Kyrgyzstán & Uzbekistán 3. část – přechod Talasu

IMG_8180ne 22.7 – so 28.7  Z Urmaralu na Sary Čelek

Ráno se kousek vracíme a nadcházíme cestu po stráni. Přelézáme pár mini kaňonů vymletých od vody a pak scházíme k řece, kde je vodní elektrárna. Naštěstí se dá po lávce přelézt na druhou stranu, jinak bychom se museli vracet úplně a celý údolí projít z druhý strany řeky, což by byla tak den ztráta.

Naše záchrana - elektrárna s lávkou
Záchrana – elektrárna s lávkou

Po necelý hodince přicházíme k barákům. U prvního z nich si hrajou děti, tak jim hned dáváme bonbóny. Když nás uvidí máma, tak nám hned nese kumys a ajrán (něco jako kefír) a zve nás domů na čaj. Pozvání přijímáme, dostaneme super hostinu. Lepjošky, salát, med, kumys, smetanu. Z Kumysu jsme měli strach, že nám nesedne, ale překvapivě nás spíš srovnal. Po hostině děláme společný foto , dávají nám adresu, kam to poslat.

Před vstupem do národního parku
Naši hostitelé

Táta nám nabídl, že nás hodí dál do doliny. To se nám hodně zamlouvá, pže je to ještě pořádnej flák. Bágly házíme na korbu a sami nasedáme do pěkný Fordky. Jede s náma i syn, který si bere prut na ryby.Hned za barákem nám  u strážní budky vybrali pasy a zaregistrovali vstup do národního parku. Veze nás docela flák. Když vystupujeme, tak mu dáváme peníze, ale docela nás zaskočil, když chtěl mnohem víc. Něco přihazujeme, ale pořád jsme zůstali tak na půlce. No, chtěl nás dost natáhnout.

Místo do sedla vycházíme jen na boční žebro :-)
Místo do sedla vycházíme jen na boční žebro 🙂

Pak už valíme po svých. Cesta vede údolím podél řeky. Je hrozný vedro. Sem tam kolem nás projede auto plný piknikářu, kteří se stahují do hájů kolem řeky. Ve 2 hodiny dáváme oběd a odbočujeme do další doliny. Tady to začíná stoupat, jdeme po pěšince. Místo aut kolem nás sem tam projede pastevec na koni. Trochu sprchne. Vidíme krávu spadlou ze svahu. Po hodince nemůžeme najít cestu, ta vede docela nahoře nad řekou. Už se blíží večer a my jsme úplně hotoví. Stavíme stany nad teréním stupněm. Marci se dělá blbě od žaludku. Večer ještě proběhne rychlá koupačka v řece a pak už jdeme úplně hotoví na kutě.

Čijim - Taš
Čijim – Taš

Ráno je Marci úplně grogy. Jítrsovi jdou napřed a my čekáme do 10, než se Marci trochu zvedne. Do oběda jsme došli k jezerům pod sedlem Čijim-Taš. Tady se poprvé ukazuje, že mapa 1:200 000 není ideální. Nepoznali jsme z ní v jakým místě sedlo přejít. Tak pokračujeme po lehce vyšlapaný stezce. Vyšvihneme se na suťový pole a pak po louce nahoru. Tam už cestička žádná není. Už zespodu vidím Peetrse, jak nahoře nepřítomně čumí před sebe – nejsme totiž v sedle, ale jen na vršku bočního žebra. Musíme se tedy vrátit zpátky k jezírkům. Než sejdeme, tak se samozřejmě zatáhlo a přišla bouřka. Jen tak tak stačíme postavit stany. Nad náma se pase stádo koňů a krav, obě stáda večer sestoupily a začaly se dost na těsno blížit ke stanům. Po chvíli je to omrzelo a pokračovali dolů. My uvařili a šli spát, zítra nás čeká nejtěžší část treku – Sedlo Čijim Taš, 3600m.

Sušení po nočních bouřkách
Sušení po nočních bouřkách
Výstup do sedla Čijim - Taš
Stoupání do sedla Čijim – Taš
Výstup je za náma
Výstup je za náma

Po probuzení čekáme na sluníčko, abychom usušili namoklý stany. Pak vyrážíme. Marci je pořád na blití, takže to, chudák, celý protrpěla. Sedlo není tak prudký, jak vypadalo z protějšiho kopce, celý je to choďák. Fyzicky to ale náročný je ,a tak Marci zažívá svoje peklo. Po zhruba 3 hodkách jsme konečně nahoře. Výhled parádní. Hory, kam se podíváš. Uděláme nějaký ty vrcholovky a pokračujeme dalej. Sestup po štěrku je dost nekonečný. V nižších pasážích je spadlá lavina přes potok, čehož využíváme a jdeme po ní, je to mnohem komfortnější cesta než úbočím.

