Gruzie&Turecko 4. část – Svanetie, Černé moře a okolí Kutaisy

18.-20.6.Svanetie

Sotva jsme se v Zugdidi rozespalí o půl 7 vyvalili z vlaku, už si nás naháněli maršrutkáři, kteří jeli na Mestii. Stáli tam 2. My naštěstí takticky počkali. Zatím se zaplnila první, většinu bagáže cpali na střechu a přikrejvali to plachtou, pže pršelo. My šli jako první do 2. mašiny, takže jsme měli věci pěkně schovaný uvnitř. Silnice byla oproti minulým velmi luxusní, asfalt skoro celou dobu a tak jsme se až skoro cejtili podvedený cenou 20 GEL. Tejpek nás vyhodil na náměstí u parčíku.

zevlení v parku uprostřed Mestie

Zevlení v parku uprostřed Mestie

My měli naprosto zevlící náladu, tak jsme tu strávili pomalu půl dne. Naplánovali jsme 2 denní přechod Guli pasu ve směru na Ušbu a rozhodli se nic nehrotit a přespat v Mestii. Našli jsme velmi sympatický guest house u postarší paní v hezkým baráku, cena 15GEL za spaní + 10 za polopenzi. Super atmosféra, jedinou vadu měli pružinový postele, který nas skoro celý vcucly do sebe. Já si radši nafouknul karimatku a chrápal na zemi. Pže ještě bylo brzo a my měli hlad, tak jsme koupili kg párků a sežrali ho na posezení. A na to pak přišla luxusní večeře (smažený ryby, sýr, zelenina, opékaný brambory, zeleninové ragů, chleba). Večer jsme se šli provětrat do města, dali hnusný víno a pivo u ruskýho krámku a šlo se spát.

luxusní večeře v guesthousu

Luxusní večeře v guesthousu

Ke snídani nám panímáma připravila jogurt, zeleninu sýr, chleba a čaj. Naprostá spokojenost.  Pak jsme ještě proměnili nějaký peníze a vyrazili nahoru. Bylo docela vedro a k tomu pekelný stoupání. cestou jsme potkali český pár, který tu dělal jednodenní výlety. od nich jsme se dozvěděli, že je nahoře i jezero, který nebylo v mapě, takže jsme měli další cíl. Počasí bylo koupací, k tomu hezký výhledy. K jezeru, který bylo skoro 3000 m vysoko jsme se vyhrabali po poledni. Jelikož svítilo, tak jsme toho s Pájou využili a dali si nový rekord ve výškovém koupání. Pak jsme už mizeli k sedlu Guli.

Pohodička cestou na Guli

Pohodička cestou na Guli

Brali jsme zkratku, která nečekaně zase nevyšla, takže jsme museli scházet po docela prudkým hřebeni. Cesta, ke který jsme sešli tam přecházela sněhový pole nad potokem a pak procházela dost divokým úsekem po skalách. S Pájou jsme to šli nalehko prozkoumat, jenže to rozhodně natěžko projít nešlo. Když jsme se vraceli, tak se Pája sklouznul po šutrech a jak rukama brzdil, tak si trochu prosekl dlaň. Poprvé přišel na řadu novikov, zezačátku z toho cedilo dost krve, ale brzo to bylo v poho, pak se to dobře hojilo. Zvolili jsme jinou strategii a šli jsme po sněhovým poli dolů. Sníh byl pevnej a tak to šlo dobře. U soutoku s dalším potokem, jsme to obrátili doprava a už šli směrem na Guli. Asi po 200 výškových metrech jsme našli pěkný plácky a usoudili jsme, že dál by se asi spaní shánělo těžko, tak jsme to tu kempli mezi lopuchy.

Když jsme zabalili stany, tak se spustil pěknej chcanec. Navlíkli jsme ponča a zasedli bágly. Marcin s Honzou i rozdělali tropiko na hůlkách. Takhle jsme tam proseděli 2 hodiny a pak jsme si dali deadline, že budeme muset vyrazit. Zrovna přestávalo. Všude okolo byly mraky, tak jsme zvolili alternativní sestup zpátky do Mestlie, ale jiným údolím. Sešli jsme 200 m a pak se to začalo trhat. Dali jsme jídlo a hooodně dlouhou řešičku, jestli jít nahoru nebo dolu. Nakonec se to vyčasilo a tak jsme zamířili hore. Skoro celý výstup jsme šli po sněhovým poli nad potokem, závěr byl dost příkrej. V sedle pěkně funělo a taky se k nám hnala bouřka, tak jsme na nic nečekali a brali to zase dolů. Na chvíli padla mlha, ale neztratili jsme se. Pak už byl nekonečný sestup dolů. V nižších partiích byly pastviny, u jedný salaše nás tahali na čaču. Honza byl ale zrovna před náma, tak jsme šli za ním. K večeru jsme sešli k vesnici Mazeri. Dělali jsme si bláhový naděje, že tu najdeme hospodu a přežerem se. Nebo aspoň krámek. Prostě jsme potřebovali čerstvý žrádlo. Jenže vesnička byla dost psycho, lidi od pohledu divný, byl to hroznej labyrint, samej dobytek hodně čoklů, no nic moc. Do toho se Marcin pořád ptal, kdy už budeme v tom Mazeri:-) V prvním krámu neměli ani chleba, v druhym, což byla taková stodola měli aspoň chleba a sýr. Vzali jsme ho kilo a mazali jsme pryč. Kolem silnice byly oplocený pastviny a nebylo tam žádný místo na spaní. Ve chvíli, kdy už jsme začali vymejšlet krizový scénáře jela proti maršrutka a řidič nám nabídnul, že nás nechá přespat na zahradě, když s ním zítra pojedeme do Zugdidi. Paráda. Zahrada luxusní, spali jsme tu – jak jinak – i s bandou poláků.

