Makedonie 2013 – 3. část

IMG_0996

Odjezd z Oreše, zastávka v Bitole a Ohrid

V noci nás budí bouřka, blesky létají o sto šest a poté se spouští prudký déšť. Proto je to tu tak bujné a zelené. Ještě hlídáme vodu, aby nám neprotékala stanem, a když se déšť zklidňuje, pomalu usínáme. Prší až do rána a v dešti se nám balit nechce. Do hodiny naštěstí ustává a my máme šanci stihnout první ranní vlak. Jdeme lesem a skoro nevěříme, že někde tady může být železniční zastávka, natož stanice. Včera jsme ovšem odposlouchali, že tu vlaky staví, tak pokračujeme a jsme zvědaví, kdy se před námi stanice vyloupne. Jakmile se zjeví, nevěříme vlastním očím. Vede sem skutečně jen cestička, po které jsme přišli, a koleje. Železniční budova je bez střechy a prorostlá ostružiním. Vedle ní je voda a u kolejí spoustu odpadků, což svědčí o tom, že sem lidé chodí. Začínáme totiž trochu pochybovat, zda nám tu vlak zastaví.

Zastávka mezinárodních vlaků Oreše

Zastávka mezinárodních vlaků Oreše

K čekání vytahujeme info papíry a začínáme je pročítat. První vlak ze Skopje do Bitoly vyjíždí v 6.48, tady by měl být asi za 2 hoďky, chceme ale čekat do desíti. Víme, že tady se na přesné časy nehraje. Čekání si zpestřujeme ještě požíváním špendlíků a asi o půl desáté slyšíme vlak. Bereme bágly a připravujeme se na stopovačku. Vlak jede pomalu a na mávání skutečně zastavuje (možná by zastavil i tak). Přímo před námi se otvírají dveře a my uprostřed lesů naskakujeme do vlaku. K našemu překvapení je docela luxusní. Nacházíme 2 místa, uklízíme bágly a začínáme se rozhlížet. Vagón je otevřený a na každé straně je televize. Vypadá to, že promítají nějakou makedonskou klasiku ze sedmdesátek, možná osmdesátek. Na mě přišel hlad, tak vytahuju polomáčenky. Paní vedle nám hned na to nabízí ringle, které s radostí přijímáme. Za chvíli se se Zdenálem dává do řeči místní chlapík. Doporučuje nám podívat se po Bitole a pak teprve jet do Ohridu. Vystupuje v Prilepu, kde se uvolňuje víc míst, a my si můžeme sesednout k sobě.

Tabákové plantáže u Prilepu

Tabákové plantáže u Prilepu

Kolem Prilepu se nám to líbí. Pěstuje se tu tabák a všude se suší a je taky na polích – pro nás exotika, ani jsme doteď nevěděli, jak vypadá. Po 11. jsme v Bitole a čekujeme busy na Ohrid. Ve 13.15, nebo ve tři. Uvidíme, co budeme stíhat. Město prochází s báglama – nikde nebyla úschovna, a navíc nám připadají poměrně lehké. Cíl je víc než jasný: najít bazar a nějakou dobrou žrádelnu plnou místních. Jdeme intuitivně, město se nám líbí. Je druhé největší, ale působí velmi klidně. Turistickou zónu míjíme vcelku bez zájmu, ale jakmile narážíme na starý bazar, jsme ve svém živlu. Suneme se k jedné lákavě vypadající hospůdce s výhledem na bazar a od hospodského se dozvídáme, že má kamarády v Čechách. Je velmi sympatický a nese nám úžasně vyhlížející šopák s ještě lepší pljeskavicí – dal do ní kaškaval a chutná naprosto skvěle. K tomu si dáváme Skopsko a jsme na výsost spokojeni. Když opadne největší nával na trhu, noříme se mezi stánky a kupujeme rajčata a melouny. Respektive jsme chtěli jeden žlutý, ale dostáváme tři a ještě jeden vodní, to celé za 10 dinárů. Později nám jeden trhovec dává banány. Neseme si plné tašky a spokojeně odcházíme trávit do parku, kde sládujeme vodní meloun. Jsme zase přejetí, blíží se bouřka.

