Kyrgyzstán & Uzbekistán 2. část – Ala-Arča, Adygene a přesun k Urmaralu

Adygene

Adygene

út 17.7 – so 21.7 Doliny Ala-Arča a Adygene

Tágař nás vyhazuje u brány do národního parku. Zaplatíme 50 somů za vstup a jdeme číhnout, jestli náhodou někdo nejede nahoru. K začátku treku to je ještě cca 10 km po silnici a to se nám jít nechce. Zevlující tágaři ucítili šanci a sesypali se na nás jako vosy. Dávali hodně nadsazený návrhy(600 somů a podobný bláboly), tak jsme je odháněli a už jsme se chystali na procházku. Jeden z nich byl nějak neodbytnej a dost nechápavě se po nás koukal, když jsme ho odmítali, až pak nám došlo, že to není tágař, ale týpek, který jede nahoru pro jiný turisty. Vzal nás zadarmo a dost nám tím pomohl.

Jíťa doslova utopená v přerostlé trávě

Jíťa utopená v přerostlé trávě

Vyhodil nás u hotelu kousek od vstupu do doliny Adigene. Zrovna začal liják a tak jsme se schovali pod střechu a začali přebalovat do hor. Proti těm pařákům v Biškeku tu byla hodně příjemná teplota. Během lijáku se z vršku vracela skupina (asi) Němců, kteří vypadali, že jsou v horách poprvé, všichni zamatlaný od bahna, většina pajdala, a tvářili se dost utrápeně. Příroda jim asi dala na frak. My hodinku počkali a pak se vyrazilo. Počásko ještě nebylo úplně fajn, ale my si řekli „teď nebo nikdy“. Odbočka měla být 1 km pod hotelem. Zpanikařili jsme a zabočili o dost dřív, pže jsme viděli most. Ten byl ale hodně odepsanej, zbylo z něk v podstatě jen zábradlí. Chvíli jsme probírali možnosti, jak bychom po něm přelezli, ale pak jsme se vydali dál, což byla rozhodně lepší volba. Most je hned vedle parkoviště cisteren, kde rovnou z řeky tahají vodu, kterou jsme balenou kupovali ve městě.

Pohled z Adygene na Ala-Arču

Pohled z Adygene na Ala-Arču

Jdeme po zelený do prudkýho svahu. Cesta je hodně vyšlapaná  na několika místech se větví. Na jedný odbočce je značka na špatnou stranu. Jdeme po ní, pokračujeme podél potoka. Zelenou sice nevidíme, ale nebylo kam zabočit, tak pokračujeme, údolí se zavírá  my máme na výběr- buď šplhat po hodně prudkým svahu po spádnici, nebo se vrátit. Ze začátku to vypadá, jako kdyby nahoru vedli stopy, takže lezeme po nich. Je to takový zlábek obrostlí mechem, kterým asi občas valí voda. Je naprd, že se občas uvolní kameny, které lítají na ostatní dolů. Naštěstí nikoho žádný netrefil. Pár míst bylo hodně prudkých, když bylo potřeba se chytit, tak se pod rukou utrhl mech. Asi po 20 minutách se dostáváme do mírnější pasáže, ale stejně je to dost prudký. Navíc přichází bouřka. Našli jsme suchý místo pod stromem s hustou korunou, tak tu přečkáváme déšť. Když jsme se asi za hodinu rozešli, během 5 minut jsme našli správnou cestu – byla to hodně vychozená pohodová stezka, ale vedla z druhý strany. Na začátek na rozchození jsme si tak dali nejvýživnější úsek celýho výletu. Dál se pokračovalo kousek lesem Tian Šanských jedlí a pak už jen po louce s mega velkou trávou. Večer jsme dali ještě brod a pak už jsme byli grogy a šlo se spát.

Cestou na nás zvědavě koukali jaci

Cestou na nás zvědavě koukali jaci

Ráno bylo klasiky krásný počasí, tak jsme nemešklali a vyrazili hore. Byli jsme tak nějak zesláblí ze sračky, která nás ne a ne opustit, takže tempo nebylo nijak přehnaný. Cesta se táhla loukama kolem potoka. Potkali jsme stáda koňů a jaků. Po 3 hodinách jsme přicházeli k první moréně. Z dálky jsme viděli 2 postavy, jak si to valí dolů. U paty morény seděli 2 Kyrgyzové a dávali si pauzu. Hned jsme jim nabídli slívku a dali se s nima do řeči. Byl to Ernest a Chotmar, kteří měli zrovna službu na meteo stanici nahoře v dolině. Hned jsme s nima domluvili, že nás tam nechají přespat. Ernest byl hrozně zvídavý a furt si chtěl povídat, očividně si užíval větší společnosti. Jazyková bariéra nebyla nijak strašná, zjistili jsme, že když se obě strany snažej, tak to jde.

