Gruzie&Turecko 5. část – Malý Kavkaz a přesun do Turecka

24-27.6 Borjomi

Od jeskyní jsme vyrazili pěšky, pže tam ještě nic nejelo. Brzo se nám ale podařilo chytnout tágaře, který jel zrovna do Tskaltuba a za cestu chtěl jen 1 GEL. Hned jsme přestoupili na maršrutku a na autobusáku byli pěkně brzo. Na Tbilisi jelo mrtě maršrutek, my potřebovali do Katsuri, což bylo cestou. Jelo se po hlavním tahu, silnice byly dobrý. Zastavovalo se v jedný žrádelně, tam jsme dali pivko a pak už nás vyhodili v katsuri. Tam jsme utekli tágařům a našli maršrutku na Borjomi(cca 30 km). Město na nás působilo hodně příjemně. Hned jsme zašli do íček, kde se nás ujal Arthur se svoji klasickou hláškou“Our services must be perfect“. Dostali jsme informací tolik, kolik se do nás vešlo. Skočili jsme proměnit prachy a na poštu konečně poslat pohledy, který jsme tahali už od Tbilisi.

Pošta v Borjomi

Pošta v Borjomi

Bylo hrozný vedro a tak jsme sebou šli na chvíli fláknout do parku a pak jsme našli jednu sympatickou žrádelnu, já si dal skopovou polívku a pája lilek restovaný s ořechy. Byla to bašta. Pak jsme se přesunuli za město, kde měli Rangerové z NP barák. Ranger si nás vzal k sobě, dal nám zadax mapu a my se zaregistrovali. Docela dlouho jsme probírali trekové možnosti a zásadní problém byl v tom, že kdybychom chtěli stihnout Kačkar, tak jsme měli 3 dny. Jenže jedinej pořádnej dlouhej trek byl na 5 a kempoviště byly povinný. Když jsme se ho zeptali, jestli by nebylo možný se hecnout a dát třeba 2 dny najednou, tak na nás koukal jak na blázny. Zaplatili jsme si 4 dny (stan 5GEL/noc, shelter by byl za 10) a řekli se, že uvidíme, co a jak. K bráně NP to bylo ještě asi 4 km, cestou jsme u krámku dali pivko. Měli jsme nakoupeno jen na 3 dny a nedošlo nám, že se tam taky můžeme zdržet dýl. Celý trek byl v atmosféře šetření s jídlem… Navíc jsme si nebyli jistí, jestli nám nedojde bomba, ale ta naštěstí vydržela. Od brány se šlo ještě 5 kiláků lesem podobným našemu smrkovýmu a tam jsme na pěkným plácku kempli a dali koupačku v potoce.

Další den byl „never ending“. Dali jsme 2 denní trasu, 33km, 1500m nahoru, 1500m dolů. První část (15km) byla přitom hodně příjemná, smrkový les s vyšlapanou cestou, takhle se šlo 800 m nahorů. Na oběd jsme se zastavili u shelteru rangerů, předepsanýho tábořiště. Chata byla zrovna plná, chlapi tam dělali předsezónní údržbu, vtipný bylo čištění komína kusem větve, kdy jeden z nich vylezl po okapu na plechovou střechu a vrávoral tam kolem komína.

Gruzínští kominíci

Gruzínští kominíci

Ještě nás zadřelo, že pramen s vodou byl víc než 1 km pod chajdou. Zhltli jsme kjubásu a valili dál. Za chajdou už jsme se dostali nad hranici lesa na hřeben cca ve 2200, který byl plný krav a pastevců na koních. Šli jsme po něm pěknej flák, jedni nalitý pastevci nás tahali na čaču, ale my, s vidinou toho, co nás ještě čeká, radši odmítli.

