Makedonie 2013 – 2. část

IMG_0937

Přes Petku a Novou Breznicu k Žitínu

Budík jsme dali na pátou, ale zamačkáváme hned několikrát a ze stanu se hrabeme, když už slunce začíná být v plné síle. Co se dá dělat. Aspoň jsme se dospali. Vyrážíme asi o půl deváté a snadno se orientujeme, protože Petka je přímo pod námi.Možná jsme měli přijít jinou cestou, ale přes pole a zahrady se dostáváme k jedné z hlavních příjezdovek, takže směle pokračujeme a místních kluků se ptáme, kde najdeme vodu. Téměř si nerozumíme, ale po chvilce chápou a vedou nás k místnímu napajedlu.

Sv. Petka

Sv. Petka

Tam vidíme i obchůdek, takže ihned míříme koupit nějaký džus na osvěžení. Já původně zůstávala u batohů, ale Zdenál mě po chvíli volá, že prý prodavač mluví italsky. Jdu tedy za ním a dozvídám se, že pracuje v Grossettu v Toskánsku a teď je jen na dovolené. Taky zjišťujeme, že většina vesnice pracuje v Itálii. Zřejmě se tu tedy domluvíme snáze italsky, než slovansky. Ještě chvíli povídáme, pak dostáváme darem nanuka na osvěžení a nějaký klučina nás jde vyprovodit a ukázat nám cestu na Novou Breznicu. Zdenál na něj zkouší mluvit česky, ale nerozumí ani slovo. Já tedy tlumočím do italštiny, jak se řekne dobrý den a odpovědí se mi dostane „mmděs“, nebo tak nějak to znělo. Kousek za vesnicí zastavuje a dává nám instrukce: běžte po téhle silnici, dokud nenarazíte na asfaltku, víte co je to asfaltka? Tam doleva a na konci doprava a dojdete do Breznice. Loučíme se tedy a vydáváme se na pochod plný slunce.

Vyschlá krajina s dýňovými políčky

Vyschlá krajina s dýňovými políčky

V dálce vpravo za nedlouho vidíme zařezávající se hory do kaňonu Matky a před námi se objevuje Sitoica. Cesta docela ubíhá, po asfaltce se taky nejde zle. Když jsme za téčkem a odbočili jsme vpravo, tušíme, že by se před námi mohla brzy objevit Breznica. Z vršku jsme si ji i vyhlídli a taky jsme viděli příjezdovku, jenže ta se ne a ne ukázat. Už jsme i slezli z cesty a vydali se travou, ale tam taky nic. Rozhodujeme se tedy dojít do zatáčky a tam se rozhlídnout. V tu chvíli za sebou slyšíme auto a zkoušíme stopovat. Řidič ihned zastavuje a veze nás do Breznice. Ta vesnice, na kterou jsme koukali bylo zřejmě Jabolci… A Březnica je asi o 5 km dál. Celkem tedy deset kilometrů od Petky. To jsme jaksi nečekali a byli jsme velmi rádi, že jsme se sem posunuli autem. Řidič nás ještě varuje před vlky a míří do práce na nedalekou elektrárnu. My scházíme do vesnice, kde chceme najít krámek a někde ve stínu přečkat nejhorší žár. Krámek najdeme snadno, respektive on si najde nás – tak si tak rozvážně kráčíme silnicí, rozhlížíme se, jak to tu vypadá a najednou na nás z jedné terasy volají market, market. Jdeme tedy tam a skutečně vidíme ceduli Skopsko. Ihned kupujeme 1,5litrovou lahev jako náhradu za uplavanou a ve stínu místní stříšky rozděláváme sýr k obědu.

Balkánská klasika - krámek a sezení na přepravkách

Balkánská klasika – krámek a sezení na přepravkách

Zkoušíme se bavit s místními, ale nerozumíme si. Buď nějaké nářečí, nebo to budou Albánci. Tady mě vůbec nenapadá vytahovat italštinu. Stále beru Petku jako velkou výjimku. U krámku sem tam někdo zastaví a zdravíme se, ale na žádné velké vybavování to není. Jen jedna skupinka mlaďáků umí anglicky. Nic nového se od nich však nedovídáme. V krámku ještě kupujeme meloun nejistí, zda nás paní nenatáhla, jelikož kilo vychází na 40 MKD. No co, aspoň nám ho na chvíli dala do mrazáku vychladit.