Bitola

Bitola

Odjíždíme ve tři a za bus platíme 200 MKD za osobu, slevu na ISICa uplatnit nemůžeme, zřejmě platí jen na vlaky. Bus mě ukolíbává, ale usnout nechci. Jedeme nádhernou horskou krajinou kolem Pelisteru a kocháme se. Za 2 hoďky jsme v Ohridu, kde na nás už čekají nabízečky pokojů. Žádná nám není sympatická, ale nakonec jdeme s tou nejprůbojnější. Domlouváme cenu 5 eur na osobu a necháme se vést. Cestou se zmiňujeme, že zůstaneme noc, nebo dvě. Je mi jasné, že babča se chytne dvou, ale ještě uvidíme. Proplétáme se mezi domkovou zástavbou, na pergolách visí kiwi nebo víno. Domečky vypadají docela pěkně. Asi po deseti minutách docházíme k tomu našemu. Paní nás vede do patra do pokoje a chce hned zaplatit. Máme jen 50eurovku, paní vrací jen 20 éček a říká, že zítra se srovnáme, podle toho, jestli zůstaneme, nebo ne. To se mi vůbec nelíbí, ale nic s tím nenaděláme. Abych nezapomněla, paní si k ceně řekla ještě turistickou taxu 1 euro na osobu. Především nám nedala žádný doklad. K tomu si od nás vybrala pasy a to na mé nervozitě neubralo. Interiér domu nás poněkud překvapuje. V pokoji máme plíseň, okolo futer opadává omítka a drolí se zeď, ze zdi trčí dráty. Na to, že je dům celoročně obývaný, prachbídný stav. Koupelna je taky zplesnivělá, ale na to nehledíme a s radostí se myjeme. Na balkóně rozděláváme navlhlý stan a jdeme zdlábnout melouny.

IMG_0999Po siestce se vydáváme na obhlídku města. Na kopci vidíme pevnost, ale zatím se motáme v turistickém centru, což se nám moc nelíbí. Narážíme na trh a ceny jsou o něco vyšší, než v Bitole. Je to jasné. Místní jsou zvyklí na turisty a podle toho to tu taky vypadá. Na chvíli se zastavujeme na čaj a z klidu pozorujeme okolní dění a smějeme se místnímu pravopisu presa alias piš, jak slyšíš: ekspreso. Pak se vydáváme k pevnosti a zjišťujeme, že je to ve skutečnosti celé staré město. Nahlížíme k jednomu kostelíku, odkud máme výhled na jezero a pak se procházíme směrem k pevnosti. Úplně k ní ale nedojdeme. Vstoupíme však do areálu zřejmě bývalého biskupství a fascinovaně zíráme na to, že ho prostě nanovo staví. Oni se tady s udržováním staveb vůbec moc nepářou. Většinou to nechají zchátrat a pak jednoduše postaví znovu. Přesně to teď dělají i na tomto prostranství. Všechno vylejou betonem, obloží, aby to vypadalo a hotovo. Atmosféra nula. A historická honota? Toto bych zařadila spíš do replikářství, případně modelářství v životní velikosti. A tak je to tady se všema stavbama. Bude to zřejmě i případ našeho ubytování. Až to začne padat, postavíme nové. Jakýpak stres. A slovo údržba ve slovníčku zřejmě nevedou.Ale vraťme se k prohlídce. Je příjemná, městečko pěkné, i když občas narážíme na padající barák. Jsme rádi, že tu jsme večer a nemusíme se prodírat davy. Pomalu dostáváme hlad, a tak se uchylujeme zpět do města. Je na nás nicméně příliš turistické, proto zítra vyrazíme na cestu domů. Po návratu na pokoj ještě zaslýcháme hádku domácích a víme, že tady zůstávat opravdu nechceme.

