Montenegro 2007 – 2. část

Durmitor

Hned první pohled ze stanu, který jsme postavili na fotbalovém hřišti v turistickém středisku Žabljak byl skvostný. Nad hlavou azuro a před sebou nasvícené špice Durmitoru.Po protáhnutí a doušku ranního čaje jsme sbalili náš dům do batohu a vyrazili k Čurovci, vyhlídce na kaňon řeky Tary. Prvním úkolem toho dne bylo sehnat vodu na cestu. Zastavili jsme tedy u místního baru kde uklízel asi 13 letý kluk následky diskotéky z předešlého večera. Ten nám dopustil vodu,nabídl celou láhev koly a jeste se cítil trapně, že nás nemůže pohostit rakií. Pak už jsme vyrazili k Čurovci. Celou cestu po rovince a většinou lesem jsme se těšili na pohled do 800 metrů hlubokého Kaňonu. Jenže příchod zkalili mračna kouře z požárů po obou stranách údolí. Pochopili jsme že je to v MN na denním pořádku. Housnoucí dým nás po chvíli nutí k návratu do Žabljaku.
Tam si každý kupujeme místní pivo Nikšičko a vydáváme se užívat si odpočinkový den u blízkého Črneho jezera. Nikšičko sice nebylo nijak lahodné, ale aspoň nás zbavilo zácpy ze suché stravy. U jezera nacházíme panenskou zátoku,kde se po zásluze rozvalíme. Leháro nám zpestřuje občasný průlet vrtulníku, který nabírá vodu na hašení požárů. K večeru se vydáváme na cestu k prvnímu alpskému bivaku v Durmitoru. Po několika stech výškových metrů přezbrojujeme ze sandálů na treky. K chatě přicházíme kolem 8 hodiny. Chatu máme k naší radosti sami pro sebe. V místních horách se za nocleh neplatí. Dřevěné pryčny nabízejí dostatek místa pro spacák. Před setměním se ještě vydáváme prozkoumat okolí chaty a pak už uleháme unaveni z ‚odpočinkového‘ dne.

Psi na každém rohu…

Polní oprava nemocného popruhu na batohu

Šikovnej Pája

Při tý hloubce se tají dech

Kouř (hmla)

Kdo se nechtěl potkat s místními zvířaty,ten si postavil stan na stromě

Vrtulník tankuje vodu na požár

Vstup do Durmitoru od Černého jezera.

A tohle je naše noclehárna.