Louka před Žitínem

Louka před Žitínem

Zhruba ve tři se vydáváme k místnímu pítku. Prodavačka naznačovala, že teče málo a skutečně je to jen takový čůrek, který má zásobovat celou vesnici. Vyschlý ale není a většina obyvatel jsou zřejmě lufťáci ze Skopje, tak se dostane na každého. Chvíli nám trvá, než doplníme všech deset lahví a místní starousedlice nám mezitím radí, kudy se dostaneme k Ostreši. Silnice/cesta je vidět od pítka. Vine se do lesů mezi úbočími a v zápětí se ztrácí v lese. Děkujeme a vydáváme se na pochod. Cesta lesem je příjemná. Jednak začíná opadat nejhorší žár, jednak koruny stromů většinu slunečních parsků pohlcují. Když k tomu zavane chladný větřík, jsme maximálně spokojeni. Stoupání je docela dlouhé, ale pozvolné a vcelku rychle ubíhá. Potkáváme asi dvě rozcestí, na prvním se dáváme v podstatě rovně, respektive šikmo vlevo a pak více méně rovně. Zkrátka směrem, kde očekáváme Žitín. U druhého rozcestí jdeme rovně. Cestou nás obletuje spoustu motýlů a flóra je taky velmi rozmanitá. Za druhým rozcestím končí les a dostáváme se do krajiny vápencem vytvořených závrtů, pastevci vypálených jalovců, lučinami posetými bodláčím a remízky borovic. Krajina se nám doslova změnila před očima a začíná se otvírat dolina podél Žitína a přístup do Sukum sela, kterému vévodí Zaječnice. Jak se tak kocháme přírodou, přicházíme na další rozcestí. Jedna cesta míří nahoru na Žitín, druhá se tváří, že povede dolinou. Vydáváme se tou druhou a brzy zjišťujeme, že míří úplně jinam. Vracet už se ale nebudeme, tak se vrháme do terénu a snažíme se vyhýbat nejhoršímu bodláčí. Slunce už začíná povážlivě klesat a celodenní chození nás už taky docela unavilo, proto se začínáme rozhlížet po plácku na stan. Jsme zhruba ve dvou třetinách Žitína, za námi slyšíme baču se stádem ovcí – zřejmě má salaš na kopci, jelikož se odtamtud cinkání a štěkot ozývá docela dlouho. Našli jsme docela pěkné místečko mezi borovicemi kousek od vyšlapané cestičky, takže děláme pár posledních úprav, jako je vytrhávání bodláků, odklízení a odlamování suchých větví a můžeme stavět. Budík dáváme opět na pátou, zítra musíme vstát rozhodně dřív.

Od Žitína přes Sukum Selo k sedlu Karadžica

Rozhled z Žitína

Rozhled z Žitína

Pátou jsme nezvládli, ale šestá tentokrát dopadla, možná půl sedmá, ale pořád lepší než včera. Rozhodli jsme se, že vylezeme na Žitín – bude odtamtud rozhled a vypadá to, že sedlo až tolik neklesá. Dnes potřebujeme najít vodu na Sukum Selu a nastoupat zase o kousek výš. Na Žitín jdeme ještě stínem, na vršku už ale sluníčko zase nemilosrdně praží. Narážíme na vyježděnou cestu a vydáváme se směrem k Sukum Selu.

Zkoumání trasy

Zkoumání trasy

Procházíme sedlem, přehupujeme se přes jeden hrbolek a už se pod námi zjevují pláně prokřižované cestami Je jasné, že tu někde musí být voda a pastevci se stády tu pravidelně procházejí. Za dalším hrbolkem vidíme salaš, jenže, jak klesáme, rozštěkají se psi a zahánějí nás zpět za horizont. Čekáme, co se bude dít. Baču se stádem jsme viděli, ale psy si nezavolal… Dáváme psům tak čtvrt hodiny, pak se zkusíme znovu objevit na horizontu. Dříve se na něm však zjevuje bača a kýve nám, že můžeme jít. S ním se taky nemůžeme domluvit. Směje se, že měli strach ze psů (my jsme spíš naštvaní, že si je nezavolal a vykašlal se na nás) a když pochopí, že hledáme vodu, říká, že za 30 minut. Sám tam studnu má, ale tvrdí nám, že dál je lepší voda. Věříme mu tedy a s malou přestávkou v blahodárném stínu pokračujeme do doliny. IMG_0876Když už máme pocit, že jdeme relativně dlouho, pro jistotu se na vodu jdeme přeptat k jedné salaši. Víme, že tam někde je, ale neochotně vychází, až když tam téměř vstoupíme. Opět se nemůžeme domluvit. Pak pastevec říká „acqua“ a mně je jasné, že tu opět vytáhnu italštinu. Na tu reaguje a vysvětluje nám, kde pramen najdeme – dojdete tam po tom, jak tomu říkáte, po cestě a pak zahnete doprava a jste tam. Za chvíli napajedlo skutečně nacházíme.

