V červenci 2011 jsme se Jíťa, Marci, Peetrs a já vydali na 9denní Balkán trip. Vzhledem k nulové plánovací morálce (S Peetrsem jsme se vrátili ze Zélandu a zatím jsme ještě vstřebávali návrat) jsme zvolili osvědčené Rumunsko. Chtěli jsme nějaké klidné a snadno dostupné hory a tak jsme zvolili přechod Paringu a Sureanu. Cestu jsme volili vlakem a to z Prahy do Budapešti a pak do Devy a motoráčkem do nástupního města Petrosani. Marci jela naposledy na režijku, takže už tak malé náklady klesly na srandovní hodnoty.
18. a 19.7.
Cesta byla poklidná, odjížděli jsme dopoledne, do Devy jsme dorazili uprostřed noci, dali noční kolečko po městě, ale brzo nás přestalo noční chození bavit a tak jsme šli klimbat na nádraží až do odjezdu prvního ranního vlaku. V Petrosani jsme se vykulili z vlaku ráno, dokoupili něco lahodného sejra a hned se vydali drtit kopce. Nástup byl prudký, sluníčko nekompromisní (taky jsme se hned trochu smahli) a my nevyspalí. Do večera jsme se dokopali na hřeben k Parangul Mic, Rozdělali stany a pak už jen dospávali.
20.7.
Ráno pořádně fučelo a to byla předzvěst toho, že se něco pěknýho žene. Dali jsme si boční výlet k jezeru Mija. Než jsme se vykoupali a zvegetili, tak bylo po poledni. Vítr ještě přituhnul, a když jsme vylezli na hřeben, tak už to s náma pěkně šmýkalo. První pohled na druhou stranu všechno objasnil – hrnula se na nás temná masa mraků a v dáli už bylo vidět blesky. Podle mapy měla být poblíž útulna Carja, zkusili jsme ji rychle najít, ale to se nám nepovedlo. Značka v mapě byla asi o 1/2 km vedle, když jsme ji nenašli na první dobrou, tak jsme to vzdali.Druhý den jsme Refugio našli o pár set metrů dál mezi skalkami.
Během hledání se na nás začalo valit stejný svinstvo i z druhé strany a pak ještě zezadu. Rychlým průzkumem jsme našli docela pěkný dolík na hřebeni, který byl aspoň v rámci možností krytý od větru, a navíc byly cca 50 m od něj skály, které by měly svést blesky. Rychle jsme rozdělali stany a ještě je obložili šutrama, aby pod ně nezafukovalo. Sotva jsme to dodělali, tak se spustila šílená mela.
Přímo nad námi se potkaly 3 bouřky, blesky lítali co vteřinu, šílenej slejvák a neskutečnej vítr. Ještě, že jsme byli v tom dolíku, jinak by nám to odneslo stany. I takhle dostávali tyčky pěkně pokouřit, zapírali jsme je baťohama i vlastním tělem. Světe div se, vydržely. Blesky šlehali do skály za dolíkem, občas jsme cítili, jak jejich dozvuky projeli pod stanem. Nejhorší nápor trval cca hodinu, pak se to ještě v několika vlnách vrátilo. Během první hodiny jsme jen podpírali plachtu a čekali, jestli to nějakej blesk nenasmaží do stanu…vybrali jsme ale dobré místo a tak se nic nestalo. Po bouřce jsme vylezli ze stanu a já měl z vlasů číro od statické elektriky :-). Do večera jsme už nic nevymýšleli, uvařili večeři a šli spát.
21.7.
Ten den jsme dali hřebenovku, přes Carju k Parungul Mare (2519m). Tam začalo pršet a tak jsme slezli k jezeru Rosile a postavili stany. Většinu dne jsme šli v mracích, občas sprchlo. Když se ale na chvíli vyčasilo, tak byly výhledy nádherné. Večer se vyčasilo a tak jsme se chtěli v jezeře vykoupat, ale byla taková kosa, že to nikdo nedal.
22.7.
Od jezera se vracíme na hřeben a pokračujeme na Lesul, Setea Mare, Iezer a pak přes louku podcházíme Varful Carbunele a scházíme přímo dolů k silnici na Obirsii Lotrului. V půlce louky kempujeme. Před spaním nám hned kolem stanů prožene pasák obrovské stádo ovcí.
