Makedonie 2013 – 1. část

IMG_1034

Představuji vám deník z naší první výpravy do země zaslíbené. V srpnu 2013 jsme uskutečnili přechod od jezera Matka na Soluňskou Glavu, a pak se krátce podívali k Ohridu. Tentokráte je vše zachyceno v trochu jiném stylu. Deník psala Marsi a stihla to ještě na cestě. Vše bylo na papír zaznamenáno začerstva, takže čekejte více detailů, emocí a také větší cit pro jazyk český. 

9.-19. 8. 2013

Strastiplná cesta na Balkán a nedobrovolná zastávka v Bělehradě

Česká stopa na bělehradské zdi - postavičky z Machinária

Česká stopa na bělehradské zdi – postavičky z Machinária

Začalo nám to zajímavě. Z plánovaného příjezdu v sobotu 10. jsme přijeli v neděli 11. Dráhy nás poněkud vypekli. Očekávali jsme, že zásadní zpomalení nastane v Srbsku, jenže ono nastalo už na Slovensku! V Blavě už jsme měli 40 minut, pak se to chvíli moc nezvedalo, ale Maďaři tomu nasadili korunu. Nabyli jsme dojmu, že z našeho EC Avala se stal tak nanejvýš spěšný Attila a my se šourali k srbským hranicím. Pravda, že v Budapešti bylo času relativně dost, ale po hodině čekání jsme pochopili, že představa o stažení zpoždění byla víc než naivní. V Budapešti vůbec nastal všeobecný zmatek. Vyhnali nás z vlaku a my si museli urvat nová místa. Bylo nám ku prospěchu, že někteří místní neuměli anglicky a mysleli si, že máme místenky. Prostor jsme tedy nakonec sdíleli s užvaněným ruským prášilem s izraelským občanstvím a pankáčským párem Frantíků. Punk po francouzsku, alespoň v jejich podání, byl docela vtipnou záležitostí – spočíval v černém oblečení, zčásti vyholené hlavě (nahoře gelem upravené do rozcuchu), tetování a svítivě růžových adidaskách. Když zjistili, že se naše zpoždění šplhá stále výš a do Belehradu dorazíme spíš v brzkých ranních hodinách, začali poněkud panikařit. Uklidnili jsme je tedy tím, že hned u nádraží je docela levný hostel a že jim ukážeme, kde to je. Představa, že by přečkali noc na nádraží pro ně byla zřejmě nemyslitelná.

Šneci na bělehradské pevnosti

Šneci na bělehradské pevnosti

Do Bělehradu jsme tedy nakonec dorazili v 1 – se 4hodinovým zpožděním. Vlak směr Skopje odjel před 3 hodinami, takže jsme pobrali bágly a všechny saky paky, vyprovodili zmatené Frantíky a šli si vyřídit vlastní spaní. Správnou přepážku jsme našli rychle podle hloučku evropských turistů. Vyřízení noclehu šlo taky rychle – očividně rutinní práce- Jen jsme počkali, než si nás vyzvedne paní recepční a vydali se směrem k nádražácké ubytovně. Vše probíěhlo vcelku hladce, návdavkem za klíče jsme odevzdali pasy a šli se uložit k pokud možno pokojnému spánku s okny do bělehradského kolejiště. Kupodivu se spalo dobře, i když hic byl obrovský. Ráno jsme se tedy pustili do vyžizování nové rezervace, získání razítka na starou (doma by nám to měli proplatit), výměny peněz a hurá do města. Neměli jsme ambice na památkaření, chtěli jsme spíš najít trh a nějakou dobrou žrádelnu. Mapku jsme získali ještě na nádraží, ale trh se nám najít nepodařilo, prosto jsme se rozhodli jít podél nábřeží směrem k hradbám a staré pevnosti a pak prostě uvidíme. V parku u pevnosti jsme zmerčili melounové lavičky – vypadaly naprosto skvěle a, jak jsme záhy zjistli, byly velmi pohodlné. Jednak se na ně dalo dobře rozvalit, jednak chladily, protože byly betonové. Na chvilku jsme tedy zamhouřili oka a nechali se ovívat svěžím bělehradským vánkem. Když už nás to omrzelo, rozhodli jsme se pokračovat v městské obchůzce a nají místní trh.