Jeden z mála zdrojů vody

Jeden z mála zdrojů vody

Čekáme, až odjede jedno stádo a jdeme se osvěžit. Stín žádný nenacházíme, ale naštěstí se honí mraky, tak dáváme oběd a delší pauzu. Mezitím se kocháme krásným výhledem do údolí Patiška Reky. Asi ve dvě se pakujeme, namáčíme šátky a pokračujeme dolinou s vidinou dosažení Karadžicy. V dolině je hodně stád, a tudíž hodně psů, proto se snažíme co nejdřív začít stoupat, abychom se vyhli případným střetům. Šarplaninci sice vypadají docela přátelsky, ale stáda a teritorium hlídají dobře a v horkém dni dáváme přednost klidu. Za nedlouho se dostáváme do sedla a zjišťujeme, že jsme doslova obklopeni horami. Vyšli jsme v podstatě lučinou plnou jalovců, v sedle už je jenom tráva, převážně suchá, a na druhé straně se objevují kamenité kopce. Když se dostáváme ještě o kousek výš, vidíme, že zelení skutečně neoplývají. V celé dolině napočítáme čtyři osamělé stromy. Jedním z kopců bude Mirská voda.

Mirská voda

Mirská voda

My stoupáme stále výš a blížíme se k sedlu, o kterém si myslím, že je Karadžica. S mapou nám to sice nesedí, ale v sedle se jistě vše vysvětlí. A taky že ano… Vidíme, že Karadžica je v dáli napravo před námi a my že měli pokračovat až na konec doliny a teprve pak začít stoupat. To se nám tedy nepovedlo. Jsou čtyři hodiny a čeká nás dlouhý traverz ke správnému sedlu. Výšku sice máme, ale tušíme, že nám to dá ještě zabrat. Teď už to s mapou začíná sedět. Vpravo na západě máme stěnu s horou Milenkov Kmn, v dáli Karadžicu a za vršky se schovává hřeben, kam potřebujeme. Je ale jasné, že dnes už se to nepovede.

Pohled z5 ze sedla Karadžica

Pohled z5 ze sedla Karadžica

Po krátké pauze se vydáváme na přesun. Cestou potkáváme borůvky a občerstvujeme se – potkáme jich ještě hodně, takže budeme střídavě chodit a uždibovat. Borůvky mezi jalovci jsou obrovské a nesmírně chutné – zasloužená odměna za tak náročný traverz. Ke konci potkáváme ještě maliny a jahody. Do sedla dorážíme o půl sedmé a rozhodujeme se, že v sedýlku o kousek výš se utáboříme. Pro dnešek toho máme dost a je třeba si odpočinout na zítřejší výstup. Je znát, že jsme ve dvou tisících, vítr už je docela chladivý. Zdenál vaří a rozdělává stan, já mu zašívám kalhoty. Chuděry už nevydržely, mají toho taky hodně za sebou. Než se zcela setmí, kocháme se po kraji a budík nastavujeme opět na pátou. Podaří se nám vstát?