23.7.
Čeká nás přesun do Obirsie. Na pochod po silnici jsme se vůbec netěšili. Máme ale kliku. Chvíli potom, co přijdeme k silnici nám zastavuje nákladní auto s prázdnou korbou 🙂 Hazíme tam svoje saky paky a užíváme si urychlení nezáživného úseku. Silnice a la Rumunsko, samej rigol, nejlepší je díra o průměru cca 1m uprostřed mostku. Do Obirsie přijíždíme před polednem a za odměnu si chceme dát oběd v hospůdce, kde jsme stavěli před 2 lety s Pájou na kolech. Tenkrát to ale bylo mimo sezónu a vše vypadalo příjemně. Teď, v červenci, to ale bylo úplně o něčem jiném. Už při příjezdu sem jsme zírali na davy piknikářů, kolem oběda se jich hafo navalilo do hospody a tak jsme si málem nesedli. Do toho měla obsluha všchno na háku. Objednali jsme si a pak hodinu nic. Když jsem se vydal zkontrolovat stav věcí do kuchyně, tak jsem viděl kuchaře jak míchá nějakou šlichtu v ohromném hrnci a nad ním kouří a popel mu dovnitř. To jsem asi nepotřeboval vidět. Houknul na mě něco ve smyslu, že to za chvíli bude, pak nám přinesli maso (naštěstí jsme si tu šlichu neobjednávali) bez chuti, my ho zhltli a trochu zklamaní ukončili tohle “gastro” intermezzo mezi horami. Z Obirsie jsme zamířili do Sureanu. Nejdřív pár kilometů po fungl nové silnici na sever a pak jsme odbočili do lesa. Ještě kus jsme pokračovali, než jsme na krásné louce na hřebeni rozdělali stany. Člověk tam ty medvědy kolem úplně cítil, tak jsme radši drželi tábornický trojůhelník, vařili jinde a na noc si pověsili jídlo na strom. Žádná zvířena nás ale navštívit nepřišla.
24.7.
Po hřebeni jsme se blížili k Varfului Patru. Na cestu jsme se přeptali svérázného bači a přitom mu dali na košt slivovici. Skoro exoval celou půllitrovku, udělali jsme mu tím neskutečnou radost a vyřešili problém “co s načatým dnem”. Blížíme se k Varfului Patru. Kolem to je úplně úžasný, rozsáhlé louky, obrovská tráva a totálně mrtvo. Při výstupu na kopec jsme pochopili jeho název (něco jako 4 vrcholy). Opravdu se šlo tak, že člověk viděl jeden vršek o kterým si myslel, že je to ten hlavní a když se k němu dohrabal, tak zjistil, že o kousek dál je jeden vyšší. A takhle 4x. Nahoře na nás čekal krásný vyřezávaný kříž, po krátké pauzičce jsme pak za večerního světla svalili dolů. Nejhezčí část Sureanu. Na spaní jsme našli místo za Auselem, dopadla i koupačka v potoce.
25.7.
Po hřebeni jsme pokračovali směr Gradistea de Munde. Několikrát po nás vystartovali pastevečtí psi. Nejsou tu zvyklí na turisty a ke konfliktu došlo vždycky v situaci, kdy jsme podcházeli stádo za horizontem, o kterém jsme ani nevěděli a během toho na nás vylítli psi. Skoro u každého stáda měli jednak ovčácké psi a pak smečku “trhačů”. To jsem jinde moc neviděl. Každopádně to nebyla příjemná setkání a ulevilo se nám, když doběhl bača. Jednoho trhače odehnal až tím, že nad hlavou roztočil čakan a asi na 15 metrů ho trefil do hlavy. Pod kopcem Sureanu Rumuni staví nové lyžařské středisko s dominantou v podobě obřího teepee. V těch krásných horách to je jako pěst na oko.
26.7.
Scházíme z hřebene, abychom se mrkli na zbytky hlavního město dácké říše Sarmizegetusa Regia. Na místě toho moc není, základy sloupů chrámů (otázka, jestli původní) a dřevěná spirála. Mezi tím se všude suší seno. Cedule jsou bohužel jen rumunsky a tak se toho moc nedozvídáme. Nejvíce nás zaujala nějaká skupinka v bílých hábitech, která zde vykonávala jakýsi rituál. Scházíme ke Gradistei a tam u opuštěného baráku krytí od silničky stavíme stany.