Svůj vzkaz tu zanechal i Xavier Baumaxa

Ráno jsme se standardně posílili lovečákem, protáhli ztuhlé nohy a vyrazili vzhůru k nebesům. Jelikož při místním provozu nehrozilo nebezpečí krádeží, rozhodli jsme se schovat batohy do kleče vedle cesty a nahoru jsme s sebou vzali jen několik lahví vody v malém odepínacím batohu. Náročnost terénu se nám ukázala hned zkraje a už v prvním sedle si dáváme menší pauzu na chytnutí dechu. Naším prvním cílem je Ledová jeskyně. K té přicházíme kolem jedenácté. U vchodu nečekaně potkáváme partičku Čechů s cizím psem, kteří zrovna vylézají z útrob jeskyně. Chvíli se s nima bavíme a vyměňujeme si cestovní postřehy. Potom slézáme širokým ústím do nitra jeskyně. Ta je hluboká minimálně 20 metrů. Svrchu postupujeme po suti, hlouběji už po sněhu, který přechází ve spodní části v led. Poslední metry sjíždíme po zadku, naštěstí bez naraženin. Uvnitř se nám odhaluje pohádkový dóm plný nejrůznějších ledových útvarů. Za půl hodiny vylézáme prochladlí, nadšení. Cestou se však brzo zahříváme.
Je před námi totiž prudké stoupání k vrcholkům vyšším než 2500 metrů. Jako první chceme zdolat Bezejmenný vrch. Na informacích v Žabljaku nás varovali před volnými kusy vápence. Teď jsme pochopili co tím byl myšleno. Kameny jsou rozdrobené a navíc nejde pohledem poznat, jaký balvan bude držet a jaký je na volno. Každou chvíli se nějaký kus pod námi utrhne a padá hluboko pod nás. Další nepříjemností je značení cesty. Černohorci mají špatný zvyk dávat značky jen tam, kde je naprosto zřejmé kudy vede cesta. Na nepřehledných místech se musí turista rozhodnout podle citu. Po namáhavém výstupu si konečně můžeme vychutnat vrcholovou ‚čokinu‘ . Náš další cíl je sousední vrchol Bobotův kuk. To je nejvyšší hora Montenegra. Po oddělení od Srbska Černohorci přejmenovali některé své hory, ale v mapách a na rozcestnících byly ještě staré názvy, takže vlastně ani nevíme jak se ta hora jmenuje dnes. Pro nás to je prostě Boboťák. Chceme přejít po hřebenu až na Boboťák. Jirka se vydává na průzkum, jenže cesta končí po pár metrech převisem. Volíme tedy plán B a stahujeme se z Bezejmenného vrchu stejnou cestou. Po několika minutách si všimneme, že cesta kterou jsme původně chtěli jít nevede přímo po hřebenu, ale mírně pod ním. Vydáváme se po ní. Cesta je mnohem příjemnější než předchozí výstup. Je potřeba sice častěji používat ruce, ale kameny drží. Lezení není moc náročné a my si začínáme tenhle úsek pořádně užívat. Záhy přicházíme na vrchol, kde se kochají, jak jinak, dva Češi. Ti nám líčí své problémy se Srbskými policajty, kteří jim při cestě sem napařili 300 euro pokutu za rychlost (údajně jeli šedesát na padesátce – ovšem radar neměli). Cesta dolů je už jen pohodová procházka. Je to totiž jediná hodně používaná v Durmitoru. Tudy chodí na Boboťák prý i důchodci.
Postupně nás začíná tlačit čas, takže zvyšujeme tempo. K batohům docházíme navečer úplně zmožení. Potřebujeme ještě přejít jedno sedlo, abychom se dostali k bivaku kde plánujeme spát. Zatneme zuby, nasadíme bágly a vyrážíme. S posledními paprsky přicházíme k boudě, která vypadá jako malý hangár. Po otevření dveří koukáme s otevřenou pusou na luxus který je vevnitř. Chatu používají asi horolezci jako base camp, takže je vybavená postelemi s matracemi, základním nádobím, svíčkami atd. Vaříme rychlou večeři a hned naprosto zničení uleháme.

Pohled zpátky při tatrankové pauze. Kopec vzadu nalevo je Medvěd

Portál do Ledové jeskyně. Přes spodní část ledu se dostávalo dost nepříjemně.

Vnitřek byl ohromný, stropy mohli být dobrých patnáct metrů vysoké . Příroda si s ledem občas dost pohrála,vzadu je vidět jeden kus,který připomíná skřeta.

Cesta na bezejmenný vrch se spoustou volných kamenů. Tady jsme si museli dávat pozor,na kameny,které jsme občas uvolnili. Rozhodně nejméně příjemný úsek celého dne.

Pod vrcholem Bezejmenného vrchu.

Pohled na Škrčko jezero , které leží na druhé straně masivu. V lesích okolo je prý hafo medvědů.

Tady je krásně vidět jak jsou hory navrstveny.

Bezejmenný vrch. U hrany pod vrcholem končila Jirkova průzkumná výprava.

Výstup na Boboťák. Tady je na pozadí vidět, že hned za Durmitorem začíná placka, která je ve výšce 1400 metrů.

Cestu občas lemovaly úmrtní tabulky.

Vrcholová značka.

Pohled na Boboťák zespodu.

Konečně na chatě. Užili jsme si večer při svíčkách a nocleh na matracích.