Melounová lavička

Melounová lavička

Ten se nám podařilo najít velmi intuitivně a byli jsme spokojeni. Hned jsme koupili hroznové víno, u pítka ho omyli a šli ho zdlábnout na lavičku. Bylo skvělé. Taky jsme si užívali, že už jsme pryč z turistické části města a konečně se můžeme v klidu potulovat. Chtěli jsme ještě najít nějaký příjemný park a vypít si v něm Jelena a Nikšičko, takže jsme se vydali směrem k botanické zahradě. Bohužel jsme záhy zjistili, že se opravuje a další parky byly daleko… Naštěstí se před námi objevila zahrádka zavřené restaurace. A ve stínu! Proto jsme neváhali a siestu si dali v příjemné klidné ulici. Po ní jsme se vydali k dalšímu trhu, už poučeni, že se srbsky nazývá „pijaca“ a „trg“ že je náměstí. Našli jsme ho velmi rychle, ale vzhledem k odpoledním hodinám už zel téměř prázdnotou. Jen pár posledních zelinářů líně spočívalo u svých pultů. Vyhlídli jsme si pěkná rajčata na cestu do vlaku (jedno vážilo snad půl kila!, ale byla skvělá) a pak nás přilákala vůně stánku s občerstvením. Rychle jsme zjistili, jaký název patří jakému jídlu a objednali si gurmanski čevap. Zdenál tedy paní nejdřív trvdil, že je to čevar a když mu odpovídala čevap, znovu to zopakoval v domnění, že se paní spletla (ať žije kombinace latinky a azbuky). Čevap byl naprosto vynikající. Paní ho dala do rozkrojené housky a pak se Zdenála ptala, co přesně do ní chce přidat. Řekl, že všechno. Paní se ho ještě dvakrát nevěřícně přeptala, a když trval na svém, začla postupně nakládat všechny omáčky, které tam měla – bylo jich snad pět. Poté nabrala poctivě zeleniny, tentokrát bez ptaní, a celý poklad nám předala. Bylo to obrovské. Klika, že jsme si neobjednali oba. Taky vtipné, jak čevap koukal po obou stranách. A především nesmírně chutné.

Oprava trati do Skopje

Oprava trati do Skopje

Po žranici jsme se rozhodli přesunout na nádraží a vyzvednout bágly z ubytovny. V tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme se mohli podívat do muzea Nikoly Tesly, jenže už bylo docela pozdě, takže jsme tuto jedinečnou šanci prováhali. No, co se dá dělat, snad někdy příště. V parku poblíž nádraží jsme s partičkou pokru vyčkali vlak a vydali se na přesun do Skopje. Tentokrát stihl dojet i vlak z Čech, takže bylo jasné, že lehátkový vůz bude praskat ve švech. Zmatky docela nastali, ale v pěti jsme se naštěstí poskládali a záhy mohli ulehnout a nechat se vézt k Makedonským hranicím. V té mele nás pobavila skupinka polských turistů, kteří přišli s tím, že mají rezervaci na naše místa. Že by si dráhy nebyly schopné pohlídat rezervaci lehátek? Kdepak. V zápětí vyšlo najevo, že Polaci sice místenku měli na stejné místo, jenže na jiný den… Průvodčí je tedy vykázal a my mohli v klidu nadále spočívat v našem již upraveném kupé. Teď už jsme skutečně mohli nerušeně spát až do rána. Vzbudili nás až celníci. Za normálních okolností bychom mohli vyspávat dál, ještě asi tak dvě hoďky, jenže hned v první makedonské stanici jsme byli informováni o výluce a do Skopje můžeme jen po silnici. Přesun byl docela hladký, i když jsme se styděli za grupu Čecháčků homolkovského typu a okýnkem jsme koukat nemohli, jelikož na nás vyšla místa u schodů zadních dveří. Cesta ale uběhla docela rychle a my konečně vkročili na skopskou půdu.