21-23.6. Zugdidi, Poti, Kutaisi

Maršrutka do Zugdidi

Maršrutka do Zugdidi

Vstávačka byla na 7, odjezd na 8. V maršrutce jsme si opět dělali prdel z poláků, ale ti na to očividně nebyli naladění. V Zugdidi jsme hned utekli od tágařů a rozvalili se na nádraží. Marcin sehnal spoj do Kutaisi, kam už se chtěl nablížit před odletem. Hodil si do maršrutky bágl a kecal s náma. Když maršrutka odjížděla, tak se s náma teprve začal loučit a jak je ukecanej, tak si s tím dával na čas. Řidič už na něj musel troubit a dopadlo to tak, že začal popojíždět a až v tu chvíli se k němu Marcin rozběhnul a naskočil. My se vydali okusit místní bazarovou kulturu. Tržnice nebyla daleko a byla parádní. Hodili jsme bágly do stínu a začali to všechno prolejzat. A měli tu fakt všechno – mimo tradičního žrádla i sekačky, díly na kola, vybavení domácnosti, nářadí atd. Celý to bylo ve 3 halách a venku stálo nespočet krámů. Ženský si tu pochodovali s 6 živejma slepicema, který měli chycený za pařáty, týpek táhnul v tašce jehně, po tržnici pořád roznášeli kačapuri, ostri atd. Honza si chtěl koupit trochu tabáku a paní mu dala hrst zadarmo. Rozhodně nejlepší bazar, který jsme potkali!

Bazár v zugdidi

Bazár v Zugdidi

Když jsme se nabažili, tak jsme se přesunuli na maršrutku směr Poti, s tím, že se vykoupeme v móři. Ze začátku byla docela prázdná, ale pak jsme zastavili v nějakým dopravním uzlu a tam se to krutě zaplnilo. Napočítali jsme 27 lidí, což byl rekord. Cesta ale netrvala dlouho, tak se to nechalo. V Poti jsme se vyvalili hned vedle řeky naproti 2 tržnicím. Jelikož jsme byli hrozně nenažraný, tak jsme na střídačku pořád pro něco chodili a vyvrcholilo to tím, že jsme vyrazili na obchůzku s Pájou, zastavili hned u prvního stánku, kde měli chlast, paní do nás nalila 2 stakany čači a gruzíňáčku a pak nám dávala víno na košt. Chtěli jsme vzít něco na pláž, tak jsme vzali 2 litry. Po těch čačách se nám to zdálo super, ale pak se ukázalo, že je to hrozný čůčo a že to víno zřejmě ani nevidělo. Pak jsme se přesunuli na pláž, zvolili jsme dopravu pěšky, abychom nasáli atmosféru města. Odchytli si nás polísmeni, a zajímali se, kde budeme spát. Domluvili jsme se, že na gastnici, ale že se nejdřív vykoupeme na pláži, pak až budeme hledat. Očividně měli snahu nám spíš pomoct než nás buzerovat. Na pláž to bylo tak 4 km, procházelo se bažinkama za městem. Voda tam byla úplně hnusná, z ústí řeky to sem vyplavilo spoustu bordelu (stříkačky, záchodový prkýnka, žárovky – samí chuťovky).

Romantická pláž za Poti

Romantická pláž za Poti

Takže jsme nakonec jen smočili nohy a tím to končilo. Vypili jsme čůčo a usídlili se za velkým drnem tak, aby na nás nefoukal slanej vzduch od vody. Abychom si nezaprasili spacáky a stany, tak jsme spali pod širákem jen v oblečení. Tím že foukalo, tak k ránu nebylo úplný teplo.

Ráno jsme se zbalili a vyrazili směr nádraží. Honza se ještě rozmyslel, že se vykoupe a my zatím čekali u posezení/posilovny (hrazda na stromě, provaz na houpání) místňáků, z čehož se vyvinula docela prdel, pže přišel nějakej děda boxer, kterej si tam utužoval kondici + jeho vnučky. Dědek si hrál na seznamku a pořád dohazoval vnučky Pájovi. Taky se chtěl družit, fotit atd. Pak přišel Honza a vyrazilo se. Cestou u nás stopli stejný cajti jako včera a my čekali průser z toho, že jsme spali na pláži. Místo toho ale byly nasmátý a vzali nás na autobusák!

