Makedonie 2014 – 1. část

IMG_2288

V závěru léta 2014 se nám podařilo našetřit 10 dnů na dovolenou. Destinace byla jasná – před rokem nás učarovala Makedonie, takže jsme chtěli pokračovat v jejím poznávání. Místo standardního trýznění těla dlouhými pochody jsme tentokrát přeřadili do režimu pohoda, v horách se více poflakovali. Následující deník proto není nejvhodnějším popisem hor pro lidi, kteří by se do stejných míst rádi vypravili, ale spíš zachycuje srdečnou atmosféru tohoto neuvěřitelného kraje.

21.-31. srpna 2014

Den 1.-2. Přesun do Skopje

Sardinky v srbském lehátkovém voze

Sardinky v srbském lehátkovém voze

Stejně jako vloni vyrážíme na jih po železnici, tentokrát ve složení Marci, Honzík a Zdenál. Naším cílem je dát trek v Šar Planině na hranicích Makedonie a Kosova (směrem od Ljubotenu až kam se dostaneme) a případně se i mrknout k Ohridskému jezeru. Z Mýta do Chocně a České Třebové, pak už EC do Budapeště. Tam máme asi 3 hodinovou čekačku, nic moc nepodnikáme, jen zevlíme před nádražím. Už za tmy nastupujeme do lůžkového vozu ve směru Bělehrad. Lidi v kupé jsou v pohodě, jedem s nějakýma kanaďanama. Noc probíhá klidně, jen na maďarsko-srbské hranici slyšíme, jak vyhazuje srbský celník z vlaku nějakého Guatemalce. Stojí nad ním asi půl hodiny a pořád opakuje: „Gou mistr gou. Plís mistr gou, gou,gou. Komplet bagáž gou gou gou. Nou víza nou Serbia. Hej mistr gou…“. Guatemalec pořád mele něco o diplomatické imunitě, ale celník, chlap jako hora tam pořád sype to svoje „nou víza nou Serbia“, než ho z vlaku vypudí.

Rozvrzaná a vylomená skříňka s pojistkami

Rozvrzaná a vylomená skříňka s pojistkami

Do Bělehradu přijíždíme nečekaně včas a tak si jen odbydeme snídani a ranní hygienu u pítka na peróně a nastupujeme do denního vlaku na Skopje. To zase taková výhra není, protože se ne-u-vě-ři-tel-ně tá-hne. Čteme, děláme kraviny. Moc na koukání z okna to není, a je to fakt na palici dlouhý. Bavíme se vypadlýma dvířkama od pojistek vagónu, všechno ve vagonu vypadá dost archaicky. Přejíždíme makedonské hranice, vedro jak prase. Za hranicema už je to jen kousek a kolem 6 konečně dojíždíme do Skopje. Razíme hledat ubytko – máme 4 tipy. Satisfakuje nás hostel Key, u řeky, asi 15 pěšky za nádražím. Ubytováváme se na pětilůžkovém dormu. Samozřejmě tu narazíme i na české baťůžkáře. Večer jdeme obhlídnout město, dáme první čaj, pljeskavicu a když jsme u hradeb, tak slyšíme hudbu. Jdeme se tam mrknout a ejhle – je tu hudební/pivní festival se vstupem zdarma:-) Posloucháme nějaké balkánské SKA (docela zábavná jízda) a Sepultura revival. V jednu chvíli skočí zpěvák revivalu na papundeklové kulisy, ty se pod ním podlomily a hodil neuvěřitelnou tlamu mezi lidi. Je ale tvrďák a hned vstává a pokračuje ve zpívání. Kolem půlnoci máme hudby dost a jdeme se dospat po cestě.