Skopje a zevl na Matce

Nádraží ve Skopje

Nádraží ve Skopje

Konečně Skopje! Z cesty plánované na cca 26 hodin se stala cesta více jak 40hodinová. Ale jsme tu! Hned si nás snaží rozebrat taxikáři lákající na cestu do Soluně. Snažíme se jim vymanit a rázem nacházíme azyl v liduprázdné hale vlakového nádraží. Je neděle a navíc některé vlaky kvůli výluce prostě nepřijíždí, tak zřejmě proto. Procházíme halu – je tu spoustu schodů, jak vidíme, na nástupiště se stoupá. Zvědavost nás táhne nahoru a zjišťujeme, že je celé nádraží postavené na mostě. To mi připadá fascinující. Architektonicky se mi taky líbí, takže hned tahám foťák a zaznamenávám, abychom nezapomněli ;-). Naše další kroky vedou na WC. Chuťovka. Kabinek je sice dostatek, ale otevřená jedna, max dvě. A to v patřičném stavu. Nebo spíše nepatřičném. Naštěstí je to turek, tak se dá snést, ale špíny je všude až hanba! V zápětí ale nacházíme moderní halu autobusového nádraží a hledáme směnárnu a možnosti odjezdu k jezeru Matka. Taxikáři tvrdí, že v neděli se tam hromadnou nedostaneme. To tak! Na lep jim teda skočit nehodláme a ptáme se skupinky Poláků, co za bus jede na Matku. Dozvídáme se, že šedesátka, i když anglicky jim to moc nejde a až když zkouším „šestděšont“, kývají, že je to tak. Ujímá se nás taky chlapík z jednoho hostelu. Pochopil, že nocovat nechceme a dobrou angličtinou nám pomáhá získat informace. Nejprve ukazuje směnárnu, kterou jsem, jak vidno, pro oči neviděli, a pak potvrzuje, že na Matku jede bus č. 60 a ukazuje nám nástupiště. Šťastni se tedy přesouváme a s makednoskými dináry v peněžence rozmýšlíme, co dobrého si koupíme. Do hor bude třeba chléb a cigára pro bači. A taky něco dobrého ke snídani. Zdenál zůstává u báglů a já vyrážím na pochůzku. Najdu odjezdy busů, ale příliš moudrá z toho nejsem. Vybírám tedy tři reálné a pokračují v prohlídce. Dávám si za úkol najít otevřený krámek a za nedlouho se skutečně objeví. Kupuji tedy chléb a dobrotu na snídani. Jakmile dorazím k batohům, zjišťujeme, že přijel autobus a ihned nasedáme. Platíme 70 MKD za oba a spokojeně se ubíráme k jezeru. Bus projíždí centrem, takže se kocháme i některými stavbami. Nezvyklá architektura. Hlavně sochy jsou až nepatřičně mohutné. Ale město je po zemětřesení v 63. v podstatě nové, takže to nejspíš byl buď dar nějaké země, nebo se nějaký sochař vyřádil. Třeba si centrum ještě projdeme, ale prozatím jsme se shodli na tom, že nás kdovíjak neláká. Očividně se těšíme do přírody. Za chvíli vidíme kříž Milénia na Vodně nad Skopje a otvírá se před námi zařízlý kaňon. Vypadá lákavě. Kocháme se přírodou a brzy už vystupujeme na konečné. Ve stínu shodíme bágly, Zdenál jde pro pivko a pak se přesouváme k vodě. Plánujeme příjemnou siestku a po třetí vyrazit do kopců.

Kaňon řeky Traska

Kaňon řeky Treska

Siestku vyplňujeme obědem a partičkou kanasty. Pivko jsme dali chladi do řeky. Prvních pár doušků je příjemně vychlazených, takže pokračujeme s přírodním chlazením. Po jedné z her se chystáme občerstvit chlemovým mokem, jenže ono ouha… Flaška zmizela… Kdy, nevíme, jen nám gorsko skutečně chutnalo, proto nás to zrovna nepotěšilo… Nicméně pokračujeme v kartách a chuť na pivo si necháváme zajít, jelikož se nám v tom horku nechce vracet ke stánku, který není zrovna blízko… Co se dá dělat. Umýváme se, pak nám hraní zpestřuje had. Ano, hada jsme se skutečně lekli. Vlastně teda nevíme, kdo se lekl víc, jestli my jeho, nebo on nás. Prosvištěl si to přes naši hrací plochu přímo do řeky a tam už ho unášel proud. Celé to bylo tak rychlé, že ani nevíme, co to bylo za hada. Nebyl ani moc velký, ale zato náležitě barevný.