Místní polísmeni

Místní polísmeni

Našli jsme Maršrutku na Kutaisi (ta byla Hi-TEC – DVD přehrávač atd.). Silnice byla docela úzká a z přístavu v Poti jel jeden náklaďák za druhým. Ostatní auta a maršrutky se mezi nima honili a vypadalo to docela zajímavě ( řidič byl samozřejmě v klidu). Podle mě nejdivočejší jízda v Gruzii. V Kutaisi jsme se celkem pružně dostali pěšky/busem do centra a hned navštívili infocentrum. Příjemná slečna nám dala mapku okolí, poradila kam jít, schovala bágly a pustila na net. Naplánovali jsme busem v 6 výlet na klášter Gelati. Do té doby jsme zevlili po městě, koukli se na bazáč a židovskou čtvrť. Pak se přejelo na klášter – ten se nám líbil, měl příjemnou atmosféru.

Klášter v Gelati

Klášter v Gelati

Pak jsme se pěšky přesunuli k dalšímu klášteru Motsameta (cca 6km), kde jsme chtěli spát. Když jsme si všechno prohlídli, tak jsme se zeptali asi 80ti letýho dědy u vchodu, jestli můžeme spát na plácku před klášterem, který jsme si předtím vyhlídli. Jeho reakce byla neuvěřitelná. Zvednul se a začal šíleně rychle pajdat směrem k silnici. Říkali jsme mu, že v pohodě, ať se nikam nežene, že si něco seženeme, ale všechno bylo marný, nezastavili jsme ho ani na silnici, on jen opakoval, že běží pro policii. Tak jsme to vzdali, jinej týpek na nás ukazoval, ať jdeme spát rovnou vedle silnice, tam to vypadalo, na takovej piknik plac. Nám se nelíbilo, že je to moc na očích, tak jsme šli prohledat kopec nad tím, ale tam nebyly žádný místa. Nejlepší bylo cca 300m daleko, hned nad hranou u silnice. Počkali jsme do setmění, odehnali párek psů, kteří tam prudili. Když jsme se už chtěli zvedat, tak kolem začalo brouzdat policejní auto – dědek tam doběhl a oni nás teď hledali. Zůstali jsme v klidu sedět, moc na nás vidět nebylo, oni si nás nevšimli a tím to končilo. Přesunuli jsme se na vyhlídnutej plácek. V noci sem tam někdo projel a chvílema prudili toulavý psi (Honza to měl nepříjemný, pže spal ve ždáráku).

Další den byly v plánu jeskyně. Přes 1 vesnici jsme se dostali na křižovatku a tam hned chytili socku do Kutaisi a tam se pokračovalo k jeskyni Sataplia, kde se našli nějaký ostatky z dinosaurů. Turistů tam byl mrak a jeskyně miniaturní, nasvícená světlama všech možnejch barev. Odtamtud jsme se chtěli přesunout do Prométheovy jeskyně. Přímo nic nejelo, tak jsme zkoušeli ukecat řidiče od cestovek, jestli nemají volná místa, ale to neklaplo. Tak jsme vyrazili pěšky na křižovatku. Hned v první zatáčce si nás odchytli učitelnice na školním výletě, nabídli nám sejra, kuře, zeleninu, nalili do nás pár vodek a víno a začala družba. Z přistavenýho busu pouštěli hudbu a došlo i na tanec.

Družba na školním výletě :-)

Družba na školním výletě 🙂

Posílení vodkama jsme se vydali dál, na křižovatce chytli stopa do městečka Tskaltubo . Týpek nás vyhodil cca 2 km od autobusáku, tak jsme se vydali pěšky. Z jedný zahrady na nás něco hulákal místňák a zatáhnul nás k sobě. Ihned nám přinesli pohoštění, víno vodku, kafe, buchtu…byli hrozne družní, fotili jsme se s nima. Nejvtipnější byl týpkův táta, přichcanej zedňas, kterej se nás stažil vyfotit, ale pořád mířil objektivem někam do nebe. Postupně přicházeli i ženský, nejdřív babča (tak 70) a pak i prababča (na odhad si netroufnu, ale bylo to hoodně). Z celý akce se nakonec vyvinulo to, že tam přestavujou barák na hotel a že nás zvou, abychom někdy přijeli…Pak pokračujeme na autobusák, po té smršti jsme celkem řádně nalitý. Cestou stopujeme maršrutku až k jeskyním. Jeskyně je poněkud jinýho ražení než ta předešlá, je ohromná a prolejzáme jí pěkně dlouho. Škoda jen, že je zase všechno nasvícený, jak kdybychom byli na diskotéce. Všichni jsme ukecali vstup na ISICa, ale na Honzu koukali mírně podezíravě. Po prohlídce jsme se s Honzou rozloučili, on si valil směr Zugdidi a nočním vlakem do Tbilisi a my se vydali spát za jeskyni. Našli jsme luxusní plácek v nějakým sadě, tam to byl opravdový relax.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Gruzie & Turecko 2013 se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
5 ⁄ 5 =