Krásný večer v pustých horách

Krásný večer v pustých horách

Karadžicou k Solunské Glavě a k Nežilovským stěnám

Naše zásoba lahví. Všechny jsme naplnili jen jednou, ale byli jsme za ně rádi

Naše zásoba lahví. Všechny jsme naplnili jen jednou, ale byli jsme za ně rádi

Ano, tentokrát vstáváme brzy. Asi o půl šesté už je ve stanu pohyb a po východu slunce vycházíme. Dnes se chceme dostat na nejvyšší vrchol Karadžicy ve výšce 2472 m, odkud už má být vidět Solunská Glava. Při ranním stoupání se rozehříváme, pak stínem traverzujeme do sedla a po hřebeni se postupně blížíme k našemu vrcholu. Nemůžu se ho dočkat, tak se pouštím do svižnějšího tempa a v 10 jsme tam. Jak psaly cestopisy, Glava je jako na dlani. Cesta na ni však trvá ještě 4 hodiny a my potřebujeme doplnit vodu. Já čekám na vrcholku, Zdenál hledá, kde by mohla být. Nacházíme hodně špinavou „studánku“ alias louži vody a sněhové pole. Volba je jasná, jde se tavit sníh.

Rozděláváme nádobíčko a zároveň už jsme docela hladoví. Tavení sněhu je docela fuška – full-time job pro jednoho člověka. Naškrábat do ešáku natálý sníh, dát rozehřívat, mezitím naplnit druhý a roztavený hned přelít do lahve. První várka je hodně zakalená a ve vodě je spousta částeček prachu. Vymýšlíme tedy provizorní trychtýřocedník, abychom vodu vyčistili a zároveň omezili ztráty. Uřízneme hrdlo jedné flašky a vkládáme do něj utěrku – mechanismus funguje, tak směle pokračujeme v práci, jelikož chceme naplnit alespoň 4 lahve. Mezitím jíme a střídáme se v této poměrně namáhavé činnosti.

Tavení fáze třetí - filtrování

Tavení fáze třetí – filtrování

Tavení fáze druhá - ohřívání

Tavení fáze druhá – ohřívání

tavení fáze první - škrabání čistého sněhu

Tavení fáze první – škrabání čistého sněhu

Ve dvě hodiny se vydáváme na cestu. Rozhodli jsme se ke Glavě traverzovat levým hřebenem. Uvidíme, jestli je to dobrý nápad. Traverzy bývají sice rychlé, ale značně náročné na chodidla. Nechce se nám ale ztrácet výšku a vypadá to, že jinými cestami bychom ji ztratili. Zhruba ve třetině cesty odpočíváme a jen za ten kousek potkáváme asi čtyři stáda. Všude jsou tu taky mužíci a vyšlapané ovčí stezky, tak je orientace snadná. V sedle nás čeká další pauza – tam sundávám boty, hrozně mě tlačí kosti u palců a traverz to jen zhoršuje. Však jsme taky docela klopýtali přes kameny. Glava už se nám výrazně přiblížila, za 2 hoďky bychom tam měli být. Jsme na vážkách, kudy přesně pokračovat, kopec se nám začíná nepříjemně zařezávat. První zářezy jdou snadno projít, další už je ale příliš hluboký a my jsme nuceni ho obejít přes vršek. Očividně jsme mohli nastoupat dřív a ušetři si taky nohy, ale vidět to nebylo a z mapy taky nešlo nic vyčíst. Cesta na vršek ale docela ubíhá a my se konečně dostáváme na dosah silnicí vedoucí na vrcholek. Glava je blízko a radarová stanice na ní září do daleka. Slunko už začíná klesat, stoupání doprovází všudypřítomné zvonění stád.

Nežilovské stěny

Nežilovské stěny

Na vršku jsme zhruba v sedm, nakonec tedy s hodinovým zpožděním. Asi jsme zvolili delší, za to horší cestu. U brány nás vítá voják a při pasové kontrole nám dává půllitrovku minerálky. Je příjemné slyšet makedonštinu a poměrně snadno se slovansky domluvit po té hatmatilce z hor. Voják se vyptává, co děláme v Makedonii a kudy hodláme pokračovat. Ukazuje nám cestu do údolí, dává nám instrukce ohledně focení a zachází zpět. My ještě chvíli posedíme, zdlabeme sušenku, napijeme se a unavení scházíme do údolí. Cesta je značená, úžasně pohodlná a my na prvním možném plácku rozděláváme stan. Dnes nevaříme, zítra nebudeme vstávat brzo. Stačí nám sejít do údolí a přesunout se někam do civilizace a k vodě. A především se pořádně pokochat Nežilovksými stěnami, na které už dnes nemáme sílu.

