so 28.7 – ne 29.7 Ze Sary Čeleku do Oše
Dopoledne nás čeká pohodový sestup k jezeru Sary Čelek. Jdeme hustou trávou, která je často vyšší než my. Některý mrkvice mají skoro 4 metry! Sem tam se po trávě svezem e po zadku. V 10 už jsme na silnici u Čeleku.
K samotnýmu jezeru se nám ani moc nechce, pže jsme už z dálky viděli, že je to záležitost pro vyšší společnost (samá jachta, pikniky atd.). Takže neleníme a vydáváme se po silnici směr nejbližší vesnice Arkit. Má to být ještě pořádná štreka. Trošku jsme si omyly boty a transformovali se na stopování. V protisměru u nás zastavilo auto plný úplně nalitejch Kyrgyzů, kteří se do nás snažili nacpat vodku. Po chvíli odmítání to vzdali a pokračovali. Pak nám zastavil předpotopní žigul a v něm 3 chlapi. Říkali, že se tam 2 vejdeme, tak jsme s Marci šli. Bágli na klín, sotva jsme se vešli. Pak ještě hodili Peetrsův bágl do kufru, to jsme ani nevěděli, pže jsme měli spoustu práce jen s tím, abychom se nasoukali dovnitř. Chlapi byli v pohodě, samej vtípek. Jeli jsme pěknou dálku, bylo to tak 3x dál, než jsme si mysleli. To bychom šli pěšky celý den. Vyhodili nás hned za bránou, u který se vybíralo mýtný k jezeru.
A tady to začalo. Když nám vyndávali bágli, sesypala se kolem nás snad celá vesnice. Děti žebrali a kolem byl hroznej zmatek. Taky nás překvapilo, že týpci vytáhli 3 bágli místo 2. Tím padla možnost rychle se vypařit od mýtnice. Během skrumáže si mě odchytnul výběrčí a už se mě chystal táhnout do kanclu. Jen jsem mu naznačil, že tam hned jsem a počkal jsem s Marci, než se všechno uklidní. Za chvíli dav odešel a tak jsem šel na mýtnici. Tam mě týpek začal poučovat, že jsme navštívili nejhezčí kout světa a kdesi cosi a pak mě ukázal ceník a že máme zaplatit nejdražší položku, což bylo 400 somů na osobu. Bylo to kyrgyzsky, takže jsem tomu nerozuměl, jen mě bylo jasný, že nás chtějí vojebat. Tak mu říkám, že to je blbost, že jen vycházíme z parku, že jsme teda měli platit na druhý straně a že mě ukazuje cenu za auta. Chvíli jsme se takhle dohadovali a on pak kouknul na kolegu a ten vytáhnul pendrek a ujal se mě. Chytnul mě za flígr a táhnul dozadu do nějaký omlácený místnosti. To už jsem vyměknul a zaplatil.
Pak jsme čekali na Jítrsovi. Ty přijeli ve vanu s lidma z Biškeku. Zrovna u brány jim ale kleklo auto. Když vylezli, taky si je týpek odchytnul a museli cálovat. Chlápek ve vanu nám slíbil, že nás sveze, ale nejdřív musel dát do kupy auto. Toho využil kumpán výběrčího a šel nám nabídnout tágo za brutálně přemrštěnou cenu. Když jsme ho vyhnali, tak vzal auto a objel celou vesnici a každýmu říkal, ať nás neberou, že pojedeme s ním. Týpek u vanu se vztekal, pže mu ty hovada od brány nepomohli jen kvůli tomu, že je z Biškeku. Po půl hodině opravování už byl dost zoufalej, tak jsme mu nabídli, že ho zkusíme roztlačit. A ejhle – povedlo se. Tak jsme se napresovali dovnitř a razilo se. Seděl tam on, jeho dcera, 2 děti a chůva + teď my 4 s bagáží, takže bylo narváno. Měl díru v chladiči, vžýdycky po pár kilákách jsme museli zastavit, pže se začalo kouřit z motoru a dolít tam vodu z potoka. Jel krokem, aby moc nedráždil motor, ale bylo to dost marný, stejně se každou chvíli zastavovalo a dolejvala se voda. Chtěl to dotáhnout až do nejbližšího servisu v Taš-Komuru.