Přesun do Skopje a nočním vlakem do Bělehradu

Čajík v Ohridu

Čajík v Ohridu

Ráno se probouzíme dřív, než jsme chtěli, ale nevadí. Aspoň se rychle sbalíme a zkusíme odchytnout paní. Vysvětlujeme, že odjíždíme už dnes a že chceme zpět peníze. Vrací nám v dinárech, z čehož nadšení nejsme, ale opět s tím nic nemůžeme nic dělat. Znechucení odcházíme k nádraží. Cestou chceme sehnat snídani, ale nic nenacházíme – stačil by nám kousek pečiva, ale jak se zdá, tady je to marné. Ani v supermarketech tu nemají oddělení s čerstvým pečivem… To nám na náladě nepřidává. Uchylujeme se tedy ke konzumaci mortadely, slaného sýra a oliv. Nepotkali jsme žádný park, natož lavičky, proto jsme se rozhodli se usadit na schodech. To je ale něco pro místní lačné nabízečky ubytování. Ani nás nenechají v klidu najíst! Sobe, sobe akomodejšn, růms. To určitě! Ve mně už to pění, příjemná na ně rozhodně nejsem. Jak psal Horák, nabídka ještě stále převyšuje poptávku. To je sice dobré na ceny, ale vybírá si to svou daň – nikdo tu nenechá člověka na pokoji. Na nádraží je situace ještě horší, tam se do obecného mumraje přidávají i nedobytní taxikáři. Ať jdou všichni někam! Anebo raději my. Rychle kupujeme lístky, do odjezdu busu směr Skopje máme hoďku, takže se klidíme pryč. V zápětí ztrácíme iluzi, že bychom si snad někam mohli sednout na pivo a bohatě by nám stačila lavička. Ani tu ale nenacházíme. Usedáme proto na jakési schody, kde je alespoň stín. Hodina uběhla rychle a hurá na nádraží. Všechny ignorujeme a co nejrychleji procházíme k nástupišti. Za chvíli přijíždí maršrutka Classic Company a my si říkáme, že by cesta mohla být rychlejší než velkým busem. Asi taky příjemnější a vysvětluje se i nízká cena za lístek (450 MKD).

Moderní část Skopje

Moderní část Skopje

Cestou usínám, ale opět projíždíme horami a opět je krajina značně rozmanitá. Projíždíme taky čistě albánskou oblastí – asi to budou docela nacionalsiti – usuzuji tak podle počtu a viditelnosti vlajek (makedonských jsme v celé zemi nepotkali snad ani pět). Vesnice jsou nově postavené. Některé domy neomítnuté a vypadá to, že se omítky ani nedočkají. Je to tak půl na půl, proto vesnice září červení a celé to podtrhuje ještě albánská vlajka s černou orlicí na červeném poli. Toto pozoruji za Kičevem, do té doby jsem spala a nevím o ničem :-). Asi v půlce cesty máme pauzu v sedle, kde se osvěžujeme džusem, pirožkem a sýrovým burkem. Cesta do Skopje už ubíhá rychle, pozorujeme pohoří Šar u kosovských hranic a za Gostivarem vjíždíme na dálnici. Poplatek nás pobavil: 30 MKD. Mýtnice sice mají častěji, ale i tak je to neuvěřitelně levné.

Nedaleko starého Bazaru ve Skopje

Nedaleko starého bazaru ve Skopje

Dálnice nás přivádí až do Skopje a my osnujeme plán, jak se co nejrychleji dostat z nádra a přežít nápor taxikářů. Koupit místenku, odskočit si, dát bágly do úschovy a vyrazit do města. To se hladce podaří. Ve městě bychom opět rádi našli bazar, ale mapu nemáme, tak uvidíme. Do centra přicházíme po nábřeží. Nové budovy jsou monstrózní. Všechno je zbytečně monumentální. Ani oslavovaný kamenný most se nám nelíbí. U něj nás naštěstí zachraňuje ukazatel s nápisem old bazar a my s radostí prcháme z této turistické bubliny. Starý bazar nezklamal. Je tu příjemně. Vypadá to na muslimskou čtvrť. U mešity si dáváme čaj (jsem tam jediná ženská). U ostatních stolků posedávají chlápci hrající karty a domino. Konečně je nám lépe a můžeme se vzpamatovat z těch všech nepříjemností, které nás po horách potkali. Po chvíli se uličkami dostáváme k pultovému bazaru a už nám nechybí vůbec nic. Kupujeme rajčata, papriky a hrozno – to tedy dostáváme zdarma, protože jsme chtěli jen půl kila. Ještě potřebujeme kořeni a bonbóny a jdeme se usadit do místní čevapčilnice. Dáváme si klasiku: šopák a čevap. Chvíli posedíme, k tomu nám hraje místní muslim na nějaký sitár a zpívá a my si užíváme atmosféry – občas ji sice naruší žebračka, místní ji nicméně pohotově pacifikují, zpěváka nevyjímaje. Čeká nás už jen odjezd do Bělehradu a doufám, že budeme hned pokračovat do Čech. Vlak odjíždí ve 20.10, v sedm si na nádru dáváme poslední Skopsko, proměňujeme zbylé dináry na eura (ty, co nám babča dala v Ohridu), vyzvedáváme bágly a pomalu se suneme na perón. Rezervaci nemáme, bylo nám řečeno, že až ve vlaku. Snad se na nás lehátko dostane. Vlak je krátký, má jen tři vagóny, z toho dvě první třídy a jeden lehátkový. K našemu překvapení se všichni místní nahrnuli do sedačkových vozů a všichni cizinci míří k lehátkům. Skoro nikdo nemá rezervaci, takže je jasné, že se nějak poskládáme. Kupé sdílíme s Amíkem, co umí slovensky, a dvěma Němci (žabkovými turisty). S Amíkem jsme si docela sedli a vcelku dlouho všichni povídáme. Mimo jiné se dozvídáme, že Amik si přišel lehátko rezervovat mezi námi a Němci a rezervaci měl, my ostatní ne… Prostě balkánské dráhy, tam by asi člověka nemělo překvapit vůbec nic. Cesta je klidná, mnohem klidnější, než cesta sem, a my brzo zaléháme.