Perfect Marking...teda když už bylo, tak se toho nebáli

Perfect Marking…teda když už bylo, tak se toho nebáli

Perfekt marking nebylo úplně perfekt a tak jsme za otáčkou kolem hřebenu chvíli bloudili a museli jsme se rozdělit, abychom našli cestu. Po hledací pauze jsme našli pěknou cestu. Kolem byli klouzci, tak jsme si nabrali na večeři. Dál nás čekal sestup až do údolí k řece asi v 1000m. Ten byl oprvdu nekonečnej. Když jsme se dostali do lesa, tak bylo místo cesty často bahno a chvílema to kolem vypadalo jako v džungli. A tak jsme šli a šli. Než jsme se dopracovali až dolů k řece, tak se nám pomalu začali motat nohy. Dole nás opět vyškolila značka, a my samozřejmě zbytečně přešli řeku a navedlo nás to zpátky (v mapě to bylo zrovna překrytý nějakým symbolem). Tak jsme si zanadávali a vrátili se. Poslední 2 km podél řeky jsme vysloveně odploužili. Byly tam ještě 2 mosty (tzn strom skácenej přes řeku), ale ty už jsme ani nevnímali.

Mostík

Mostík

Pak jsme konečně došli k chatě. Rozdělali jsme stan a udělali prohlídku okolí. Našli jsme tam suprový ohniště a tak jsme se rozhodli pošetřit plyn a udělat ohýnek. V ohništi byly ještě žhavíky, nějaký suchý větve jsme si přitáhli a byla pohoda. Udělali jsme čočku s klouzkama. Při průzkumu chaty jsem objevil pár brambor a cibuli, vypadalo to jako erár a tak jsme ještě opekli cibuli. Jak jsem byl unavenej a ve tmě jsem cpal cibuli na klacek, tak se mě to smeklo a vrazil jsem si ruku na otevřenej švýcarák. Krve teklo jako z vola, tak jsme to hned ošetřili novikovem a gázou. Rána byla dost hluboká, ale řez čistej, tak se to docela hojilo. Fiknul jsem si tak malíček a prsteníček na pravačce.

Jídla bylo pomálu a tak jsme na snídani měli naplánováno uvařit si rejži s bramborou, kterou jsme tam našli. Proto jsme večer oheň přiklopili velkou kládou, aby do rána zůstali žhavíky. To neklaplo a tak se naplno se uplatnili zkušenosti ze skautu. Neměli jsme pořádnej papír a tak jsme rozdělávali oheň na mechu. Prvních pár klasických pokusů nevyšlo a tak pája propíchal plechovku, vystlal ji chvojím a mechem a zapalovali jsme to zapalovačem z ní. Za chvíli to blaflo a tak jsme měli zaručenou pořádnou snídani. Vyráželi jsme v poledne. Čekalo nás 1600 m nahorů v pekelným vedru. Etapa to sice nebyla nijak dlouhá, ale vzhledem k tomu, jak jsme byli po včerejšku rozlámaní to bylo tak akorát. Nápady, že dnešní úsek prodloužíme rychle vzali za svý. Do 2000 byl les a pak cesta pokračovala po luxusním hřebeni, super pěšina, hafo koňů a dobytka. Jak jsme šetřili s jídlem, tak už jsme na konci pomalu začali chytat hlaďák a došli jsme právě včas. Od chaty rangerů (skoro 2700) pod nejvyšší horou NP Mount Sametskhvareo byl parádní výhled. Dali jsme konzervu dušené govedziny a šli chrápat. Přiřítilo se ale stádo koňů, kteří z se nás vůbec nebáli a systematicky se přibližovali ke stanu, až jsme je museli odhánět s hůlkama. I když pak nedoráželi přímo na stan, tak se docela dlouho kolem honili a my měli pocit, že se musí každou chvíli přerazit o stan.

Drzí koně

Drzí koně

Poslední den v NP jsme opět urvali 2 denní trasu. Ráno jsme chtěli nabrat vodu tající ze sněhovýho pole nad chatou, ale to přes noc zmrzlo a tak jsme si museli vystačit se zásobama ze včerejška. Ty nebyly nijak velký (litr na jednoho) cesta vedla po hřebeni bez možnosti dobrat vodu. Proto jsme celkem valili.

