Stopem do Slovinska 2005

Dnes přidávám jeden hodně hluboký archiv. Tak starý, že sahá do éry analogových foťáků. Cíl byl jasný – vylézt na Triglav a k dopravě použít co se dá, hlavně autostop. Rozepsáno v roce 2005 a dopsáno (po nalezení 2. filmku) v roce 2010.

Den 1+2 = stopem z Mejta do Mariboru a vlakem do Ljublani

A je tu dlouho očekávaná a připravovaná výprava s cílem zdolat vrcholek Triglav v Julských alpách a procestovat trošku alespoň kousek Slovinska. Z mnoha důvodů jsme zvolili nejveřejnější dopravní prostředek – stop. S namalovanou cedulí Mikulov – Slovenia naivně stopujeme asi hodinu na výpadovce z našeho městečka 🙂 Pak se před nás staví ovšem jakási vnadná děva a když ani té nikdo nezastavuje, rozhodujeme se pro náhradní variantu: busem aspoň do Brna. Odtud chytáme nadvakrát stopa do Mikulova, přecházíme pěšky hranice (celníci na odpověď že jdeme do Slovinska trochu nevěřícně kroutí hlavami, ale co). Zkoušíme kamioňáky, ale nikdo nemá o spolucestující zájem. Tak docházíme do první vesničky v Rakousku – Drasenhofenu – a uléháme v autobusové zastávce na návsi k prvnímu vandrovému odpočinku. V noci je tam překvapivě docela rušno. Celou noc tam jezdí nějaký traktor a ráno asi v šest nám do budky nakukuje nějaká zvědavá stařenka.

Ráno stopujeme. Slevujeme a na ceduli píšeme Graz. Těsně před polednem nám zastavuje rakušák v kombíku a říká že nás sveze ke Grazu. To ihned zvedá morálku mužstva. Rakušák celou cestu kouří a cosi vypráví a neb já neumím německy vůbec a Zdenál velmi sporadicky tak se zdvořilostně smějeme když tušíme pointu a posloucháme jeho ukvílenou rakouskou pop-dechovku. Vysazuje nás někde před Grazem na benzínce a ihned se nám daří přesvědčit odpočívajícího řidiče prázdného autobusu aby nás vzal dál ke Grazu. Tam na odpočívadle začíná pršet a morálka opět trochu klesá.

Tedy ovšem až do okamžiku kdy na odpočívadle v hustém dešti zastavuje obstarožní kabriolet Mercedes. S rozsvícenými světly a běžícím motorem stojí tam postává a z něho vystupuje mladší od pohledu sympatický chlápek a tak trochu dobrodruh (to se dalo už tušit z toho auta, jemuž do šrotu moc nechybí). Navazujeme s ním řeč a s nabídkou stírání předního skla za jízdy (nefungují mu stěrače) nás bere za spolujezdce. Samotná jízda je velmi dobrodružná – tedy oproti standartní cestě po klasické evropské dálnici. Za jízdy po dálnici asi ve stotřiceti (!!!) se nám otvírá přední kapota a je třeba ji znova jaksi upevnit na krajnici za plného provozu, navíc začíná pršet a tak přichází chvíle utěrače předního skla (velmi zábavné akrobatické číslo s tričkem v ruce za plné jízdy). A pak hranice. Nejdřív zajíždíme do špatného pruhu, couváme a otáčíme se, čímž již vzbuzujeme dostatečnou pozornost – to kdyby si nevšimli, v čem že to jedeme. Zelenou kartu vytahuje náš milý Thorsten (mimo jiné hudebník z Mnichova) z popelníku a tak na bezradné mávnutí celníka vyrážíme dále. V Mariboru se naše cesty rozcházejí. Loučíme se u benzínky, měníme si kontakty a fotíme se.

Když se bezelstně ptáme na cestu na vlakové nádraží končí to tím že nás tam nějaké místní studentky odvážejí autem – super 🙂 Takže ještě malá prohlídka města a hurá místním eurocity do Ljublani. Tam dorážíme před půlnocí, necháváme zavazadla v úschovně a vyrážíme do města po stopách Plečnika. Obdivujeme noční trojmostí, kolonádu, staré město, na hrad se bohužel nedostáváme. Jdeme zpátky na nádraží a tam si trochu schrupneme mezi nějakými dělníky na cestách. Je to úplně v pohodě – každou chvíli tam projdou policajti a asi i proto tu všude vládne klid a mír. Ráno v šest sedáme na vlak a jedeme do Bledu.