Od Nežilovských stěn do Nežilova a k ž. st. Oreše

Soluňská Glava od Nežilovských stěn

Soluňská Glava od Nežilovských stěn

 

Když se ráno probouzíme, slunce už je na obzoru. Líně snídáme, balíme věci a suneme se na kochačku na stěny. Jsou impozantní. U hrany mě až mrazí, oba máme respekt z té výšky. Pohled do údolí je ale nádherný – plně zalesněné kopce svažující se do údolí. Pod stěnami roste bující zeleň. Nad nimi je stanice na Glavě vystřižená jako z vesmírného sci-fi a za námi suché planiny. Je neuvěřitelné, jak umí být příroda na tak malém kousku země rozmanitá. Dokud to je možné, jdeme kolem stěn a kocháme se, pak se napojujeme na pěšinku a začínáme klesat. Teď máme pocit, jak kdybychom byli v Alpách, jediné, co tu však chybí, je voda.

Tažná síla lesáků

Tažná síla lesáků

Dnes nás čeká klesání na 700 m, čili nějakých 1400 výškových. To není málo. Sluníčko pálí, nemůžu se dočkat, až zalezeme do lesa. Z lesa už ale neuvidíme ani stěny ani Glavu, která skutečně střeží kraj jak strážná hlava. Nevadí. Těšíme se na teplé jídlo a především na stín! Zhruba v 1600 m narážíme na pramen, doplňujeme tedy čerstvou vodu a pokračujeme k Čeplesu, horské chatě, přes kterou vede cesta dolů. Jdeme střídavě lesem a kapradím. Kapradiny jsou někdy hodně zarostlé a hlavně tu není stín, proto se zde moc nezdržujeme a co nejrychleji klesáme. Samozřejmě v rámci možností. Čeples se opravuje, respektive se přistavuje nová chata. Potkáváme tu tedy jen dělníky a ani se nezastavujeme. Jen pod chatou u pramene namočíme šátky, mrkneme na ceduli a jdeme dál. Cedule navádí na Papradiště, my chtěli jít na Nežilovo, o pauzičce ve stínu to konzultujeme s mapou a zjišťujeme, že do Papradiště bychom ještě museli stoupat, takže zůstáváme u původního plánu.

Odměna v Nežilovu

Odměna v Nežilovu

Klesání je teď velmi strmé, až se nám nelíbí a těšíme se na mírnější závěrečnou část. Ani nesvačíme, neobědváme, chceme se nadlábnout v Nežilovu, kde by hned na kraji měla být hospoda. Už se jí nemůžeme dočkat. Za nedlouho už jdeme podél řeky, potkáváme kupy dřeva a tažné koně a postupně se dostáváme do civilizace. Napadá nás, že bychom se v řece mohli umýt, ale zatím jsme nenašli vhodný přístup. Po čase jeden takový objevujeme a noříme se do osvěžující vody. Samozřejmě jen po kotníky, víc to nejde. Splachujeme špínu, nánosy potu a soli a obouváme sandále – jak ulevující. Vesnice už je za zákrutem, ještě potkáváme babičku jdoucí s oslíkem pro dřevo, která si chce hrozně povídat, jenže my jí sotva rozumíme, a ve dvě už sedíme v místní rybárně. Mají tu sádky, za nimi koupálko – místní sem očividně jezdí vegetit a na dovolené. Objednáváme pivo a k jídlu rybu a špíz a nedopatřením taky hranolky. A samozřejmě salát. Zkoušíme makedonský, ten neznáme. Chutná nám úplně všechno. Dokonce i ty hranolky, které vypadají jako připravené z čerstvých brambor a ne z vysušeného polotovaru. Užíváme si pohody, svěžího vánku od řeky a asi ve čtyři odcházíme směr Bogomila. Rozhodli jsme se totiž, že se pojedeme podívat k Ohridu. Mohli bychom ještě chytit vlak do Bitoly, pokud nás někdo popoveze. Jdeme po silnici, potkáváme spoustu aut proti, ale žádné naším směrem. Proč asi? Je pátek navečer. Tím se vše vysvětluje a nám začíná být zřejmé, že dnes už se do Ohridu nedostaneme. Jdeme tedy cestou k ž. st. Oreše a asi půl kiláčku před ní rozděláváme stan. Jsme nějací přešlí, hrajeme kanastu a brzy jdeme spát. Netušíme, v kolik může jet ranní vlak, tak dáváme budík na šestou a ráno uvidíme.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
18 ⁄ 9 =