Den 3. Skopje – Tetovo – Staro Selo – pod Ljuboten

Naši hostitelé - Gzim a Lirim

Naši hostitelé – Gzim a Lirim

Dopoledne se přesouváme busem do Tetova (linka jezdí každou chvíli). Tam vystoupíme a hned se sháníme po tržnici, abychom nakoupili na hory. Je za rohem. Shazujeme bágly u stolečků v kavárně a s Marci jdeme na obhlídku tržnice. Když se vracíme, tak už Honzík vášnivě debatuje s místníma. Přisednul si k němu totiž Lirim, makedonský fotbalista, který hrál za Baník a dlouho pobýval v Čechách. K němu se přidal i kavárník Gzim a začala družba.

Tetovská tržnice

Tetovská tržnice

Gzim se jako správný balkánský hostitel velmi otáčel a tak jsme měli jedno výborný kafe za druhým, borůvkové limonády, bozu. Pak jsme se ho zeptali, jestli nám může doporučit, kam si zajít na Tavče Gravče (tradiční makedovské jídlo z fazolí). Chvíli vyzvídá, co všechno bychom si k jídlu představovali, a když mu to řekneme, tak povídá, ať chvíli počkáme. Za 10 minut je zpátky, přinesl z nějaké žrádelničky fazolový guláš a pak obešel tržnici a nakoupil na šopský salát, který taky připravil. Celý to byla neskutečná lahoda. Takhle prokecáme půl dne, během toho střídavě chodíme nakupovat. Mimo jiné i kafe, luxusní ovčí i kravské sýry a sušenou svíčkovou. Té jsem vzal hned 2 štangle (asi 1,2 kg). Sice vyšla na 1200 dinárů (asi 500 kč), což mě nejdřív přišlo hodně, ale byla epesní a jedli jsme ji celou dobu v horách.

Ve 4 jsme se vykulili z tržnice, hned pod ní byla zastávka minibusíků směr na Jažinče, kde jsme chtěli začít trek. Jeden tam hned byl, tak jsme do něj naházeli bágly a on čekal, než se naplní. Vypadalo to na dlouhé čekání a tak Marci ještě rychle skočila pro papír na zabalení svíčkový. Jenže mezitím přišli lidi, tak chtěl řidič rychle odjet. Chvíli jsme ho drželi, že tu Marci musí každou chvíli být, ale pak to už nemělo cenu, takže jsme zase bágly vyházeli. Za chvíli jela jiná maršrutka na Staro Selo, což byla druhá možnost začátku trasy a tak jsme se nechali hodit tam. Cesta to byla klasicky balkánská, bágly jsme horko těžko narvali na klín, maršrutka byla totálně narvaná.

Nástup od Staro Sela

Nástup od Staro Sela

Ve Staro Sele jsme se přezbrojili do módu hory a začali stoupák. Celý trek jsme letos pojali s důrazem na pohodu, cílem nebylo podávat nějaké závratné výkony a tak jsme měli o dost kratší etapy než lidi, od kterých jsme četli cestopisy. Ze začátku se šlo po uježděné cestě, celkem to odsejpalo, pokoukali jsme ze skalek vedle pěšinky. Se soumrakem jsme se blížili k hranici lesa. Ten byl dost temnej, a jelikož jsme slyšeli, že je tu dost vlků a medvědů, tak jsme si říkali, že bude fajn vylézt až na pláně nad lesem. I podle zvuků byl les naplněný nejrůznějším zvířectvem a tak bychom asi ze spaní v něm neměli nejlepší pocity.

Pečurka a sušený svíčková u Radišefa

Pečurka a sušená svíčková u Radišefa

Už s tmou vylézáme z lesa, chvíli pokračujeme nahoru. Tam je u sebe několik malých chatek a jedna velká turistická. Spát chceme ve stanu, a tak se jde Honzík zeptat do malé chatky (vidíme tam světlo svíčky), jestli jim nebude vadit, když si postavíme vedle stan. Vyleze asi 60letý děda a hned nás zve k sobě a nabízí nám i ubytko u syna na velké chajdě, kde zrovna mají nějakou párty. Běží pro syna, který umí anglicky. Pak s námi chvíli povídají, načež přijímáme jeho opakované pozvání do malé chatky. Je to týpek, říká si Radišef a jezdí s autobusem. Za války ale dělal makedonského odstřelovače. Kecáme poměrně dlouho, on nám nabízí pečurku – luxusní brambory s hříbkama a něčím jako podravkou. My pro změnu vytahujeme svíčkovou. Ráno, o půl 5, s úsvitem se chystá na Ljuboten. Domlouváme se, že se k němu přidáme.