27.7.
Z Gradistei míříme opět nahoru, chceme se jít podívat na jeskyni Cioclovina. Naše pěšina ale vede hned kolem několika domků. Tam se na nás vyřítí smečka psů a nikdo se nemá k tomu je svolat zpátky. Ustupujeme a volíme jinou cestu a celé se to pokoušíme obejít. Během toho několikrát zabloudíme a pak už věci klasicky nabrali rychlejší spád. Po několika rozcestích kdy jsme vůbec netušili, kde jsme a kudy jít, nás cesta táhne kamsi dolů. Je jasné, že na jeskyni můžeme zapomenout, ale bylo by fajn se najít 🙂
Před 6 jsme se vyloupli ve vesnici Bošorod, stihli krámek, ve kterém jsme dokoupili dobroty (třeba i lízátko s krávou, které si pomatujeme z dětství od nás) a vyzjistili, že o půl 10 večer jede maršrutka do Calanu na vlakové nádraží. V pohodové atmosféře na návsi čekáme na maršrutku. Vládne tu pravá rumunská idylka, pořád se něco děje, všude běhají zvířata. Večerní bus nás vyhodil na nádraží, tak se jdeme zeptat, na spojení do Devy. Paní za přepážkou na nás vytřeštěně kouká a říká, že první spojení je až ve 3 ráno. To nám nevadí, chceme si jít zdřímnout za nádraží, je tu klid. Ona ale, že ne, že se to nějak vyřeší. Moc jsme ji do toho nezasahovali a čekali co vymyslí. Po několika telefonátech nám říká, že má pro nás taxi a hází i cenu, která je pro nás přijatelná. Paráda, všechno se urychlí. Za chvíli nám opatrně říká, abychom se nelekli, že to nebude ofiko taxi, ale policajti! Aha, proč ne. Prý je jeden její brácha a že budou mít melouch. Ptáme se ji, jestli se do auta všichni vejdeme a ona, že “no problemo”. Za půl hodiny přijelo 5ti místný policejní auto s 2 policajtama. První vystoupil a když viděl nás a naší bagáž, tak hned říkal, že nás v žádným případě nevezmou. Ségra ho ale přemluvila. Do kufru jsme narvali 2 bágli, dozadu 3 lidi a 2 bágli a byli jsme až po strop narvaní. Peetrs musel dopředu mezi policajty do dřepu nad řadící páku :-). Policajti byly ohromný vazby a pokaždý, když se o někoho Peetrs opřel, tak se na něj nehezky podíval. Jinak cesta ubíhala v pohodě, do tý doby, než jsme se asi na 10 minut zasekli na vlakovým přejezdu. Tím pádem jsme začali silně nestíhat vlak, který navazoval v Devě. No, nám by to tak nevadilo, ale policajti si mysleli, že ho musíme nutně stihnout. Řidič na to šlápnul a kalil si to dost přes 100 km/h i ve vesnicích. Cestou mu akorát uskakovali opilci vracející se z hospod. Po jízdě jak na rally řidič časovou ztrátu stáhnul a aby všechno pojistil, tak nás zavezl zadním vjezdem až na perón. Samozřejmě si řekl o víc peněz. My bychom mu je za ten výkon i dali, ale neměli jsme víc drobnejch, takže to zůstalo na původní taxe 🙂 Něco naštvaně zamumlali a jeli pryč. Vlak zrovna přijel, tak jsme do něj naskákali a jelo se směr Budapešť. Samozřejmě jsme neměli povinnou rezervaci a tak se musel průvodčí obětovat, udělat nám “gentleman deal” a nenápadně přijmout bakšiš (který byl zhruba 1/3 ceny rezervací). Zbytek noci proběhl v klídku a my se snažili tu jízdu dospat.
28.8.
Ušetřený čas jsme se rozhodli věnovat poznávání Budapešti, šli na Citadelu na Gellert-hegy, do muzea, ale nakonec nás nejvíc klasicky učarovala tržnice. K večeru zavíráme krám a mizíme s EC domů.
