Gruzie&Turecko 6. část – Kačkar, Istanbul a návrat

29.6-1.7 Kačkar

Vstali jsme časně, sbalili vercajk před zrakem babiček pasoucích krávy a vyrazili širokou dolinou k jezeru Derebashi golu. Tam jsme přišli v poledne, dali koupačku a já hned po jídle usnul.

Dolina nad Yukari Kavronem

Dolina nad Yukari Kavronem

Dál cesta podle plánku vedla doleva, okolo hřebenu kousek zpátky. Přišlo nám to trochu divný, pže všechny žleby, který vedli na hřeben byly kurevsky ostrý. Nicméně jsme zvolili ten nejmírnější a šli. Pod žleb jsme se dostali cca po hodině skákání po šutrech a sněhových polích. Ve spodní části byl sníh a docela to tím šlo. Postupně to bylo prudší a prudší a závěr (už bez sněhu) byla pěkná prasárna. Naštěstí jsme to bez potíží vylezli, já si u toho trochu natáhl stehno. Nahoře se zatáhlo, a chvíli jsme přemejšleli kudy se vydat. Já ještě chytil krizi, hlavně proto, že mě bolela ta noha. Krize přešla, noha se rozchodila, ale stejně jsme se rozhodli to nijak nehonit a přespat na hřebeni, pže jsme se už ten den vyprasili dost. Stan jsme postavili v sedýllku, odkud bylo vidět jezero Derebaši a – nečekaně – i krásnou pěšinu, která od něj vedla.

Chuck Norris...ne vlastně Pája

Chuck Norris…ne vlastně Pája

Měli jsme celý odpoledne na zevl, navíc se vyčasilo. Pramen byl dole, tak jsme z prdele zkusili roztavit sníh pomocí čajových svíček – ešus dala 1 svíčka za 1a1/2 hodiny. Večer jsme ještě uvařili na plynu, naše bomba byla nekonečná.

Tavení sněhu na čajovkách

Tavení sněhu na čajovkách

Ranní trasa vedla zastíněnou stranou hor. Všechny sněhový pole přes noc zamrzli a tak se hezky klouzali. Na prvních 2 šlo jít celkem v pohodě, když se zakopávali stupy. 3. ale bylo už hodně prudký. Já se na něj bál jít a tak jsem to vzal nahoru po skalkách, Pája šel napřímo. když se otočil na mě, aby viděl, kde jsem, tak mu to ujelo a jel po prdeli dolů. Naštěstí se mu to moc nerozjelo a tak to zastavil. Při brždění si ale sedrbal kůži na 4 prstech. Já za ním přiskákal svrchu, ošetřili jsme to a pak už jsme radši sešli dolů a neriskovali další uklouznutí. Pak jsme lezli do sedla, dalším ledovým polem, to ale bylo mírnější než vypadalo, takže to bylo v pohodě. V sedle byla dlouhá pauza, pořádně se rozdejchal ten ranní incident a pokračovali jsme dál. Na téhle straně už svítilo sluníčko, takže byla všechna pole sněhová.

Pohodička na sněhovém poli

Pohodička na sněhovém poli

Cesta se podle plánku rozdvojovala, my nenašli ani jednu a tak jsme zkusili štěstí spíš směrem nahoru. Přelezlo se boční žebro a za ním byl pěkně prasácký sestup, který předtím nebyl vidět. Dál už to naštěstí bylo lepší, přešli jsme 1 sedlo v cca 3600 (dlouhý stoupání, ale jinak nenáročný). Za ním jsme se sklouzali k nameless lake a přes další mírný sedlo už k Deniz Golu. Jelikož jsme kvůli počasí vstávali už v 5 hodin, tak jsme tu byli cca v 1 odpol. Odtud byla odbočka na kačkar, kam se leze nalehko. Sluníčko pařilo jak o život, tak jsme rozdělali u jezera stan a dali oběd. Byli jsme už mrtě unavený a tak jsme si řekli, že dáme hodinu pauzu a pak se půjdeme kouknout, jestli by šlo vylézt na Kačkar už dneska. Po pauze (cca ve 3) jsme ztěžka rozhejbali zatuhlý svali a přebalili věci a vydali se nahoru.

