Další archiv z pájových stránek, tentokrát z prvního výletu na Balkán. Účastníky byli Jirka, Pája a Zdenál. Psáno v roce 2007.
Přesun
A je to tady! Světla svítí, stěrače stírají a klakson troubí a proto můžeme vyrazit na cestu (autem na Makarskou riviéru, dále hromadkou do Černé Hory – Mojkovace). Plán je dostat se pod hory asi do 36 hodin po startu. Bohové se zdají býti nakloněni a tak se nám to daří. Díky dálnici skrz Chorvatsko a příznivě navazujícím spojům autobusů (Ploce-Dubrovnik-Herceg Novi-Bar) se dostáváme do Baru na poslední večerní vlak do vnitrozemí včas. Úžasným zážitkem ze dne je cestování. Autobusem nad roklemi ale zejména vlakem přes hory. Jeli jsme to za jasné noci. Od Podgorice vlak začíná šplhat do hor, zařezává se do úbočí velmi hlubokého (500 m?) a příkrého údolí a sekvencí tunelů a mostů překonává vzdálenost asi 100 km mezi Podgoricou a Mojkovacem. Určitě vřele doporučuji absolvovat tuhle cestu, možná lépe ve dne. Přijíždíme do Mojkovace se zpožděním asi hodinu po půlnoci, stavíme stan hned za nádražím a jdeme spát.
Biogradska Gora
Ranní probuzení bylo zvláštní, neb první pohled ze stanu který jste postavili za úplné tmy vás může překvapit. My vylézáme po osmé, balíme a dáváme vydatnou teplou snídani na nákladní rampě nádraží. Drze jdeme pro vodu do nádražního bufetu, ale ochotně nám dávají i když z toho není žádnej byznys. Přidává se k nám jeden toulavej pes – chudák, neměl to dělat…ale to později. Začínáme stoupat. Zprvu lehce údolím po cestě, poté ostřeji k prvnímu sedlu v asi 1400 metrech. Tam v salaši kupujeme asi půl kila sýra a dáváme pauzičku. Poté se vydáváme podle naší mapy dále na hřeben. Značky mizí a posléze i pěšina. Bloudíme a snažíme se zorientovat podle mapy, která se ovšem jeví jako nepřesná. Nakonec zdoláváme asi 300 výškových metrů kolmo ke svahu, který má odhadem přes 45 stupňů. Míjíme horskou salaš a potkáváme horaly na koních. Nachazíme značku a pokračujeme po zvlňeném hřebeni pozorováni pasoucími se koňmi, kravami a ovcemi. Krásné výhledy, pohoda, nikde nikdo. Značka není, ale po hřebeni se celkem lehce dostáváme k horské silnici (jen pro terénní auta). tam na nás z okénka projíždějícího auta volá nějaký kluk, že to tam zná. Ptá se kam jdeme, radí nám cestu a přeje hezký den. Příjemné. Scházíme k jezeru Šisko. Dáváme koupačku a jídlo. Mmch. pes je pořád s námi. Pak potkáváme cestou místní obyvatele, kluka a zřejmě jeho otce. Dáváme se do řeči lámanou srbštinou, rukama a nohama. Odrazují nás od plánovaného bivaku u jezera Ursulovac (prej v noci spousta medvědů) a nabízejí nám přespání v jejich … zřejmě kůlně. Jsou unešeni z digitálního foťáku, česko-srbského slovníku a naší výbavy. Vaříme, fotíme západ slunce, se Zdenálem prozkoumáváme jezero a jdeme na kutě.
Probouzíme se v chaloupce okolo osmé. Náš věrný psík spal celou noc venku kousek od chajdy. Slitovávám se nad ním a házím mu kousek salámu – myslí si ale asi že je to kámen a utíká. Za chvilku přichází synáček se na nás podívat, loučíme se s ním a vydáváme se na cestu. Jěště na odchodu si ale všímáme že s námi není psík. Míří k nám ale nějaký domorodec a na psa se nás ptá – jestli je náš. My popravdě odpovídáme že ne – že je to tulák. Nato se domorodec usměje, popřeje nám šťastnou cestu a my víme co asi našeho nebohého přítele čeká. Na oběd nás ale nepozval, stejně bysme asi odmítli. Jj, byl to magor a dojel na to…
Trochu tápeme a rozhodujeme se nesledovat turistické značení a jdeme po neznačené cestě. To se nám vyplácí. Kolem pár dalších koč se dostáváme zpátky do sedla a odtud po hřebeni směrem k vrcholu Crna Glava – nejvyššímu kopci Biogradske (tusim nejakych 2200 m). Pozorujeme z jejího vrcholu první požár a sestupujeme k jezeru Ursulovac. Cestou pozorujeme mnoho exkrementů, které dle našeho odhadu ovcím nepatří a jsme rádi že jsme tu nespali… Dáváme tam pauzičku a mírnou koupačku. Pokračujeme úbočím hřebene a dostáváme se zpět do sedla z kterého jsme šli na Cernou Glavu.
