Den 2: Obirsia Lotrului – Racovita
Po probuzení si užíváme paprsků ranního slunce. Při odjezdu Zdenál kouká, že má píchlé kolo. Mění duši a jedeme. Cesta s kroutí kolem přehrady Lacul Vidraru. Na konci nádrže se tyčí monstrózní ubytovny ROH. Jedeme se k němu podívat a Zdenál píchne podruhé. Tímhle tempem bychom daleko nedojeli. Naštěstí je to na dlouhou dobu poslední defekt.
Vyjíždíme do dalšího sedla, po kterém nás čeká 40 km sjezd. Míjíme další přehradu, za městečkem Voinaesa. Všude jsou cedule „ zákaz focení“. samozřejmě si to všechno fotíme. Na konci sjezdu projíždíme Brezoi. Na naší mapě vypadá jako stotisícové město, ve skutečnosti je to pár baráků u silnice, s jedním malinkým krámkem.
Za Brezoi najíždíme na hlavní silnici, po které potřebujeme ujet asi 10 km. Jedná se o jedinou silnici, kterou jezdí kamiony mezi horami. Provoz je strašný, navíc tu nejsou skoro žádné krajnice. I na této silnici potkáváme koňský povoz !! Njn, Rumunsko…
Za chvíli naštěstí silnici opouštíme a přecházíme řeku Olt po vratkém mostu. Nečekali jsme,že se v Rumunsku domluvíme anglicky. Spoléhali jsme na francouzštinu,kterou se místní učili ve škole. Marně. Všechny rozhovory byly „ruce,nohy“, občas nějaké slovo z italštiny. Nakonec jsme zjistili,že nejlepší je mluvit česky. Místní byli velmi empatičtí a docela jsme se dorozuměli. Na druhém břehu Oltu nás nějaký domorodec naváděl na cestu k Perisani, dokonce se pokoušel i nakreslit plánek. Očividně jsme ho špatně pochopili a spletli odbočku. cestou jsme se přebrodili přes stádo krav a pak se vydali po písčité cestě vzhůru. Že jedeme špatně zjišťujeme až ve chvíli,kdy před námi končí cesta sesuvem do potoka. je už pozdě, tak stavíme stan a uleháme.
Den 3: Racovita – Lacul Vidraru
Přes noc pršelo. Ráno se pokoušíme usušit stan a celtu ale moc se nedaří. Sjíždíme to, co jsme předchozí den vyjeli a brzy nacházíme naši silnici. Ta nás vede skrz Perisani do Poiany. V průvodci píší, že Poiana znamená „Dlouhá ves“. Velice výstižné. Vsí stoupáme přes 10 km po hrbolaté zpevněné cestě. Nahoře v sedle nad vesnicí dosušujeme věci a dáváme si zaslouženou pauzu. Potkáváme stádo ovcí na cestě. Ke stádu nás nechtějí pustit psi. Když se začínáme bavit s bačou, psi zkrotnou a vše je ok. Pod kopcem na nás čeká malebná vesnice Salatruca. Dáváme si pivo a pokračujeme. U místních se ptáme, jestli jedeme správně na Arefu. Říkají, že jo. Ukazují ale na kola a klepou si na čelo.
Zanedlouho jsme pochopili proč. Stoupání je prudké, tak většinu cesty kolá táhneme. V lese je několik odboček a my máme kliku,že vždycky u křižovatky potkáváme někoho,kdo nás navede. Pěkná cesta končí nahoře v sedle. Chvíli jedeme loukou a pak se brodíme bahnem na rozježděné, rozmočené cestě. Žádná pořádná cesta tu není, tak jedeme terénem podle buzoly. Když se před námi otevírá pohled do údolí,vidíme,že jedeme správným směrem.
V Arefu v prvním krámu si dáváme pivo a doplňujeme vodu. Kenteris si nechal na pultu sluneční brýle. Zjistíme to po 10 minutách. Prodavačka mu je uschovala. A pak, že se v Rumunsku všude krade… Z Arefu už konečně vyjíždíme na Transfagarašskou magistrálu. Stoupáme kolem Drákulova hradu. Bohužel nebylo kde schovat kola, tak jsme nešli nahoru po nesčetných schodech. Za chvíli přijíždíme k hrázi Lacul Vidraru. Monstrózní dílo. Nad nádží se hrdě tyčí socha boha energetiky 🙂 . Kolem jezera volíme méně rušnou levobřežní cestu. Projíždíme neosvětleným tunelem, ve kterém zapoměli dodělat asfalt. Je to jako na tankodromu. Pokračujeme ještě 10 km kolem nádrže a pak drze rozděláme stan hned vedle cesty.