Po 30 km jsme najeli z prašný cesty na asfaltku a jednu chvíli to vypadalo, že je vyhráno. Jenže pak přišel prudký kopec a auto se uvařilo nadobro. Proběhlo pár marnejch pokusů to rozjet do kopce, ale tím se to jen zhoršovalo. Tak zkoušel stopovat auta, aby ho odtáhli. Všechno marný, když viděli projíždějící řidiči biškeckou značku, tak si odplivli a jeli dál. Jeden nám zastavil, že nás odtáhne, jenže neměl lano a my taky ne. Tak se aspoň týpek nechal hodit do nejbližší vesnice, že lano sežene. My mezitím kecali s jeho dcerou, která uměla výborně anglicky, pže dělala v Dubaji u Emirates na dispečingu. Táta se vrátil po 2 hodkách, lano nesehnal, ale dali mu číslo na servis v Taš-Kamuru a on si zařídil odtah.
Za hodku u nás byla multikára ne o moc větší než my. Tak jsme si říkali, že to ještě bude s odtahem v těch kopcích veselý. A bylo. Místo tažnýho lana vytáhli kus řetězu. Při prvním rozjíždění ho samozřejmě urval. Ani druhý a třetí pokus nedopadly, ale napočtvrtý už se rozjížděl tak citlivě, že se nic neutrhlo. Mašírovali jsme si to rychlostí 30km/h k servisu. My jsme dostali pokyn nevylejzat z auta, pže jim nakecali, že jsme Rusáci, jinak by nám třeba nepomohli. A kdyby na nás kdokoliv promluvil, tak by se okamžitě provalilo, že Rusáci rozhodně nejsme. Do kopce nás táhnul, ale jelikož byl řetěz uvázanej dost nakrátko tak to z kopce kucí odvázali, abychom to do nich nenaprali. Takhle se nandávalo a sdělávalo tak 5x. Dokud jsme jeli přes mírnější kopce, tak to docela šlo, jenže pak přišli větší. Multikára s náma měla co dělat. V jednom kopci uvařil i multikáru, a už to nevypadalo moc růžově. Tatík to zvládal překvapivě v klidu, chtěl dávat napít minerálky Jalal-Abad s tím, že mu to dodá sílu. Tak se nám setmělo, a my pořád vězeli kdesi v prdeli. Pak to rozjel a na jeden zátah jsme to dovalili až do cíle. K servisu na křižovatce hlavních silnic jsme dorazili kolem půlnoci.
Hned jsme se dali se servisákama do řeči. Týpci byli v pohodě, většina z nich byla v Čechách na vojně, vyjmenovali nám všechny český vojenský prostory a pak nám nabídli, že můžeme přespat za servisem. Na to jsme slyšeli, pže už jsme byli nervózní z toho, že budeme hledat místo na spaní vedle hlavní silnice. Ještě jsme vyzvěděli, že bus by měl jet z křižovatky v 5 hodin a pak jsme se rozloučili a šli spát. Stany jsme píchli na štěrk hned za servis. I o půlnoci bylo šílený vedro. Noc to byla dost psychózní, pže: a) byl docela kravál ze silnice, b) zhruba každou půlhodinu kolem stanů chodili nějaký důchodci od sousedů na záchod nebo pro vodu, přičemž jim bylo jedno, že tam máme stany a sem tam si o stan zakopli.
Neprobudil nás budík, ale děda, který si metr od našeho stanu se svítáním čistil zuby. Na nic jsme nečekali, zbalili jsme si fidlátka a šli na bus. Zakempili jsme u zastávky, jenže tam se nic nedělo. Ranní autobus se nekonal, tak jsme stopovali. Viděl nás týpek, který spal v autě na druhý straně silnice. Jel do Oše, tak si nás vzal jako spolucestující. Řekl si rozumnou cenu, tak jsme se k němu nalifrovali. Postarší mercedes podával prvotřídní výkon. Řidič ho, podle místních zvyků, moc nešetřil. Jinak to byl učitel zeměpisu a docela jsme si rozuměli. Během cesty si doplnil olej a pak udělal údržbu na nějaký rampě vedle obchodu. Do Oše jsme přijeli už kolem 10. Chtěli jsme zavést ke gastnici, pže jsme si mysleli, že to mimo hotelu znamená i ubytovnu. Vyhodil nás u nějakýho monstra, který bylo drahý a moc se nám v něm bydlet nechtělo.