pěší přechod do Rakous – a ještě krok a jsme za hranicema

nejlepší stop – dobře jsou vidět nefunkční zaseklé stěrače

pauzička na telefon – náš pussywagon, Zdenál a Thorsten

akce suché sklo – musím zpětně říct že aerodynamický tlak v této rychlosti je značný

a ještě upevnit kapotu – na krajnici a pak rozjezd mezi okolo frčící auta

rozlučka v Mariboru – Thorsten vpravo

památník obětem druhé stětové války v Mariboru – pod mým ochraným křídlem

legendární Ljublaňské trojmostí od Plečnika

Den 3 = zevling v Bledu

Po příjezdu do Bledu ospale vylézáme z vlaku, jdeme po nějaké silnici do kempu. Tam vaříme „snídani“. Kupujeme mapu a jdeme do samotného Bledu (u jezera). Tam pokračujeme v komerční náplni dne – kupujeme pohlednice a jdeme se ubytovat do kempu. Poprvé (a jedinkrát) stavíme stan. Spíme odpoledne a navečer jdeme na procházku na hrad tyčící se nad jezerem a kolem jezera dokola. Odporná turistická atmosféra. Spánek.

„snídaně“

strážce brány – maličká země má i maličké hrady

foto z edice „rodinné album“ u mechové fontány

majestátně se trčící hrad nad jezerem a kostel – vše jakoby trochu zmenšené

Den 4 = pěšky na Vodníka

Po odpočinkovém dni dneska hodláme obout konečkě treky a vyrazit za tím za čím jsme sem přijeli – do hor. Dnešní plánovaná etapa je od jezera Bled pěšky až na horskou chatu Vodníkuv dom. Zpočátku stoupání lesem a loukami přes náhorní plošinu Pokljuka, kolem Sport hotelu Pokljuka až ke středisku zimních sportů Rudno Polje. Dále již ostřeji úbočím hřebene s překonáváním pár sedel až na kótu 1817 m.n.m. u chaty Vodnikuv dom. Od jezera Bled tedy dnes asi 20 km s celkovým převýšením asi 1500 m.

Zdenál si zažívá mírnou krizi při šplhání do jednoho sedla, ale pak již celkem v pohodě se soumrakem dorážíme na Vodnika. Tam potkavame, mimo jine, partu nějakých místních gymplánů na výletě. Mírně dramatický okamžik nastává ve chvíli kdy zjišťujeme že chata je již beznadějně plná. S majitelkou podniku ovšem vyhandlujeme za večeři (místní specialita – něco na způsob kysela) nocleh na lavicích v jídelně. Takže ještě menší družba se slovinskými bratry a sestrami (které nám mj. nabízí hocleh ve svých postelích 😉 ) a jde se na dřevěnou lavici ulehnout k zaslouženému odpočinku.

započetí tradice – foto batohů s panoramatickým pozadím (někde v dáli tušíme Triglav)

idylka v Pokljuce – stádo dobytka a nějací koně

look back, tedy resp. down z úbočí na další z mnoha salaší

sedlo které nám dalo docela zabrat (asi 200 metrů) – vyfoceno bez šňůrky asi na třetí pokus

pauzička na vrchu onoho sedla

a ještě jednou o kilometřík dále kochání se panoramaty

a naše luxusní jizba na Vodníkovi – potkali jsme tu asi pět národností

Den 5 = na Triglav a dolinu sedmi jezer

Ráno po velmi včasném probuzení (dle rady místního znalce je nám doporučeno vylézt na vrcholek velmi časně ráno abychom měli výhled) lehká snídaně na terase a vyrážíme směrem k Planice – je to docela ostrý začátek (asi výškových 400 metrů). Tam necháváme batohy a neprodleně vyrážíme na vrcholek Triglavu – nejmajestátnější, nejvyšší a nejkrásnější hory Julských Alp.

Cesta je velmi frekventovaná, vyšlapaná a bezpečná. Ale určitě je lepší ji absolvovat bez batohu. Nejdříve vylézáme na nižší „hlavu“ tohoto trojkopce – Malý Triglav. Odtud po krásném a ostrém hřebeni na hlavní vrcholek.

Počasí nám přeje, mraky leží nízko a tak máme krásný rozhled. Slunce na nás mocně praží. Na vrcholek se dostáváme asi o půl desáté (tedy od Vodníka asi tři hodiny). Je to tu „Václavák“, což nás trochu znechucuje. Výhled je ale fenomenální. Mraky ve výšce asi dvou kilometrů vytvářejí moře z kterého vystupují pouze vysoké vrcholky Julských Alp a na obzoru i Alp rakouských. Konáme fotky, kocháme se výhledem a mysticitou místa (v rámci možností mezi hordami turistů). Asi za půl hodiny vyrážíme na zpáteční cestu.