Kačkar

Kačkar

Podle plánku jsme hned napoprvý trefili nejkratší cestu, která obcházela hřeben. pak se stoupalo většinou po sněhových polích. Sil ubývalo a už nám bylo jasný, že to na vršek dneska nevypadá. Pořád jsme si lámali hlavu, kudy nahoru, protože stěna pod vrškem vypadala dost neprostupná. Vymýšleli jsme pár ptákovin s obcházením hřebene, ale pak, když jsme se přiblížili, tak se u vodopádů ze stěny objevili šlápoty na sněhovým poli. Když jsme se přiblížili, tak se pole trochu položilo, takže jsme měli jasnou cestu na zítřek. Zpátky jsme se klouzali po sněhu, takže to bylo celkem rychlý. Stejně jsme ale dorazili úplně hotoví, trekování ve zběsilim tempu si už začalo vybírat svoji daň…

Den D, výstup na Kačkar. Zkušeně nevyrážíme úplně ráno, abychom se nezadrbali na nějakým zmrzlím sněhovým poli. Všechny sněhový pasáže už jsou roztálí a tak není žádnej problém. Za pár hodin se dostáváme na místo, kde jsme to včera otáčeli. Pak následuje nejprudší úsek po dost prudkým poli ke skalám s vodopádem. Zvolili jsme taktiku radši po sněhu a nadešli jsme vodopád až k pěkné římse. šlo si dělat hezký stupy a nakonec  to nebylo až tak HC jak to vypadalo zespodu. když jsme se dostali ke skále, tak už to bylo v pohodě, římsa byla široká a tam problém nebyl. Za skálou už se zase nalezlo na mega dlouhé pole co vedlo až skoro k hřebenu. Kousek pod hřebenem jsme  zabočili vlevo a tam už se skákalo po kamenech. žádnou cestu jsme nenašli, tak jsme to valili podle sebe. Chvílema se kameny dost drolili a sypali, ale jinak přechod přes suťovisko docela šel. Jen samozřejmě docházeli síly a dech. P necelých 4 hodinách jsme byli nahoře u turcíncké vlajky a mohli vychutnat super kruhový výhled.

Z vrchu Kačkaru

Z vrchu Kačkaru

Pěkně funělo, tak jsme se nezdržovali a po společných fotkách mazali dolů. Já měl trochu strach, jak slezeme sněhové pole pod vodopádama, takže jsem si ještě vrchol úplně neužíval. Slézt suťovisko byl docela voser, už jsme byli dost ušmajdaní a navíc jsme měli od sněhu prochcaný boty. Po sněhu to svištělo líp, v podstatě jsme sjížděli jako na lyžích. Obavy z prudkého úseku byly naprosto planý, pže už tam sníh stačil pěkně natát a ve měkým sněhu se luxusně zakopávali stupy a neodjíždělo to. Na šutru pod tím jsme dali pauzu a tam propukla radost naplno. Zbytek cesty ke stanu už jsme tak nějak doploužili. U stanu jsme padli a byli naprosto mrtví, rozhodně se nám nechtělo dál. Byla cca 1 hodina. Jak jsme tam tak leželi rozpláclí, úplně hotoví a čumící do blba, tak se před náma vynořili 2 Turci. V podstatě nás probudili z polospánku větou, že vypadáme opravdu hodně unaveně. Týpci přes léto bydleli ve vesnici v údolí a teď šli udělat pár fotek Deniz golu. Dali jsme se do řeči o našem dalším postupu a ukázali jim plánek, podle kterýho jdeme. Prokroutili se jim panenky a říkali, že to snad není možný. Taky nám vyzradili, jak dlouho trvá cesta zpátky do Aideru a jaký jsou možnosti spojení z téhle doliny. Jelikož jsme byli naprosto mrtví a unavení z trekování, tak jsme se rozhodli jen sejít dolů do Olyungaru a jet ranní dolmuší směr Rize. Rozloučili jsme se s týpkama, sbalili stan a vydali se v jejich stopách do údolí. Velká část šla zase po sněhu, takže jsme se pěkně poklouzali, pak už jsme byli u řeky a šlo se mírným údolím asi 3 hodiny. Nohy se nám sotva pletli a cestu jsme přečkali ve stand by režimu, kdy jsme nevnímali nic nalevo napravo. Na kraji Olyungaru byla hned hospoda, tak jsme se do ní hned nasáčkovali. z jídelního lístku jsme opět nerozuměli ani slovu, byl tam pilav, já myslel, že to je ekvivalent uzbeckýho plovu, tak jsme to poručili. Jenže omyl, byla to samotná rejže. Ale jak byla omaštěná a my si k tomu dali i ayran a salát, tak to přišlo mrtě k chuti. Po jídle jsme se šli vyspat hned za ves na koňskou pastvinu, a ještě vyzvěděli, že ráno jede dolmuš už ve 3/4 na 6. Před spaním jsme ještě dojeli naši nesmrtelnou bombu 2 ešákama čaje a šli spát. V noci přišla bouřka a chcalo i zítra, takže jsme byli mrtě rádi, že jsme nepokračovali pěšky.