Ráno si užíváme luxus koči pro horolezce. Když se donutíme opustit matrace a vyjdeme ven, uvidíme asi 300 metrů od chaty ledovec. Okamžitě se vydáváme na průzkum. Každý bereme pár lahví a za minutku se dostáváme přes vápencovou morénu ke spodní části ledovce. Raní slunko začíná hřát a v ledu už je několik koryt plných vody. Toho samozřejmě využíváme a napouštíme si absolutně průzračnou vodu.
Při večerní bojové poradě jsme se rozhodli dopoledne zdolat dnes dva vrcholy (Velký Medvěd a Terezin Bogaz) na levé straně údolí a po obědě se vydat směrem na Savin Kuk na straně pravé. Údolí je přehledné a provoz tak malý,že se nebojíme nechat bágly uvnitř chaty. Vyrážíme tedy na Medvěda. Po cestě začíná foukat vítr. Zpočátku to není takový problém, ale s přibližujícím se vrcholem a sílící intenzitou to už není moc fajn. Jirkovi ulétla kšiltovka a my lezeme po hřebenu přitisknutí na skálu aby nás vítr neshodil dolů. Nakonec se těsně pod vrcholem radši rozhodneme k návratu.
V sedle pod vrcholem je už daleko příjemněji. Cesta na Terezin Bogas vede naštěstí po závětrné straně, takže z cesty je pohodový ‚choďák‘. K polednímu přicházíme k chatě. Zhltneme kus salámu a hned vyrážíme k Savinu Kuku . Cestou si vychutnáváme naprostý klid doliny. V mapě je stezka vyznačena pouze čárkovaně a proto volíme směr podle citu. Naše trasa vede přes suťové pole,na jehož vrchu je pod skalní římsou prošlapaná cesta. V turistickém centru jsme od průvodce dostali tip, že je možné prolézt jakýmsi skalním oknem po ocelovém laně až na hřeben. Sledujeme tedy skalní stěnu a hledáme jeskyně. Nenacházíme nic a dojdeme až k místu kde není stěna tak strmá. Pokoušíme se jí zdolat, ale zjišťujeme, že to je nad naše síly. Při návratu nacházíme jeskyni a v ní komín směrem nahoru. Je to zřejmě to okno, po laně se však slehla zem a navíc je komín vysoký asi 20 metrů. Pokračujeme tedy směrem k chatě. Bereme bagáž a loučíme se s naší rezidencí. Čeká nás sestup k Črnému jezeru. U jezera je bohužel jiná atmosféra. Začíná to tu zavánět turistickým centrem. Ten pocit ještě podpoří skupina francouzských cyklistů, kteří zabloudili při projížďce kolem jezera a ptají se nás na cestu.
Jdeme do Žabljaku zjistit jak nám zítra jedou busy a nakoupit nějaké zásoby do potavin. Cestou potkáváme snad víc krav než turistů. Noc se chystáme strávit u jezera. Při návratu k vodě sotva pleteme nohama. Máme vyhlídnutý altán,pod kterým chceme spát. Přicházíme k němu, rozhlížíme se a vidíme opodál u mola přivázané tři lodičky a nápad je na světě! Po setmění se stěhujeme do lodiček. Celá akce je dost hlučná což pobouří psi u nedaleké restaurace. Chvíli čekáme než se uklidní, nechceme aby nás šel majitel vyhodit. Nasoukáme se do loděk pod sedačky s batohy pod hlavou. Za chvíli se zatahuje a začíná krápat. Stěhujeme se proto k altánu. Přeháňka brzy ustupuje, tak se vracíme. Když stojíme na molu, uslyšíme z pláže kroky mířící směrem k nám. Děláme jako že nic a zdravíme směrem do tmy. K našemu překvapení se ze tmy vynoří kráva, která se jen tak prochází po pláži. Jsme tak zkoprnělí překvapením, že se jí ani neuhýbáme. Podruhé se přesouváme do lodí a teď už v klidu usínáme.

Opřeni o chatu s Medvědem za zády

Ledovec. Teď na konci léta z něho valili proudy vody. Za chvilku jsme od něho byli pořadně prochladlí a museli jsme se jít ohřát na sluníčko.

Nasedá se na flašky a hurá dolů. Pokus končí po pár metrech nárazem do fotografa.

Slunce vycházející nad Savin Kuk.

Výstup na Medvěda . Za chvíli Jirkovi odletí čepice

Čumendo do doliny. Nalevo je Medvěd,napravo Savin Kuk.

Větrání nohou nad propastí.

Zdenál a za ním ledovec. Tady je dobře vidět moréna kterou si hrne před sebou.