Lidem se závratěmi to činí trochu větší potíže než cesta nahoru, neboť teď teprve vidí hloubku pod sebou. Obzvláště úsek mezi hlavním vrcholkem a Malým Triglavem je úžasný. Pohled do severního kotle, jehož dno je asi o dva tisíce metrů níž, je dech beroucí. Cestou zpět už pozorujeme jak se nahoru valí masy mraků.

Když se dostáváme zpátky na Planiku tak jsme již pod mraky. Takže doceňujeme rady místňáka a ranního přivstání si. Odtud zahajujeme sestup suťovým polem do jednoho z údolí. Fádní cesta bez výhledu. Obklopeni vápencovou šedí pokračujeme dalších několik kilometrů k dalšímu sedlu, které při jeho překonávání titulujeme různými hanlivými přízvisky. V sedle pak potkáváme odpočívající skupinku studentíků z českobuďejovického gymplu. Ale o těch bude ještě řeč.

Scházíme do doliny sedmi jezer a u prvního jezírka dáváme vysokohorskou koupačku (cca. 2100 m.n.m.). Z posledních sil táhneme údolím směrem k jeho dolnímu konci, kde stojí náš dnešní cíl – koča. Cestou koukáme na další jezera, ale především se snažíme dokončit dnešní misi. Zpestřením bylo setkání s obtloustlým „asijezevcem“, kterého jsme nejspíš vyrušili z odpoledního spánku. Líně na nás koukal a pak se odvalil zpátky do nory. Zcela vyčerpáni dorážíme na koču, kde nejsme schopni dalšího pohybu.

ranní pohled na Triglav ve sluneční lázni

boční pohled z výstupu na severní stranu

a pohled ze hřebenu do severního kotle – tudy sem vede zajištěná cesta vyšší obtížnosti

vrcholové foto

no comment

všechno okolo je výrazně nižší – krásný a zvláštní pocit

Zdenál na hřebeni – pro pocit jistoty je tu místy ocelové lano

stoupající mračna již zahalují Planiku

nejhezčí fotka – cesta po hřebeni na Malý Triglav

Planika již pod mraky

V pohodě, v pohodě, po kotníky ve vodě!

Ty vole, vždyť je to studený!

jezero No.7

Koča pri Triglavskih jezerih

Den 6 = procházka a kalba

Po dvou hypernáročných dnech zvolňujeme. Dnes nás čeká jen postupný sestup obloukem k jezeru Bohinj. Cestou, při pivní pauze, potkáváme hlavní peloton českobudějovického gymplu. Kocháme se vyhlídkou z Pršivce a především navazujeme kontakt s žactvem a profesorstvem. To zejména z toho důvodu, že nám přislíbili svezení k Postojanským jamám a dál do Koperu. Po letech nám na mysl přichází pouze dva nejvýraznější účastníci zájezdu. Pan profesor, který cítil silnou potřebu sdělovat všem okolo svá moudra a třídní exot, který večer zkoušel vlézt do svého stanu zadním vchodem (a skutečně se mu málem podařilo ho vytvořit). Velké skupiny podobně vyhlížejících lidí jsme využili také k přespání načerno v kempu Zlatorog u jezera.

Se setměním studenti vytahují tajné zásoby nejrůznějších maziv a mění se tak ve stádo prasat. Protože jsme se cítili již značně opruzeně, rozhodli jsme se ke krátké koupeli v jezeře. Nevěřící dav se s námi vsadil o něco ze svých zásob, že do ledové vody jezera nevkročíme. Ale to se pletli … posíleni tréninkem od sedmi jezer jsme do Bohinje skočili po hlavě. Navenek jsme předstírali, že voda je ideální, ale ve skutečnosti jsme přemýšleli jak se dostat naživu ke břehu. Naše úsměvy směrem ke skandujícímu davu byly poněkud přemrzlé.

Noční události raději nebudeme do detailů popisovat, jediné, co stojí za zmínku je skutečnost, že po našem návratu k zavazadlům zjišťujeme, že nemáme spacáky ani karimatky. Nebyli jsme sami. Třídní Exot totiž pojal pocit, že nejlepší spánek mu může zprostředkovat pouze dostačná podkladní vrstva deseti karimatek a stejného počtu spacáků. O přebytečné lůžkoviny bylo obtratem obrán a my jsme mohli ulehnout k zaslouženému odpočinku.

salaš u které jsme potkali hlavní část studentíků z čech

Bohinjsko jezero z Pršivce

jezero je fotogenické 🙂

les proffesseurs de České Budějovice

Den 7 = Postojanské jámy a Koper

Ráno nastává v kempu scéna jako z Noci oživlých mrtvol. Třicet zombies se potácí kempem a snaží se odstranit následky nočního běsnění. Tomu přihlíží skupinka přinasraných drábů-profesorů. Vyrážíme busem směrem k Postojanským jamám. Cestu nám zpříjemnila kompilace lehce vulgárních písní lehce dementního řidičova syna Otíka.