Pohoštění v jurtě
Pohoštění v jurtě

Dole vcházíme do doliny Kara-Kuldža. Je to taková oáza klidu. Dolina je mírná a cítíme se v ní hrozně dobře. Je tu pár jurt a všude stáda koňů a ovcí. U jedný jurty nás zatáhli dovnitř na čaj. Je tam hrozně příjemný 32 letý táta, 26 letá máma a 5 harantů, přičemž nejstaršímu typujeme tak 12. zase nás královsky pohostí, máme lepjošky marmeládu, smetanu a ještě přihodili bombóny (my si je nebereme, ale u dětí mají ohromný ohlas). Během rozhovoru nám chlap říká, jestli nespěcháme, tak zabíje berana a udělá hostinu. Zní to sice lákavě, ale s našima žaludkama na vodě radši odmítáme. Jdeme ještě hodinku dolinou, přičemž potkáváme hrozně ukecanýho pastevce, který podle všeho už dlouho neviděl ženskou…když se mu vymaníme, tak ujdeme kousek a jdeme spát.

Pohoda v Kara - Kuldže
Pohoda v Kara – Kuldže
Kara - Su
Kara – Su

Ráno pokračujeme mírným stoupáním do sedla Kara-Su z něj sestupujeme západní Kara-Kuldžou. Procházíme kolem několika jurt, u jedný za náma vyběhne pastevecký hovado pes, ale naštěstí si to včas rozmyslí a zůstane štěkat v bezpečný vzdálenosti. Pak přeskakujeme docela prudký potok. Ještě níž cesta odbočuje vlevo, my však jdeme podle mapy vpravo, kudy má vést zkratka. Nejdřív je potřeba přebrodit potok a pak pokračujeme po obstojně prošlapané stezce nad kaňonem potoka skrz jedlový háj. Když se dostaneme k ostrohu, odkud je výhled, tak pořádně nevidíme, kam cesta pokračuje. Takže zkratka nečekaně nefunguje:-).

Téma dne - přeskakování bočních přítoků
Téma dne – přeskakování bočních přítoků

Scházíme k bočnímu přítoku řeky, brodíme. Dál je to vyšlapaný už jen od ovcí, dojdeme k suťovisku a řešíme co dál. S Peetrsem jsme se byli mrknout, jestli by to nešlo projít kolem potoka, ale tam jsou skály a žádná pěšina. Tak jsme vymysleli, že to vezmeme nahoru a přelezeme hřeben do sousední doliny (kdybychom to brali úbočím, tak bychom museli přelízt 4 žebra). Po chvíli přicházíme k místu, kde byla dřív jurta, ještě je to tu řádně vydupaný od dobytka. Pak už valíme nahoru. Výstup je to řádnej. Když se o něco výš rozhlížíme, tak zjišťujeme, že přelízt hřeben je blbost, už tady to je dost prudký a je to čím dál horší. Zkoušíme tedy jít po vrstevnici s tím, že třebas za „rohem“ uvidíme nějakou pěšinu. To se nekonalo. Zbyla jediná možnost, sejít k řece. Nejmírnější varianta je slízt korytem od vody. Všude kolem je ale tak 2 metry vysoká tráva. Takže se nevidíme a ještě to po ní klouže jako prase. Cestu razí Peetrs. Každou chvíli někdo sjede po zadku nebo se skulí do trávy. Takhle se pachtíme dobrou hodinku. Je to dost namáhavý, pže si není kde odpočnout. Když si člověk sedne, tak to s ním pomalu ujíždí dolů. Pak konečně přicházíme k řece.