Moréna v Adygene

Moréna v Adygene

Po pauze kluci hodili do báglíku 30kg plynovou bombu, kterou tam měli schovanou za kamenem a šlo se. Teda my funěli a ploužili se za nima. Oni si tam v riflích a polobotkách skákali po šutrech, jako by se nechumelilo. Vždycky na nás po chvilkách čekali, ale my se hrozně táhli, pže už nás začínala dohánět nadmořská výška. Bylo znát, že jsme už dost vysoko, vůbec jsem nemohl popadnout dech. Za hodinu jsme došli k další moréně, odtud už nebyla cesta, ale skákalo se po šutrech. Tady už se kluci defenitivně odtrhli s tím, že se sejdeme na stanici (oni museli jít zaznamenat měření).

Ernestova kratochvíle

Ernestova kratochvíle

To byla dobrá volba, pže nám to trvalo ještě dost dlouho. Po 1 a 1/2 hodině jsme dorazili ke stanici. Ernest nás hned uvedl a ukázal nám, že máme spát v místnosti v patře, kde mají počítač. Místa bylo akorát na 4 lidi. Jen byla sranda vytáhnout naše mega bágly nahoru po uzoučkým schodišti. Když jsme se ubytovali, vzal nás Ernest na kopec za stanicí a ukazoval nám, kde mají observační stanoviska atd. Začalo pršet, takže jsme to moc neprotahovali. Zpátky nás vzal přes ledovec a ukazoval nám, jak si krátí čas sjížděním ledovce po zádech (na vršku bylo dost sněhu, tak to šlo), taky jsme si to vyzkoušeli a nebylo to špatný. Pak už jsme zakufrovali ve stanici. Kecalo se hlavně s Ernestem, hrála se dáma, šachy. Večer nám uvařili hovězí s rejží. Jediný co kazilo pohodu (ale zato dost výrazně) byl plyn, který jim utíkal z bomby. Když jsme to říkali, tak oni, že nic necítí – už v tom asi byli hodně dlouho.

Meteo stanice

Meteo stanice

Jedna společná z odpolední procházky

Jedna společná z odpolední procházky

Ráno jsme měli naplánovanej výlet na Pik Elektra, hned nad stanicí. Já jsme se přes noc stačil přiotrávit plynem a bylo mě dost na blití. Nicméně se vyrazilo, nahoru jsme šli cca 2 hodiny. Před vrškem jsem to ale zabalil, pže mě bylo na blití a ještě asi začínala výšková nemoc, pže mě bolela hlava a začínala se i motat. Marci mě doprovodila zpátky, Jítrsovi pokračovali dál, ale stejně tam nebyli dlouho, pže se zkazilo počasí a začalo sněžit. Každopádně to je zatím Marci výškový rekord – stanice byla ve 4000, tohle mohlo být tak mezi 4200 a 4300. Já zbytek dne proležel, nahoře, bylo mně dost zle, ostatní byli dole. Vařili večeři jako revanš za včerejšek.

Suťové pole před meteostanicí

Suťové pole před meteostanicí

Ráno jsme mizeli pryč, už v 9 jsme vyráželi. Dopoledne bylo klasicky azuro, tak jsme mazali dolů než se to zkazí. Cesta ubíhala rychle, s ubývající výškou jsme si užívali přibývajícího kyslíku. Vraceli jsme se po stejný pěšině, jen jsme použili most, abychom nemuseli brodit a dole jsme vynechali naší zběsilou zkratku. Cestou hájem jsem si ještě prohlídli hřbitov horolezců a pak už jsme pokračovali do Ala-Arči. Cestou se zase zkazilo počasí a začalo lejt – podle počasí by tu šly řídit hodinky. Mezi jedlema asi 1 km od hotelu jsme postavili stan a čekali až to přejde. Večer se vyčasilo a tak jsme dali v řece koupačku. No, byla to pořádná ledovka. Na bojový poradě jsme se rozhodly, že z časových důvodů vynecháme další dolinu a přesuneme se na trek do Leninopolu.

So 21.7 Ala-Arča → údolí řeky Urmaral

Vstávali jsme sice docela brzo, ale nakonec jsme docela zakufrovali, pže jsme čekali až na nás trochu posvítí slunko, abychom usušili provlhlý věci. Po 9 jsme konečně vyrazili na silnici, napustili vodu a hodili jsme vočko, jestli nás někdo nevezme k Bráně do Ala Arči. U hotelu nikdo nebyl a na parkovišti byl jen navoněnej řidič, kterej tam čekal na skupinku rusáků, kteří vyšli 5 kroků od auta udělali, asi 1500 fotek s horama za zádama, snědli pár košů jídla a mazali zpátky. Jen se nám vysmál, když jsme ho zkusili ukecávat na 500 somů do Biškeku. Tak jsme vyrazili pěšky. Měli jsme kliku asi po 5 minutách nám zastavil řidič maršrutky, který se vracel prázdný do Biškeku. Týpek byl dobrej, chtěl po každým kilo a tak jsme to vzali. Za bránou ho ještě stopnul jeden francouz, který neuměl ani slovo rusky a snažil se smlouvat se slovníkem, což bylo vtipný. Pak byl hodně překvapenej, když na něj Marci spustila po froncouzku.