Exkurzi po věhlasných jamách absolvujeme v ryze turistickém duchu. Jízda vláčkem, můstek jako v Morii, celkově silný zážitek. Na závěr prohlídky nám zazpívala naše skupina zombies v „koncertním sále“ se skvělou akustikou studentskou hymnu. Pěkné to bylo.

Pokračujeme se zájezdem až do Koperu, kde se vydáváme vlastní cestou. Nakoupit nezbytné suroviny, pokochat se historickými památkami, najíst se místní kuchyně a především vše profesionálně zdokumentovat. Pokračujeme po pobřeží až k jakémusi kempu kde, opět načerno, rozkládáme své ležení a napůl ovíněni uleháme. V noci nás obtěžuje místní psík a taky lehce prší, ale to nás už nemůže rozhodit.

paprsky ranního slunce odhalují události noci předešlé…i nezkušené oko by dokázalo rekonstruovat přibližný sled událostí

fotografické techniky ještě nemáme zcela v paži…kostel se zvonicí v Koperu

jsme zcela v kopru…

Den 8+9 = stopem do Ljublani a vlakem-busem-vlakem-busem domů

Ráno zadním vchodem opouštíme kemp a jdeme do lázní, jelikož odér stoupající od našich nemytých těl by mohl odradit případné spolucestující. Vyhlídli jsme si k tomu nejluxusnější hotel široko daleko. Tvůrci hotelu očividně podcenili velikost skříněk na věci. Naše batohy se do nich vtěsnaly jen s valkými obtížemi. S naším vstupem do bazénu průměrný věk hostů klesl na polovinu. Nastavujeme svá zmožená těla nejrůznějším tryskám, proudům a vřídlům. Plaveme.

Svěže vonící, jdeme na stopa. Asi po hodině na odpočívadle zastavil červený Renault 5. Ihned ho obklopujeme a dožadujeme se svezení. Dívky se tváří rozpačitě, neboť auto již bylo plné jejich věcí. Naštěstí se nám ale podařilo je „přesvědčit“, že pro dva cestovatele se místo vždycky najde. Na jediné volné místo v autě jsme se oba i s batohy „pohodlně“ vlezli. Po chvíli jízdy s batohy pod nosem zjišťujeme, že ponožky zavěšené na batohu vytvořily uvnitř kabiny hustou atmosféru. Pája ale chodil do skautu a tak je „Vždy připraven!“. Vytahuje z boční kapsy batohu peodorant a ošetřuje zapáchající ponožky desinfikujícím postřikem. Bohužel zasahuje nejen ponožky, ale i Zdenálovy receptory. To má za následek silnou sekreci z jeho slzných kanálků…sorry :-/

Další příhoda se udává na benzínce, když Pája vylézá z auta s mokrou skvrnou v rozkroku. Obtiskl se mu tam ručník mokrý z návštěvy lázní. Snažíme se celou záležitost racionálně vysvětlit, ale dodnes nevíme, jestli se nám to podařilo. Před Lublaní začíná hustě pršet a navíc jsme odkloněni na objížďku. Cyklista jedoucí v protisměru náhle padá z kola přímo pod kola našeho auta. Naštěstí se tak děje v nízké rychlosti a nikdo není zraněn. Zážitek to byl ale mrazivý.

Holky nás vyložily na nádraží v Ljublani a naše cesta dál pokračuje vlakem a busem přes Maribor do Vídně. Tam zcela využíváme proluku mezi naším příjezdem a nebližším možným odjezdem do Brna na prohlídku města. Za zmínku stojí především náš noční piknik před Karlskirche, kde jsme si uvařili kafe a pohovořili s místním dítětem ulice. V šest ráno nasedáme na vlak do Brna. Toť zhruba vše, co by stálo za zmínku. Výlet to byl plný intenzivních zážitků a vůní. První a asi poslední velká akce stopem. Už jsme asi líní…

švihák lázeňský, velice vzácný, chráněný

Don Pablo

vídeňský monarcha to rád sladké…

noční Vídeň

Zdenál sedící, spící

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, mix se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Solve : *
12 − 8 =