Cesta vede po mírném hřebeni

Cesta vede po mírném hřebeni

Nejdřív jsme seběhli do sedla ve 2200. pak se vylezlo do 2500. Dali jsme oběd a padnul první návrh ještě dneska dostopovat do Katsuri a jet nočním vlakem do Batumi místo toho, abychom spali na kraji NP. Pak jsme valili dolů po hřebeni, pražilo slunko a bylo vedro jaxviň. Postupně jsme začali být dost žíznivý a tak jsme stupňovali tempo, hlavně já pak při sestupu skoro utíkal. Značení bylo opět vtipný, většinou 500 m za křižovatkama, ale tentokrát už jsme se nachytat nenechali. Ve 4 hodiny jsme konečně dorazili k prameni, dotankovali se, slezli k řece a tam se vykoupali a převlíkli do gala. Pokračovalo se ještě pár km po rovince na hranici NP a pak až k silnici. Když jsme se blížili, zrovna jela kolem dodávka a tak jsme mávnuli a na první pokus jsme dostopovali přímo do Katsuri, Přitom jsme ani neměli schováný hůlky atd. Svezl nás nějakej profi šofér se synátorem, který mířili do Tbilisi. Týpek byl celou dobu opřenej o šaltr páku, kdyby tam nebyla, tak by vypadnul ze sedačky a když řadil, tak to vypadalo, že jako by s tou pákou posiloval. Celkem svižně ná dovezli na křižovatku u autobusáku. My se hned vydali do centra k vlakáči koupit lístky na noční vlak. Cestou jsme do sebe v žrádelně nacpali kačapuri a místní anýzovou limonádu (výborná). U okýnka na nádraží byla dost neochotná paní, která neuměla anglicky a asi ani moc rusky. Přivolala si na pomoc týpka, a my si radši vzali slovník. Stejně jsme se moc nedomluvili a skončilo to tak, že nám lístky do Batumi neprodali. Několikrát jsme si potvrzovali, že je to kvůli tomu, že je vlak narvanej. Tak jsme začali vymejšlet rezervní varianty a napadlo nás ptát se na lístky jinam – vyšel hned první pokus a my tak jeli ve 23:00 do Ozgureti (40 km od Batumi). Během čekání jsme smazali náš poslední gruzínskej rest a poprvé si šli dát kinkali. Na doporučení z kebabárny jsme zvolili příjemnou hospodu. Ptali se nás, kolik si knedlíků dáme, my měli velký oči, pže jsme viděli zatím jen minikinkali z Kazbegi, který si tam dávali poláci a poručili si každej 6 kusů. Přinesli nám pořádný rance a já sotva sežral ten první. Po asi hodinovým zápase bylo skóre 5:4 pro páju, ale víc jsme do sebe prostě nenatlačili a museli jim tam 3 jejich poklady nechat. Jinak na chuť byli znamenitý. Vlak přijel na čas, my měli opět rezervovaný jen sedadla, ale byli jsme za ně rádi.

Smrtící porce kinkali

Smrtící porce kinkali

28.6 Katsuri – Uzgureti – Batumi – Rize – Yukari Kavron

Přesunovací den. V 6 ráno nás rozespalý vyhnali z vlaku. Došli jsme na autobusák, tam asi po hodině pochopili, že na Batumi se jezdí odjinud, popošli o 1/2 km dál, dali maraženoje a počkali na maršrutku, která jela vzápětí. Zažili jsme hustou věc – lidi kteří byli u dveří nás pustili, protože jsme tam stáli dýl a oni čekali na další maršrut. Cestou bylo zřejmý, že autonomní oblast kolem Batumi bude pěkně prachatá. Do města jsme dojeli asi za hodinu, už z dálky nás vítali mrakodrapy a la Dubaj.

Batumi...