Potkáváme Synáčka se stádem ovcí a definitivně se s ním loučíme. Příjemnou cestou po zvlněném hřebeni docházíme k dalšímu sedlu. Potkáváme jediné turisty – jak jinak než Čechy! Kluk a holka. Ze sedla po již zmiňované horské silnici začínáme klesat jižním svahem k Biogradskemu jezeru. Zpočátku po cestě klečovým porostem sházíme do údolí se salašemi. Tam dobíráme vodu a dále po cestě svahem bereme za vděk vyšlapanými stezkami, které několikanásobně zkracují cestu dolů. Na druhou stranu jsou dosti příkré a v úsecích krytých listím je to teda docela mazeček.
Biogradské jezero nás naplňuje odporem. Bordel, spousta lidí, samotné jezero nic moc. Konfrontujeme naši mapu s mapou současnou a zjišťujeme že značení cest se na ní shoduje s naším asi z dvaceti procent – njn. stejně jsme to nějak dali. Jdeme aspoň na zasloužené pivko do restaurace na břehu jezera. Odtud se vydáváme na cestu po silnici směrem k Mojkovaci. Stopujeme nejdřív dodávku na křižovatku s hlavní silnicí, ale náš řidič pokračuje opačným směrem. Takže jdeme dál opět pěšky. Tentokrát nám nikdo nestaví. Přicházíme podél řeky Tary až k tunelu. Ten se však tváří velmi úzce a tedy při hustotě provozu i neprůchodně. Naštěstí si nás však všimnul místní podnikavý mladík z protisměru. Někde to otočil a přifrčel k nám. Za cestu do Mojkovace si říká tři eura. Tam nás vysadil přímo na autobusáku, odkud ovšem žádné autobusy směrem na Žabljak nejedou. Stojí tam ale zástup taxikářů. Prvního ukecáváme na 30, dalšího na 25 euro – za osmdesát kilometrů dlouhou cestu to je slušný. Nasedáme, vyrážíme.
Je nám téměř zakázáno vzít si pásy – prej “no polís”. Nutno podotknout že se necítím nejbezpečněji. Kvalita silnic, jízdní styl řidiče (ne jiný než jakéhokoli jiného černohorce) se vyznačuje neustálou jízdou v protisměru – především v zatáčkách za které není vidět – telefonováním, ovládáním rádia a děláním si zápisků do diáře současně. Krasným a klikatým kaňonem řeky Tary (o které se všude dozvíte že z ní můžete i napít) dojíždíme k mostu přes kaňon (o tom se zase všude dočtete). Následuje stoupání kterým se dostáváme ze sevření kaňonu (projíždíme i doutnajícím lesním požárem) na náhorní plošinu. Myslím si že každého kdo touto cestou přijede to dost překvapí – stoupáte od řeky několik stovek metrů vzhůru a čekáte že každou chvílí vyjedete na hřeben a zatím vyjedete na něco co vypadá jako totální rovina, jen 1400 metrů vysoko.
Výsadek provádíme na hlavním náměstí Žabljaku už za tmy. Je tam infocentrum pro turisty, hotely, obchody, restaurace, pošta, … Je z toho hodně cítit zašlá sláva někdejšího turistického superstřediska – ale třeba se to vrátí. Kupujeme nějaké potravinové nezbytnosti a vyrážíme shánět flek pro bivak. Jako nejpříhodnější se nám zdá opuštěné fotbalové hřiště kousek za městem. Vaříme, jíme, stavíme stan. V noci zjišťujeme že cesta u které jsme se rozložili však není slepá jak jsme se domnívali a v noci po ní celkem často projíždí nějaká splašená plechovka. V kombinaci s nedalekou diskotékou to nevytváří ideální prostředí pro spánek, ale co. Den byl náročnej a únava je velká…chrrrrr.