2.,3.7. Yusufeli – Rize – Istanbul

Vstávačka byla skoro nelidská, ve 4:30. v klídku jsme zbalili, sežrali nějaký ty sušenky a vyrazili na Dolmuš. Zastávku jsme našli hned, byla za hotýlkem na konci vesnice. Vyjíždělo se kolem 6 a opět nebylo narváno. Podle toho, jak jsme jeli dlouho (nakonec 2 a 1/2 hodiny) nám bylo jasný, že nás veze až do horoucí prdele. Jelikož jsme neměli žádnou přehledku oblasti, tak jsme netušili, kde náš cíl, Yusufeli, leží. Řidič nás stáhnul každýho o 30 lir, asi nás natáhnul, ale ne o moc, pže ta cesta byla prasácká a pěkně dlouhá. Na autobusáku jsme šli ke kasám a u mapy jsme si potvrdili, že jsme opravdu v řiti.

Klasická zastávka na Rize

Klasická zastávka na Rize

Autobus jel za hodinu, koupili jsme si lupeny za 35 lir a šli si koupit nějaký pečivo na sváču. Bylo jasný, že se budeme muset vrátit až skoro na hranice s gruzií a to ještě horama. Cesta podle toho trvala skoro 6 hodin. Chvílema jsme pospávali a pak sledovali neuvěřitelně dlouhou nádrž v ostře zařízlím kaňonu, kolem který jsme jeli tak 1 a 1/2 hod. Všude to bylo jak na staveništi, betonování tu je asi národní sport… Projížděli jsme Artvinem, děsivý město, panelákov v údolí. Cestou byli 2 zastávky na čaj, jedna asi 5 km před Rize. Tam jsme vystoupili a hned valili na net zjistit, jak je to tu s ubytkem. Net byl dost divokej, jednomu kompu chyběla klávesnice, druhýmu myš, ale 3. jsme rozchodili. Páju vyděsilo, že se nemohl nalogovat na mail, až v Istambulu jsme zjistili, že tu mají na klávesnici „i“ s i bez tečky… Na netu jsme nenašli nic moc, ale nakonec jsme zakreslili 3 hotely, i když nevypadali moc lacine.