Nedobrovolný zevling v Bělehradě a konečně domů

Bělehrad. Připomínka nedávné války

Bělehrad. Připomínka nedávné války

Ráno se probouzím při svítání a začínám tušit zpoždění. 6.32. V 6.45 má odjíždět Avala, my měli být v 5.45 v Bělehradě… Měli… Na nádraží dojíždíme v 6.50 a dozvídáme se, že vlak na Budapešť už odjel. To je k pos… Nemůžeme pochopit, že si nemohli zavolat, nebo to prostě nějak zařídit, když je jasné, že tento vlak je jen tranzitní… Co naplat. Aspoň se podíváme do Teslova muzea. Za 110 denárů uschováváme zavazadla a vyrážíme k Teslovi. Otevírají až v 10, proto čas vyplňujeme již tradiční návštěvou tržiště. Pro změnu si dáváme burek a ztrácíme se mezi stánky. Chvíli po 10. jsme u Tesly a těšíme se na prohlídku. U vchodu nás zastavuje nevalně sympatická ženská a automaticky na nás spouští anglicky, že vstupné je 500 denárů a můžeme se přidat k prohlídce v angličtině, která před chvílí začala. Nakonec platíme 300 za osobu po slevě na ISICa. Je zajímavé, že ho potřebují vidět, ale vůbec nekontrolují platnost…

V muzeu Nikoly Tesly

V muzeu Nikoly Tesly

Prohlídku vede mladá holka perfektní angličtinou a v rámci programu jsou i názorné ukázky. Jsme nadšení a fascinovaní, ale prohlídka je hrozně krátká. Kromě pokusů tu v zásadě nic není, především popsané tabule, které zrovna nemáme chuť číst. Chytáme ještě začátek další prohlídky a videoprojekci o Teslově životě, pak se jdeme podívat na urnu s jeho popelem a zklamaní zjišťujeme, že tady toho už víc neuvidíme. Ani jsme nedostali vstupenku, tak na památku kupujeme alespoň magnetku za 200 denárů a říkáme si, že by z toho šlo vyždímat mnohem víc. Místo videoprojekce by mohli mít třeba stálou expozici o Teslově životě (informací v projekci totiž bylo až moc) a k tomu mít různé tematicky zaměřené výstavy. Takhle muzeum dělá jen výstavy a využívá pouze prvního patra vilky. K tomu zcela solidárně na začátku prohlídky oznamují, že jako muzeum vlastní všechny, nebo alespoň většinu, Teslových dochovaných patentů. No nenakrklo by vás to?

Zbytek dne prozevlíme. Stavujeme se na meníčko do pivnice u bazaru, ale je to takový slabší průměr. Na to, že je to pivnice, jsme udivení, že nám nedostáváme točené. Pak se tak poflakujeme městem, zevlíme v parcích a vyčkáváme večerních hodin. Ve 21.45 odjíždí náš vlak. Místenky jsou dražší, lehátka méně pohodlná než v předchozím vlaku a jako bonus máme za správce vagónu plesnivého dědka, co se ani neobtěžuje nám donést přikrývky. Navíc jsme museli čekat, než se rozjede vlak, abychom vůbec měli světlo. Kupé je plné, ale nějakým způsobem se nám podaří naskládat všechna zavazadla. My se uklidili nahoru a docela se vyspali. V půli cesty nás budili celníci, odvedli si Albánce, co s námi byl v kupé, a jelo se dál. Pak nás až ráno probudil opět extra příjemný plesnivec, že jsme v Budapešti. Tentokrát na čas, to už nás žádný přípoj nepálil. Odsud to k nám jezdí dost pravidelně. V 7.25 nasedáme na EC do Břeclavi a těšíme se domů. Maďarskem jedeme nanejvýš devadesátkou, Slovenskem už 120. Je vidět, že se blížíme, vše zase začíná fungovat, jak jsme zvyklí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
19 + 8 =