Lavina nám posloužila jako most
Lavina nám posloužila jako most

Cesta tu pořád není, tráva však jo a ještě vyšší. Jdu dopředu a postupně prošlapávám trávu. Občas při tom zahučím do nějakýho dolíku nebo do potůčku. Břeh je čím dál víc strmý a zarostlý vším možným. Na brodění to není, řeka je moc prudká. Takže když vidíme zbytky laviny spadlé na potok, přelejzáme na druhou stranu. Za náma se žene porádná bouřka, tak zvyšujeme tempo a hledáme místo na stany. To zabírá ještě tak půl hodky. Bouřka jde naštěstí pomalu. Našli jsme rovný místo v zákrutě řeky hned naproti dolině, kam budeme pokračovat. Sotva jsme postavili stan, hned začalo lejt. Klaplo to akorát. Marci pořád nemá v pohodě žaludek. Celý den jedla jen sušenej ovčí jogurt, který ji nevadil. Večer se snažila experimentovat s vařením. Rozpouštěla kuličky jogurtu do těstovin. Mě z toho natahovalo, ale jí to docela chutnalo- je vidět, že není v pořádku:-)

Stoupání šlo nejlépe po zbytcích sněhu
Stoupání šlo nejlépe po zbytcích sněhu

Další etapa začíná hledáním brodu. Vedle stanů je řeka moc prudká. Vydáváme se zpátky s tím, že jestli nenajdeme nic lepšího, tak budeme muset dojít zpátky k lavině. Za 10 minut jsme objevili brod vyšlapaný od koňů, tady to půjde. Voda byla ledová, měli jsme ji po kolena, Marci po pás. Pak už míříme nahoru. Stoupání je vytrvalý a relativně prudký. Čím jsme výš, tím častěji jdeme po zbytcích lavin. Potkáváme baču a dáváme mu slívku. Na domluvu to moc není, tak pokračujeme. Po chvíli naším směrem od jurty vyběhli 3 psi. Stahujeme se a chceme je obejít. Peetrs nechce přijít o vyšlápnutý metry a tak to bere vrchem, ostatní slejzáme dolů k potoku a bereme to úbočím po druhý straně. Během obcházecího manévru se spustil slejvák jako blázen. Nezbývá nic jinýho, než nasadit ponča, zasednout bágly a počkat, až to přejde. Psi jsou pořád namířený k Peetrsovi a celou dobu ho vyštěkávají místo toho, aby se šli schovat. Takhle sedíme necelou hodinu, pak ta čína odchází. Protější hřeben je celej zasněženej. Pokračujeme dál, za jurtou se scházíme.

Malý fotograf
Malý fotograf

Jdeme kolem další jurty. Od ní vyběhne paní s tím, jestli si nás může vyfotit. My že v poho, tak si bere mobil a už to tam mydlí. Jenže má vymlácenou baterku. Tak zkouší druhou, třetí…po cca 10 baterce to vzdává s tím, že žádný foto nebude. Lidi u jurty jsou divný a tak radši pokračujeme. Vysvitlo slunko a tak dáváme pauzu a sušíme oblečení. Během toho si to k nám hrne chlapeček z jurty na oslu. Přijede, udělá fotku na mobil, chvíli si nás prohlíží a pak jede zpátky. My pokračujeme směr sedlo. Mapa opět selhává, není dost podrobná, sedlo odhadujeme podle citu. Vylezeme nahoru a dáme oběd. Místo jsme samozřejmě netrefili dobře a tak pokračujeme asi hodinku úbočím na druhý hřeben, kde je cesta. Je to docela vopruz, svah je dostr strmej a dost z toho bolej kotníky. Na vedlejším hřebeni je parádní pěšina, po tý už to odsejpá. Za náma se už zase valej bouřkový mraky a tak spěcháme dolů co to dá. Když už je déšť na spadnutí, tak zrovna míjíme jurtu.

Noclehárna, za kterou jsme byli hodně rádi
Noclehárna, za kterou jsme byli hodně rádi

Paní na nás hned mává, ať se jdemedovnitř schovat. To nám bodlo, zalézáme dovnitř. Ona jde hnedka vařit čaj a připravuje pohoštění. Čaj je výbornej, jen je škoda, že do něj automaticky nahusto cpe cukrkandl, kterým přebíjí chuť čaje. Paní ani její děti (kluk cca 10 let, holka cca 6 let) neumí rusky, tak to na domluvu moc není. Zkoušíme ruce, nohy, kreslíme na papír. Dozvěděli jsme se, že jsou chlapi jeli na bazár prodávat věci. Paní nám říkala, že máme přespat, že tu poblíž není žádný jiný místo, kde by to šlo. To nám přijde vhod, takže to přijímáme.