Rize - město čaje

Rize – město čaje

Hostely tu zřejmě nevedou. V prvním na recepci nikdo nebyl, tak jsme šli hledat druhej. tam byl chlapík a nějakej kluk. Ten pantáta nám slíbil nejlevnějíší pokoj za 30 lir, až pak jsme zjistili, že k hotelu nepatří a jen si z nás dělal prdel. Mezitím jsme si plácli s tím klukem, jenže ten po nás chtěl 40/osoba. Tak jsme zahráli divadlo, že nemáme a už jsme se zvedali a šli pryč. Jelikož neuměl ani slovo anglicky, tak začala smlouvačka přes google translator. Vždycky jsme tam napsali něco jako že nemáme a udělali smutný oči. On chvíli odolával, ale pak někam zavolal a plácli jsme si na 30. Na místní poměry zřejmě dobrá cena, moc na výběr tu nebylo. Umyly jsme se a zbytek dne strávili bloumáním po Rize a čajováním/žraním všeho možnýho. Taky jsme zjistili odkud jezdí busy na Istanbul, nejlevnější společnost za 30euro a pojistili jsme si, že abychom dojeli ráno kolem 7, tak musíme vyrážet v 1, pže cesta trvá 18 hodin.

Ráno jsme dali návševu místní pevnosti, nakoupili pár pytlů čaje, dali žvanec a zmizeli na bus. Ten byl hodně luxusní něco na styl študák agency, jen neměli vychytaný přehravače v sedačkách. Jeli tam 3 kanály, na jednom dokonce dávali expandables 1 a 2, což by bylo v pohodě, kdyby se přehrávání nerestartovalo pokaždý, když vypnul motor. Takže nám pořád jeli 3 hodinový smyčky, který končili přibližně na začátku druhých expandables. Do večera jsme kecali, pak se pokoušeli usnout, jenže sedačky byli krátký, tak mě to moc nešlo. 4 vzadu byla volná a tak jsem se tam šel natáhnout, jenže stevard mě vyhodil na moje místo. A tak jsme začali hrát malou noční hru, kdy jsem vždycky počkal, až to obejde a sedne si a pak se šel natáhnout. Sem tam mě vyhodil a tak to šlo až do rána.

4 a 5.7 Istanbul a let

Pohodička v Istambulu

Pohodička v Istanbulu

V Istanbulu jsme byli v 7 ráno, věděli jsme, že se potřebujeme dostat na Sultanahmed. Orientaci jsme zvládli v poho, u metra měli přehlednej plánek. Chvíli jsme jen zápasili s kupováním žetonů do metra, ale automaty jsme za chvíli přemluvili a dostali se hned na nějakou přestupní zastávku kousek od Sultanahmedu a zbytek došli pěšky. Hned jsme koupili mapu, usmlouval jsem to z 8 na 3 liry. Od Arta jsme měli tip na hostely směrem k moři, šli jsme tam, hostel byl na každym rohu, po 2 pokusech smlouvání jsme zjistili, že je v tam v podstatě pevná cena 30 lir za dorm, tak jsme si vybrali hostel s netem zdarma. Na pokoji jsme byli jen s 1 malajzijcem. Shodili jsme bágli prospali se a pak už to jelo – bazárek, čaje, kebab atd. na památky jsme moc neměli, spíš jsme nasávali atmosférku. Nakoukli jsme v podstatě jen do modré mešity. Centrální bazar byl pro turisty a tak jsme z něj rychle vypadli. Dlouho se nám nedařilo sehnat rozumný koření, až pak na jiný tržnici u jednoho rusáka.

Pořádnej kebab

Pořádnej kebab

Do rána nám na pokoji přibili 3 lidi, aniž by nás probudili. Dali jsme snídani a pak vyrazili na loď směr Kadikoy v asijský části. Z lodě byl super výhled, docela zážitek. Pak sockou na letiště, to bylo mrtě daleko a jelo se přes 63 zastávek. Na letišti klasika, v letadle nám dali nažrat, což jsme ani nečekali. Kofte (hovězí karbanátky) byli asi nejlepší jídlo, který jsem v letadle měl. Jen na to chudáci letušky neměli moc času, takže to během letu sotva stačili roznýst. Ve Vídni jsme byli na čas a taky jsme zjistili, že jsme u SA zarezervovali moc pozdní bus a nestihli bychom se dostat do Brna tak, abychom stihli poslední vlak. Naštěstí nás ale s 50kč příplatkem vzal řidič předchozího busu a tak jsme se v cajku dostali domu…

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Gruzie & Turecko 2013 se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
15 + 13 =