Batumi…

Všude byl šrumec. My se jen zeptali na spoje do Rize (jezdilo to každou hodinu za 30GEL) a šli se kouknout do centra a na pláž. Dali jsme kačapuri, prohlídli hypermoderní nábřeží a schovali si batohy na íčku. Chvíli jsme se tam procházeli, ale bylo jasný, že to není náš šálek kávy a tak jsme se zdekovali a chystali se odjet maršrutkou v 11. U nádraží si nás hned odchytnul týpek, že jede na Rize, hned nám bral bágly a že chce pasy, aby mohl koupit lístky. Chvíli to vypadalo dost divoce, když jsme mu dali pasy, tak s ním šel pája a nakonec bylo všechno v poho. Když už se mělo vyjíždět, tak tam začali šíleně něco řešit. Řidič na busáku vždycky popojel asi 10 metrů, zhasnul motor, vyběhnul ven a něco tam řešil. takhle asi 5x, trvalo to hodinu. Pak se konečně vyjelo. Celkem si to svištěl, za chvíli jsme byli na hranicích. během toho jsme se stačili skamarádit s místníma dělňasama, kteří jeli makat do Rize. Hranice proběhla v poho, žádný šacování ani nic podobnýho. Za hranicema začali v maršrutce všichni něco hrabat a pak tahali z tašek jeden kartáč cigár za druhým. Týpek zastavil před Rize pod mostem, hodil někomu venku tašku plnou cigár a mazal pryč. V Rize jsme byli cca za 3 hodiny. První chvíle po vystoupení jsme byli docela zmatení, nikdo neuměl anglicky a pořád jsme se nemohli doptat na informace. Nakonec nás tam dovedl týpek, se kterým jsme mluvili přes google translator v jeho mobilu. 2 holky na informacích taky moc neuměli, ale aspoň nám řekli info o busech na Kačkar a vrazili nám do ruky mapku Rize. Rozhodli jsme se nespat ve městě a místo toho vyjet večerní dolmuší v 6 na Aider. Ve městě jsme se zatím rozkoukali, proměnili prachy, dali kebab, čaj, kafe a skočili do samošky pro jídlo. Přitom jsme počítali s tím, že nám nejspíš dojde plyn a vzali jsme dostatečnou zásobu jídla na studeno. Dolmuš vyrážela na čas, na rozdíl od maršrutek nebyla ani moc narvaná. Cesta sypala, na kraji hor udělal řidič pauzu na náměstí v Hemsinu a tak jsme si ještě dokoupil sejra.Tam se taky vyměnili řidiči, dědu nahradil mlaďák a ten nás vyhodil nahoře v aideru na návsi. Když jsme se zeptali, jestli se dá dostat dolmuší na Yukari Kavron, tak nás hned odtáhnul k jinýmu týpkovi, kterej měl narvanou dodávku lidma a taky vezl mrtě krámů. Ten nejdřív ukázal, ať počkáme, že neví, jestli nás narve dovnitř a po chvíli nás už nahazoval na přední sedačky. Bágli jsme měli na klíně a vzadu bylo pěkně těsno. Nahoru jeli nějaký rodinky i s dětma, cesta byla samej dolík a docela pekelný stoupání. Když děti začali řvát, protože jim z toho houpání asi bylo blbě, tak jim ještě vlepili pohlavek, aby byli ticho. Řidič jel hustopekelně a na některejch úsecích jsme vůbec nepochopili, jak to může s narvanou dodávkou vyjet. Cesta byla nekonečná, byl to opravdu flák a jít to pěšky by jistojistě znamenalo pořádnej voser. Do vesnice jsme dorazili až za tmy, řidič každýho stáhnul o 15 lir (vzhledem k náročnosti terénu zasloužená cena). Pája se šel poptat po mapě, vrátil se jen s fotkou mapky, která stejně moc neseděla a tak jsme zůstali odkázaný na pár čar terénní kostry na A5, který mě posílal Peetrs před vejletem. Dál se nic nevymejšlelo a kempli jsme hned za vesnicí na prvním rovným plácku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Gruzie & Turecko 2013 se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
30 ⁄ 1 =