Z cestopisů jsme měli typ na Oš guesthouse. Jítrsovi ho objevili během první obchůzky. Tak jsme si zbalili věci a šli tam. „Kancl“ měli ve vrchním patru v normálním paneláku. Ujali se nás 2 zpomalený a asi i zhulený týpci. Všechno jim bylo jedno a domluvili jsme se s nima na ubytko v jiným paneláku. Ještě jsme si dohodly, že si tu necháme půlku věcí. NA úschovu měli kumbálek a platila se za to rozumná taxa. Rozhodně to byla dobrá volba- tahat se s našima mackama po městech v Uzbeku by byla sebevražda. Domluvili jsme 2 noci, abychom se dali do kupy, vyměnili prachy atd. Týpci nám nabídli tágo do Taškentu za 30 USD. Vzhledem k tomu, že nás čekal přechod hranic, je to 600 km a spojení po Fergánský dolině není nic moc, tak jsme to vzali. Pak nás týpek odvedl do jinýho paneláku, kde se nás ujala paní domácí. Ubytko bylo naprosto v poho. Hned jsme se vykoupali (to už bylo nezbytný) a vytuhli jsme. Minulou noc jsme chrápali jen pár hodin, tak bylo potřeba všechno dohnat. Pak jsme sehnali melouna a večer jsme vyrazili na jídlo. Našli jsme luxusní žrádelnu plnou místních, dali jsme si šašlík a lagmaně a to byl koncert. Asi nejlepší žrádelna, na kterou jsme narazili! Večer jsme koupili pivo značky „Naše pivo“ a to byla naopak velká prohra
Druhý den nás čeká velký úkol – směnit peníze. Ráno jsme vyrazili na tržnici. Ta ošská byla hodně dobrá. Během procházky jsme obhlídli cca 10 směnáren a našli nejlepší kurz. Museli jsme se vyptávat, pže oficiální a neoficiální kurz se liší cca o 1/3. Když jsme se kohokoliv zeptali, tak vytáhl kalkulačku, chvíli s ní kouzlil a pak z prstu vycucal směnný kurz. Dalo se i lehce smlouvat. Nejlépe dopadla jedna z 5 směnáren v řadě vedle bazáru. Za dolar nám dali 2800 sumů. Chtěli jsme směnit celkem 400 dolarů, týpek říkal, že tolik sumů nemá, ale, že to není problém. Kejvnul na bábu, která seděla o boudu vedle, ta jen řekla, že “vsjo charašo”, obešla ostatní boudy a přitáhla pakl peněz. Všechno bylo dost chaotický, motala se tam spousta lidí. Dali jsme jim našich 400 a rázem se z nás stali milionáři. Největší bankovku mají 1000 UZS, takže to byly pěkný pakly. Týpek je namátkou projížděl na počítačce, ale nevzal všechny a samozřejmě jsme pak zjistili, že nás asi o 20 000 UZS natáhnul. Jenže v tom frmolu to ohlídat nešlo. Naplnili jsme penězma Jítinu brašnu a s pocitem jako bychom vyloupili banku jsme mazali na pokoj.
Odpol jsme vyrazili na bazár koupit Marci šaty do Uzbeku, aby tam v kalhotách nepobuřovala muslimy. Na bazáru nás sledoval hodně divnej týpek, pořád se na nás lepil, nemohli jsme mu zdrhnout a už jsme z něho byli docela nervózní. Naštěstí ho vyřešil 2 metrový prodavač. Nejdřív mu podle místního zvyku podal ruku a pak mu vysvětlil, že nám dá pokoj. Na hadry nebyl bazáč nic moc, ale nakonec holky přeci jenom jedny pěkný našli. Cena se ukecala na 500 somů k oboustranný spokojenosti. Večer byla opět žrádelna a ještě jsme zkusili pivo Arpa – opět to byla prohra, tak jsme si koupili v krámě osvědčenou Baltiku 7. Po předchozích zkušenostech jsme si ji radši vzali na pokoj.