3 vrazi se ksichtí do objektivu a za sebou mají skalní komín kterým se měli podle průvodce dostat nahoru. Jen tu trošku chybí lano.

Všude šutry.

Pohodička na molu u jezera.

Stěhování na loďky.

Dobrou noc.

Návrat

Brzy ráno vylézáme z lodiček. Kupodivu noc na vlnách nezanechává na nás žádné následky. To se však nedá říci o Nikšičku. Dáváme velmi atmosférickou snídani, loučíme se s Durmitorem a vyrážíme na bus. Trochu musíme spěchat, neb je to docela kus a po noci v loďkách jsme trochu rozlámaní. Bus je spíše minibusem, ostatně na zdejší silnice byste se s ničím větším asi ani nevešli. A vyrážíme. Objíždíme jihovýchodní cíp Durmitoru, po náhodní plošině přijíždíme do údolí potoka který se postupně stává říčkou, projíždíme údolími, stoupáme do příkrých svahů a opět z nich klesáme, přejíždíme menší pohoří a konečně sjíždíme do nížiny k městu Nikšič. Cesta celkem odhadem 80 km za pět euro – pohoda. Cestou spousta epizodních setkání, situací, kontrastů a zajímavostí.
V Nikšiči vylézáme na novém autobusovém nádraží, který ostře kontrastuje s okolní velmi zchátralou, ale zajímavou architekturou. Bus dál do Bosny nám jede až skoro za tři hodiny, takže jdeme do města. Přecházíme rušnou silnici a jsme ve vyprahlém parku. Nejzajímavější věcí v okolí se jeví kostel na malém kopečku na konci města. Jinak baštíme a poleháváme ve stínu borovic. A hurá dál… Další bus po příjezdu na nádraží vykazuje nějaké známky poruchy a je na místě asi půl hodiny opravován jeho řidiči. Což se asi zřejmě daří, protože je nám dovoleno nastoupit a vyrážíme směr Bosna.
Krajina láká k nevšedním výhledům, to nemohu říct. Zpočátku stoupáme nad jakýmisi jezery, které jsou údajně hojně vyhledávány místními ke koupání. Poté jedeme velmi nudnou a pustou krajinou jakési polopouště, či spíše buše. Obydlí míjíme zřídka (netuším kdo by tu chtěl přebývat). Dostáváme se do jakési vyšší nadmořské výšky. Naši cestu kopíruje trasa železnice. Zpočátku na ní jsou i koleje – i když nepoužívané – dále koleje mizí a zůstává jen železniční násyp. Buď stavbu přerušila válka, nebo byla dokončena a následně rozebrána? Netušíme. Překonáváme velmi zvolna a se zde obvyklými průtahy oboje hranice a klesáme úbočím hlubokého kaňonu do Bosny.
Dojíždíme do konečné stanice našeho putování – Trebinje. Tam obdivujeme krásy zašlého autobusového nádraží, zkoušíme místní pivo a čekáme na podpůrný tým s autem. Autobus do Dubrovníku už dneska totiž jel a další jede až zítra opět v devět ráno. Což je zvláštní, neb Dubrovník je jedinné velké město široko daleko. Tímto vlastně končí naše vyprávění, neb tímto okamžikem se charakter našeho putování prudce mění. Navštěvujeme jako obyčejní turisté historické centrum Dubrovníku, spíme v kempu v Chorvatsku a dalšího rána putujeme zpět do Čech. Ale musím říct že to bylo super 🙂

Ambientní ráno u jezera.

Mystické rozloučení s Durmitorem.

Setkání jedna – kamion se dřívím.

Setkání dvě – krávy.

Novorománský kostelík v Nikšiči…

…a jeho interiér s ikonostasem.

Kompozice 54 – zbytky kamene.

Klasický zástupce místních autobusů.

…tak na to že jsme to zvládli 🙂

Autobusová stanice v Trebinje.

…možtě nás vyfotit?

Dubrovník.

Chceme suvenýr, ale tohle asi nepůjde.

Místní mafie je zřejmě tak mocná že se nemusí ani skrývat.

Fotbal v ulicích pro malé i velké.

Masivní městské opevnění.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
14 × 24 =