Den 4. Ljuboten a dál po hřebeni

Svítání pod Ljubotenem

Svítání pod Ljubotenem

Ráno vyrážíme ještě před svítáním, kupodivu vstávačka není tak přísná, jak jsme čekali. Radišev je plný síly, běhá po kopcích jak kamzík a jeho fyzičku mu můžeme závidět. My se za ním ploužíme s krosnama jako muly. Při jednou výšvihu koukám, že má za pasem kvér a tak se ho ptám, proč ho nosí a on říká: „člověk nikdy neví“. Jdeme po krásných horských pláních, je naprosto jasno a otevírá se nám krásný výhled. Pomalu na každém šutru tu má Radišef svůj podpis.

Pěšinka na vrchol

Pěšinka na vrchol

Označkoval si to tu už pořádně. Pauzy vyplňuje historkami z války, ukazuje, kde byla základna NATO, kde je bombardovali Srbové atd. Jednu chvíli se ho ptáme, jestli jsou v lesích i rysy, a on nás nepochopil a říká, že u rysů byl a vytahuje svoji sbírku nášivek na uniformy (mimochodem i českou od příslušníků KFOR). Tak jsme pochopili, že se jeho sniperská jednotka jmenovala „Rysy“. Po pěšince postupujeme výše a v 9 už jsme nahoře. Tady se potkáme s velkou skupinkou kosovské mládeže, fotíme se a kecáme.

Skupinovka s Šéfem

Skupinovka s Šéfem

Občas slyšíme z lesa dávku ze samopalu, tak se ptáme, co se tam děje, Šéf nám vysvětluje, že od války tu zůstala spousta zbraní a že s nima loví kosovci zvěř. Dáme chvíli zevl, pak se rozloučíme s Šefíkem a jdeme. Volíme stejnou cestu, kudy se vraceli kosovci, tzn. na SV (měla by tu být i zkratka do sedla na západ, ale tu jsme jednak nenašli, a když jsme pak koukali odspodu, tak nám to všude přišlo dost prudký. Existovala ještě varianta návrat a traverz, ale to už se nám nechtělo). Když slézáme, tak si nás přilétne zkontrolovat vrtulník s červeným křížem, který pak přistane na uzoučkým hřebínku. Vůbec jsem vůbec nepochopil, jak se mu to povedlo.

Kosovská omladina

Kosovská omladina

My lezeme dolů, jedna pasáž je dost prudká. Pak nacházíme pěšinku do sedla západně od Ljubotenu a dáváme pauzu na oběd. Při ní všichni usneme. Po dlouhé válečce se líně zvedáme a jdeme do sedla. Tam je skupinka kosovských trhačů borůvek s oslíkama. Honzík u nich směňuje čokoládu za pixlu borůvek, které hned v sedle pojíme. Pak jsme nešli po hřebeni (i když tam asi vedla značka), ale po stezce trhačů a tak nějak jsme se motali po levé straně hřebene. Večer vylézáme nahoru a za soumraku jsme našli místo na spaní. Koukáme, že jsme nenabrali dost vody a tak Honzík leze pro vodu do kotle pod náma. Bylo to hodně příkrý a vrátil se až za tmy při čelovce.

Z Ljubotenu na sever

Z Ljubotenu na sever

Polední zevling

Polední zevling

Sběrači borůvek

Sběrači borůvek

Ljuboten od západu

Ljuboten od západu

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Makedonie se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
23 − 5 =