Restaurace u Matky

Restaurace u Matky

Každopádně, jakmile vidíme, že se sluníčko neochotně začíná sklánět k horizontu, vydáváme se na výšlap. Převléknout do horského, přezout boty a zkontrolovat, kolik máme vody. Flašek zatím celkem devět, jedna uplavala… Plné všechny nejsou, takže něco raději doplníme vodou z řeky. Hory mají být suché vápencové, proto s sebou bereme takových zásob. Některé cestopisy totiž vypadaly dost dramaticky, jeden dokonce mluvil o přípravě na přechod Sahary, tak se radši lépe vybavujeme, především po předchozích zkušenostech ze Sardinie, která nám skutečně podlomila kolena.

Nástup do hor – klášter sv. Nikola a sedlo nad sv. Petkou

Sv. Nikola

Sv. Nikola

První zastávkou na našem horském putování má být klášter sv. Mikuláše. Docela se na něj těšíme. Hory jsou malebné, zřejmě bude i toto místo. Navíc je to blízko Matky, tak tu ještě vede turistická a taky potkáváme pár lufťáků. Výstup není moc děsivý – cestopisy o něm mluvily snad až přehnaně. Je to příjemná pěšinka občas stoupající, občas po vrstevnici, chvílema v lese v příjemném stínu. Po čase zahlídneme makedonskou vlajku a za chvíli už mezi stromy vykukují i budovy kláštera. Musíme se k němu ale dostat ještě přes jeden hup. Klesání je ale mírňoučké, výšku tedy téměř neztrácíme a ke klášteru stoupáme mírnou cestičkou skoro výhradně schovanou v lese. Byl to velmi dobrý nápad vyrazit až odpoledne. Žár by nás asi úplně odrovnal. I pod odpoledním sluncem se ale potíme na plné obrátky, takže odpočinek u kláštera nám přichází k duhu. Je to takový menší areál s kostelíčkem, studánkou/pítkem, trochou zbytků základů, dvěma vyhlídkami na Matku a několika zcela nově postavenými budovami – ty tu obhospodařovává skupinka Makedonců. Nijak družní ale nejsou, proto usedáme na krytou vyhlídku, vychladáme, pijeme a k tomu zkoumáme mapy, a kudy povede naše další pokračování. Místečko je to pěkné, ale příliš se zdržovat nemůžeme, protože ještě potřebujeme nastoupat a především se přiblížit k vesnici sv. Petka, kterou hodláme procházet a doplnit tam zásoby vody. U kláštera ještě vcházíme do kostelíčka – má hezké fresky vymalované v pravoslavném stylu, ale kam až to jde, jsou vyryté nejrůznější nápisy po návštěvnících. Chci interiér vyfotit, ale v tu chvíli se objevuje jeden z místních a říká mi, že focení je zakázané. Připadá mi to absurdní. Fresky si nechají počmárat a zničit, ale fotka bez blesku se udělat nemůže… V tu chvíli mi taky dochází, proč šel místní zalívat, i když na stromky ještě svítí slunce… No, co se dá dělat. Balíme věci, vyměňujeme vodu a raději odcházíme s nevalným pocitem z místních obyvatel.

V sedle nad Petkou

V sedle nad Petkou

Stoupající cestičku jsme našli rychle. Tentokrát je mnohem strmější, ale pořád dobře vyšlapaná. Máme ovšem pocit, že nesedí s mapou, ale pokračuje k vrcholu, respektive do sedla, kde chceme spát, tak toho nedbáme a držíme směr, hubu a krok :-). Výhledy jsou čím dál lepší. Po pravici vidíme zařízlý klikatící se kaňon Matky, vlevo zatím ještě zalesněné údolí s klášterem a začínají se nám otevírat i výhledy do dáli. Nijak závratnou rychlostí nestoupáme, ale zhruba v sedm dorážíme do sedla a vaříme večeři. Mezitím postavíme stan a pozorujeme západ slunce. Zároveň je ze sedla vidět sv. Petka se dvěma minarety a po soumraku svítí kříž Milénia na Vodně. Mírně se ochlazuje a my se pomalu uchylujeme k spánku. Ráno nás čeká sestup do Petky, přesun do Breznice a vstup do pohoří Karadžica.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
1 + 19 =