Náš tágař

Náš tágař

Před polednem jsme byli v Biškeku na křižovatce u naší Šaurmárny. Skočili jsme dokoupit zásoby, naházet pohledy na poštu a pak už narvanou maršrutkou na Oš bazar, odkud by měl bít kousek avtovokzal. To se potvrdilo, šli jsme na něj ¼ hodky a trefili jsme ho na první pokus. Ještě, že to nebylo dál, už se na nás zase začalo podepisouvat vedro. Na autobusáku jsme se celkem rychle rozkoukali a našli stojanku směr Talas. Tágaři si nás pružně rozebrali. Nejlíp by vycházela maršrutka, ale to bychom museli čekat než se naplní. Tak jsme radši vzali postarší fáro, ukecali jsme to na 650 somů do Leninopolu (maršrutka byla za 550 do Talasu). Vevnitř byla kára prostorná, ale kufr rozhodně nebyl navrženej na 4 velký krosny. Po chvíli hrubý práce ho tágař přemluvil, aby pojal aspoň 3 bágly. Můj, největší, jsem si vzal dopředu na klín. Jelo se cca 6 hodin, na konci už jsem byl z báglu dobře prkennej.

Cesta k sedlu

Cesta k sedlu

Řidič byl zase hroznej pilot švihal si to pořád 120, v horách v serpentinach 80. Od půlky cesty se pořád honil s kolegou. Za cestu dostal 2 pokuty (bez lístku je místní taxa 100 somů – takže se mu to pořád vyplatilo). Ze začátku byl ukecanej. Já se na něj snažil mluvit slovensky, ale nijak valná domluva to nebyla, tak jsme to po chvíli vzdali. Nuda ale rozhodně nebyla, stačilo sledovat jeho šoférský dovednosti. Nelíbilo se mu, když si někdo dal ruku z okna. Vzápětí jsme pochopili proč. V horách stříhal zatáčky tak, že měl zrcátko pár čísel od svodidel, takže ruka vystrčená z okna by mohla dopadnout špatně. Po 2 a ½ hodinách jsme dorazili do sedla ve výšce 3600. tam nám zastavil, všechno jsme si vyfotili a pokochali se. Silnici a tunel postavili v 70. letech, předtím tu vedla ještě brutálnější klikatice vrchem přes sedlo. V tunelu nám říkal, že tu je špatná ventilace a že když by mu chcípnul motor, tak máme 5 minut na to, abychom se dostali ven a neudusili se. Ze sedla jedeme dlooouho dolů na jakousi náhorní plošinu. Všude samí pastevci, koně a prodavači kumysu.

Momentka z cesty - vzdušný baráček

Momentka z cesty – vzdušný baráček

Řidič zastavil na jídlo, my jsme do žrádelny nechtěli, pže jsme měli vlastní zásoby. Vedle hned za autem byl krámek, tak jsme s Marci zašli koupit džus. Jenže to mělo háček. Prodavačka byla pryč a v krámku byly 2 holčičky kolem 4 let. Podali mě džus a já se z nich snažil dostat, kolik stojí. Jenže holčičky neuměli ani rusky ani česky, slovensky, anglicky atd., takže jsme se nedomluvili. Nasypal jsem si peníze do dlaně a ukázal jí, ať si vezme, kolik potřebuje. Holčička brala a brala a pořád ukazovala, že je to málo. Za chvíli nám došla trpělivost, džus jsme vrátili a peníze si vzali zpátky. Pak se jelo ještě pořádnej flák, v Talasu si řidič něco zařídil u známých a pak jsme pokračovali do Leninopolu, kde podle průvodcce začínal náš trek. Když se nás ptal, kde chceme vysadit, tak jsme horko těžko sesmolili, že co nejblíž dolině Urmaral. To se hned začal chytat za hlavu, jak jsme hloupí, že jsme teď na druhý straně řeky a že to bude hrozná zajížďka a kdesi cosi. Nakonec z nás vytál ještě 200 somů za to, že nás vezme do doliny. Cestou vykládal, jakou nám prokazuje službu, jak je na nás hodnej a že tam kde jsme chtěli vystoupit, tak jsou hrozně zlí lidi, samí feťáci a že by nás tam do rána okradli. Každopádně nás zavezl jen kousek po prašný cestě a ještě na druhý straně řeky. Vyházeli jsme bágli, rozkoukali se, trochu přebalili a vyrazili po cestě směrem k horám. Šli jsme tak 3 hodiny, během toho na nás u jednoho baráku vyběhli čoklové a zahnal je místní pantáta. Došli jsme až k místu, kde se cesta ztrácela v řece. Řeka byla dost mohutná, na brodění to v žádným případě nebylo. Už se stmívalo, tak jsme rozdělali stany  šli chrápat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Kyrgyzstán & Uzbekistán 2012 se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
12 + 22 =