost daleko. Když jsme vyšli na plato, tak začalo foukat a vrcholek byl v mracích. Marcin měl promoklý boty a tak nemělo cenu, aby pokračoval. Já jsem usoudil, že se mě za těchle podmínek nahoru taky nechce, tak jsme to obrátili spolu. Kluci se pověsili za skupinku s guidem. Ten táhnul nějaký opilce, takže na vrchol nedošli. Po 2 hodinách vyčkávání se jim vyčasilo, guide ukázal cestu a oni tam vylezli. My zatím slezli ke stanici a oba nás začala bolet palice, tak jsme se aspoň pořádně prospali. Večer přišli nadšení kucí, jen Pája si cestou dolů narazil koleno, pže se propad natálým sněhem.

Stanování u Meteostanice

Stanování u Meteostanice

Přes noc mírně sněžilo, takže ráno jsme měli stan pocukrovanej krupkama. V plánu byl zrychlený přesun do Svanetie, což znamenalo sejít co nejrychleji do Kazbegi, chytnout maršrutku na Tbilisi a tam noční vlak na Zugdidi. Při snídani pobaveně pozorujeme párek polských žaludů, kteří si jdou vyčistit zuby už navázaní:-). Po chvíli vyrážejí nahoru a pořád brkají o lano a motají se po šutrech a vygradovalo ve chvíli, kdy rozšlápli trubku, kterou byla svedená voda k chatě. Přestože vyrážíme o hodku dýl než byl plán, cesta mrtě frčí a na oběd už jsme u křížku pod ledovcem. Při obědě nám ulítne igeliťák nahoru na sníh, tak ho běžím chytit a málem se při tom zadusím kusem salámu, kterej jsem nestačil dožvejkat. Ale pytlík je zachráněnej. Před 4 už jsme v Kazbegi, hned zjišťujeme Maršrutky, první jede v 5 a je u ní stejnej morous, kterej nás vezl sem. V klídku dáváme pivko, každej do sebe narveme celou kytaru (naše označení pro placatej chleba). Zatím přijíždí další maršrutkář, s tím prvním tam něco mohutně řešej, my dáváme bágly k tomu druhýmu, pak se kucí chvíli hádaj, pak jsou samá sranda, tak moc nechápeme, jestli spolupracujou nebo ne. Každopádně odjezd byl bez komplikací, nečekaně jsme zase jeli s grupou poláků (oni měli totiž neuvěřitelně levný letenky z Katowic do Kutaisi). Ti vytahujou cestou víno, ale jak je cesta hrbolatá, tak jim vůbec nejde pít, aby se nepolili nebo nevyrazili zuby. V tu chvíli nastoupil český turista pája a narval jim do flašky hadičku z camel bagu, takže mohli elegantně nasávat a výlet se nám rázem změnil ve východoevropskou párty. Před 8 jsme na Didube, hned mažene na metro a na vlakový nádraží. Noční vlak odjíždí za hodnu, je dost plnej a tak už na nás nezbyly místa na lůžkách. Hlavně, že byly aspoň normální. S Pájou a Marcinem jdeme doplnit zásoby na bazar. Marcin bere kilo třešní a tak si z něj pořád děláme prdel, že se posere. Vlak jede na čas. Je hodně luxusní, na sedačkách je mrtě místa. Každý vagón má 2 policajty, kteří dohlížejí na pořádek celou noc. Cesta je klidná a docela se i vyspíme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Gruzie & Turecko 2013 se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
18 − 10 =