Přestože jsme si nerozuměli, komunikace byla příjemná
Přestože jsme si nerozuměli, komunikace byla příjemná

Po hodince krkolomný konverzace jde paní s dětma poklidit dobytek. Mají, ohromný stádo ovcí, který nahání holčička! Nabízíme se, že můžeme pomoct, ale paní ukazuje, že to zmáknou sami. Tak tam stojíme a pozorujeme, jaký dělají šachy se stádama ovcí. Kluk s psem nadhání obloukem pár kusů z jednoho stáda do druhýho, aniž by vyplašili první atd. Pak uvazují ke kůlu jednu kozu, zbytek stáda u ní zůstává. Paní do toho ještě vaří plov – opravdu si na nudu nemůžou stěžovat. Stmívá a všichni jdeme dovnitř. Paní servíruje plov. Chtěla nás poctít a tak ho pooořádně vomastila a ještě d něho nakrájela kusy beraního sádla. Je to výborný a zároveň je to ho kotel. Dobrou půlku necháváme, tak ji schovává pro chlapy. Pak už zaleháme na dřevěnou podlážku. Venku leje. V největším slejváku, zhruba kolem půlnoci začal štěkat pes a venku je pořádnej kravál. Chlapi se vrátili dřív. Tak jsme se šoupli, ale stejně byla noc dost naťesno. Já ležel vedle pantáty, ramenama jsem se tam nevešel, takže to bylo celou noc nabok. Celou noc jsme se tak nějak okopávali a odstrkovali se, já si ještě ze spaní dával pozor, abych nezkopnul kůl, na kterým byla podepřená jurta – asi nepočítali s nikým tak velkým 🙂

Bezdomáči za deště
Bezdomáči za deště

Když vstaneme, tak už jsou naši hostitelé plně zamněstnáni. Nechceme je zdržovat, tak se jen letmo rozloučíme, darujeme jim za nocleh šátek a jdeme dál. Stezka je od včerejších slejváků krasně rozbahněná, takže tak nějak kloužeme dolů. Míjíme sousedovic jurtu a pak pokračujeme podél potoka dolů. Níž už je docela dost jurt, začínají i chatrče. Údolí má zvláštní atmosféru, lidi jsou tu divný. Na konci doliny přecházíme po lávce potok a dáváme se další dolinou doleva. Tady už je baráčků mnohem víc, chvílema to vypadá jako roztroušená vesnice. Sem tam se kolem nás prožene někdo na koni. Celá cesta je ve znamení přeskakování bočních ramen řeky. Kolem poledne přicházíme k jezeru Kara-suu. Už 1km před jezerem začíná záplavová oblast, která je zarostlá travou a porostlá zvláštně podehnilejma stromama. Protože je to mrtě podmáčený, tak to radši obcházíme. Kolem jezera už vede cesta pro auta. Proti nám na oslu projíždí namalovaná, navoněná holka v džínách. Na konci jezera nás zase dostihl déšť, rozbalujeme ponča a dáváme pod stromem oběd. Po hodce to přejde a tak pokračujeme.

Pohled ze sedla Kjotormo
Pohled ze sedla Kjotormo

Mapa opět selhává a tak se řídíme slovním popisem. Cesta má odbočovat za jezerem doprava, na první pokus odbočku přecházíme, pak se vracíme a na druhý už to klaplo. Vysvitlo slunko a je pěknej pařák. Nejdřiv jdeme po jedný cestičce, ta se ale několikrát rozděluje a nakonec už zase končime jen u pěšinky vyšlapané dobytkem. Těsně pod vrškem potkáváme pastevce na koni s vojenskýma holínkama. Ptá se kam jdeme a my že na sedlo Kjotormo. „To jdete špatně“ říká a už nás doprovází nahorů. Tentokrát jsme to netrfili jen o kousek a navíc se dá do sedla přejít po hřebeni, takže se nic neděje. Na druhý straně je úplně jiný svět. Všechno je sušší, krajina má úplně jiný charakter. Vidíme jezero Sary Čelek. Nad námi krouží párek orlů. Valíme dolů po vyšlapaný cestě. Dochází nám voda, ale po žádným prameni ani stopa. Po hodince vidíme, že je skála nad náma vlhká. Nedá se nic dělat, vydáváme se s Peetrsem nabrat vodu. Pramínek byl až nahoře u skály a hned se vsakoval do země. Scházíme dolů, tam už začíná hustá tráva. Nad náma se opět honí mraky, tak v dolíku na trávě rozděláváme stany. Dnešní příděl vody byl rekordní, bouřka se během noci několikrát opakovala a vždycky lilo vydatně.